Puklice švestková

Eulecanium corni (Bouché)

        Je jistě nejznámějším škůdcem švestek nejen u nás, ale v celé Evropě. V letech pro její vývoj příznivých, hlavně pak po mírných zimách, se čsto přemnoží a ohrozí pak zdravotní stav napadených stromů švestek daleko více než kterýkoliv jiný škůdce nebo choroba. Katastrofálně veliké mrazové škody v letech 1929 a 1941 na ovocných stromech, hlavně pak na švestkách, byly především zaviněny značným oslabením ovocných stromů napadených v předcházejících letech puklicí švestkovou. Puklicí silně napadené a neošetřené stromy švestek ztrácejí ve druhé míze velmi mnoho živin potřebných k vyzrání dřeva, a proto v tuhé zimě snadno zmrznou. Přímým následkem napadení švestek puklicí švestkovou jsou poruchy ve výživě, prosychání listů, předčasné jejich odumírání v počátku podzimu, posléze prosychání letorostů i celých větví a ve druhém roce napadení i usychání celých stromů, které se stávají kořistí kůrovců. Nepřímé škody způsobuje pak výskyt tak zvaných černí, necizopasných hub, které se usazují na sladkých výkalech puklice, pokrývají jako saze listy, kůru i plody, zamezují asimilaci listů a tím způsobují i špatné a zpomalené zrání plodů. Náhlé, katastrofální výskyty puklice švestkové svádějí lidé velmi často na akát, domívajíce se, že tento strom, puklicí švestkovou velmi často silně napadený, je původním jejím hostitelem. Původním hostitelem puklice švestkové však není akát, nýbrž právě naopak švestka domácí.

        Puklice švestková patří do řádu hmyzu stejnokřídlého, Homoptera, a to do podřádu červců, Coccoidea. Má jen jedno pokolení do roka a přezimuje jen jako tak zvaná druhá larva, která je hnědočervená, 1,5 mm dlouhá a 1 mm široká. Tělo má ploché, eliptické, bez nápadných výběžků, podobné plochému eliptickému štítu. Teprve při prohlídce drobnohledem zjistíme naspodu těla tři páry nohou, jeden pár tykadel a z ústního otvoru, uloženého mezi nohama předního páru, vyčnívající savé štětinky, dlouhé jako tělo. Hlava, hruď a zadeček, jako hlavní části hmyzího těla, nejsou od sebe zřetelně odděleny, jen jemné zářezy mezi nimi prozrazují tyto části. Zadeček jeví zřetelné článkování čili segmentaci a má na konci úzký štěrbinovitý výřez, který je později zachován i na štítku samičky. Okraj těla larvy je velmi jemně obrven. Tykadla jsou ze 6 – 7 článků, oči jsou poměrně veliké, černohnědé, umístěné na okraji hlavy. Chodidla mají jen jeden drápek. Sameček má larvu zcela podobou jako samička, je však o málo delší a užší. Lze tedy už v zimě při prohlídce drobnohledem určit na larvách puklice poměr pohlaví; obyčejně do značé míry převládají samičky. V letech, kdy je puklice na ústupu, převládají naopak velmi často samečci. Samec puklice byl dokonce dlouhou dobu neznám. S druhými larvami puklice švestkové se setkáváme od konce září do jara příštího roku na větvích i kmenech hostitelských rostlin, stromů ovocných i neovocných, zejména pak na chráněných místech, která si larvy vybraly k přezimování. Nejčastěji je to jižní nebo jihozápadní strana kmene a spodní strana větví přehoustlých korun; zalézají však velmi často pod úvazky stromů ke kůlům, též pod kameny ležící na povrchu půdy pod stromy, do suché trávy rostoucí pod stromy a velmi často, zejména u mladých švestek s hladkou kůrou, opouštějí hostitele a lezou i několik metrů daleko na chráněné místo, např. na dřevěný plot nebo na kmen jiného stromu. Na podzim na jaře za slunečných dnů jso poměrně dosti pohyblivé, naproti tomu v zimě a vůbec v době nízkých teplot setrvávají i několik měsíců nehybně na jednom místě. Velmi často zalézají do rourkovitě stočených suchých listů pýru a jiných travin, takže postřikem nemohou být zasaženy. Tato skvělá místa zimního úkrytu opouštějí pak na jaře, vracejíce se na stromy loňského roku již napadené a jimi značně oslabené. Právě tato okolnost u mladých švestkových výsadeb s neudržovaným černým úhorem vede velmi často k nesprávným domněnkám, že použité karbolineum při postřiku ve vegetačním klidu bylo neúčinné. Stařinu trávy a pýru nutno proto vždy vytrhat a dál od stromu spálit nebo jinak zneškodnit. Na jaře, nejčastěji v první polovině dubna, rozlezou se oživlé larvy puklice opět do korun stromů švestek, vyhledávajíce příhodné místo na mladší kůře k trvalému přisání. Nejčastěji jsou to jednoleté nebo dvouleté letorosty, jejichž kůra je hladká, tenká a lesklá. Zde se samičí larvy puklice trvale přisávají a na tomto místě setrvávají do konce života, proměněny většinou v samičky. Při přisávání ponořuje larva svůj savý chobot kolmo do lýkového pletiva. Po trvalém přisání roste larva puklice velmi rychle, na hřbetě se jí vytváří chitinový krunýř, štítek srostlý s tělem a nabývající poznenáhlu klenutého tvaru. U puklic není vlastně pravého štítku, jaký si vytvářejí červci jiných čeledí, např. Diaspididae, k nimž patří i červec San José. U larev puklic samičího pohlaví a později u samiček ztuhne hřbetní pokožka těla po impregnaci voskem a jeví se nám i po odumření samiček jako štítek. Už v dubnu je štítek larev, pozdějších samiček, tmavošedý nebo zelenošedý, zbarvený přesně jako kůra, takže je nenápadný, matně lesklý a měkký. Je mramorovitě skvrnitý, na části zadečku prozrazuje se tak původní článkování. Později tyto skvrny zmizí a štítek, již tuhý, nabývá kaštanově hnědého zbarvení a je lesklý. V první polovině května, tedy v době největšího růstu letorostů, dosahuje štítek již poloviční velikosti, v červnu dosahuje již největší velikosti a úplně již kryje dospělou samičku. Je těsně přiložen k podkladu, na němž sedí. Dospělá samička klade vajíčka bez oplození nepřetržitě pod své tělo. Štítek při tom stále roste, nabývá klenutějšího tvaru a posléze je celý prostor pod ním vyplněn vajíčky směstnanými hustě vedle sebe. Tělo mrtvé, vykladené a odumřelé samičky seschne a jako malá šupinka je srostlé se štítkem. V červnu jsou samičky puklice většinou již mrtvé a jejich ztvrdlá těla jsou jen skrýší pro velmi početná vajíčka, jejichž počet kolísá od 800 do 1500. Štítek dospělé samičky puklice má tvar menšího úseku polokoule. Jeho obrys však není přesně kruhovitý, nýbrž krátce eliptický, někdy dost nepravidelný, narazil-li při růstu na nějakou překázku, např. na trn akátu apod. Povrch štítku již odumřelé samičky není zcela hladký, nýbrž při prohlídce drobnohledem lze na něm vidět hrbolky, vrásky a jamky. Jeho délka kolísá od 3 do 6 mm, šířka 2 – 4,5 mm a výška 2 – 3 mm. Původní segmentace zmizela, byla zastřena. Na těle samičky, pokud je ještě živá, možno rozeznat, podobně jako u larvy, z níž vyrostla, dobře vyvinutá 7členná tykadla, jeden pár dobře vyvinutých, jednoduchých, ale zcela nenápadných očí, počet článků těla je vška nestálý, často splývají dva články v jeden. Dýchání dvěma páry dýchajících otvorů čili stigmat. Mezi vajíčky jsou nepatrné prázdné prostory vyplněné spletí bělavých vláken vytvořených sekrety žláznatých buněk. Spolu s prázdnými skořápkami vylíhlých vajíček tvoří tyto sekrety onen bílý prášek pod starými štítky, pokládaný prakticky mylně za vajíčka. Vajíčko puklice je 0,3 mm dlouhé a 0,2 mm široké, oválné, bělavé, opálově lesklé, s mírným nádechem do růžova. Jeho povrch je hladký a na hlavovém konci je několik nepatrných průduchů. Povrch vajíčka je kryt jemnými bělavými nitkami, které představují sekrety voskových žláz a zamezují slepování vajíček, takže zůstávají vždy oddělena. Samičky puklice švestkové nedospívají na jednom stromě všechny ve stejnou dobu – některé dříve, jiné až o měsíc později. Rozhoduje o tom poloha štítků (nejdříve dospívají na jižní straně) a jiné okolnosti. Koncem června, výjimečně až v červenci, jsou v našich klimatických poměrech již všechny samičky puklice švestkové mrtvé, s vykladenými vajíčky pod ztvrdlým tělem. Z vajíček se za 8 – 10 dní líhnou bělavě žluté, tak zvané první lary puklice. První larva puklice je stejná u samce i u samice. Je 0,5 mm dlouhá, 0,25 mm široká, plochá, eliptického obrysu, se zřetelným článkováním. Na jejím těle lze rozeznat hlavu s dvěma poměrně velkýma a jednoduchýma očima, 3 články hrudní a 8 zřetelných článků zadečku. Devátý článek je nepatrný, trojúhelníkovitý, opatřený dvěma štětovými šupinkami; desátý je proměněn v zakrnělý, prstencovitý útvar, v němž končí řitní otvor. První larva dýchá dvěma páry dýchacích otvorů čili stigmat umístěných na předohrudi a na zadohrudi. Tykadla jso ušestičlená, nitkovitá, nohy mají nečleněné chodidlo ukončené jedním drápkem. Sací ústrojí, složené ze 4 štětinek a krátkého dolního pysku, je umístěno mezi předníma nohama. Na obvodě a na spodní straně těla je několik druhů žláznatých chlupů a ostníčků, celkem však řídkých. Nejdelší chlupy jsou na konci štětových šupin. Podle tvaru a délky jsou právě tyto chlupy na konci zadečku důležitým rozeznávacím znakem pro jednotlivé druhy puklic u nás žijících (Eulecanium coryli (L.), E. pulchrum King.-March., E. ciliatum Douglas apod.). Kromě toho jsou na těle první larvy četné voskové žlázy a žláznaté chlupy, které produkují voskové a často velmi ozdobně zpeřené nebo točené, ovšem mikroskopicky droboučké a jemné výpotky, mající jistě různý význam; především chrání larvu před vlastními výkaly, které hmyz vystřikuje a kteér by mohly snadno povrch těla i zalepit. Zbarvení prvních larev puklice je žlutozelené, jsou tedy na spodní straně listů, kde sají a žijí, zcela nenápadné a dosti podobné larvám mšic. Někdy setrvají po vylíhnutí pod štítkem své matky i několik dní (je-li deštivé počasí), obyčejně však hned po vylíhnutí vylézají ven, používajíce k tomu onoho štěrbinovitého výřezu na zadním konci štítku nebo menších nerovností kůry, kde štítek nepřilehl dost pevně k podkladu. V červenci nebo v srpnu jsou už všechny tyto larvy rozlezlé na listech, zejména na jejich spodní straně, nahromaděny především kolem listových nervů. Zde žijí 3 – 7 týdnů až do konce září nebo října, pak se s končící vegetací stromu svlékají a mění se v druhé, již popsané larvy, které přezimují.

        Zbarvení a často i rozdílný tvar samičího štítku vedl mnohé badatele k tomu, že rozlišují několik forem puklice, lišících se od sebe navzájem nejen tvarem, ale i jinými znaky. Tak na ořešáku vlašském byla popsána forma Eulecanium corni f. juglandis, se štítkem kaštanově hnědým, polokulovitým, okrouhlého obrysu, velmi vzácně oválným, rozměrů 4 – 6 mm. Podobný štítek má na jilmu žijící f. svulescui. Na moruši popsána forma mori, se štítkem oválným, světle kaštanovým, na rybízu f. ribis, na hrušni f. pyri, na broskvoni f. rugosum, na jabloni f. mali, na růži f. rosarum, na akátu f. robiniarum, na révě f. vini, na švestce f. hoferi a f. assimile, na jírovci f. aesculi. Je mnoho dalších forem, protože puklice švestková byla zjištěna na velkém množství druhů listnatých stromů i keřů.

        Z druhých samčích larev puklice švestkové, které, jak uvedeno, nelze pouhým okem rozeznat od početnějších larev samičích, vyvíjejí se ve vegetaci samci. Zásadní rozdíly mezi pohlavími druhých larev se projeví až na jaře, kdy samčí larvy vytvářejí skutečný štítek. Má tvar převráceného člunu nebo víka rakve. Je 2,5 mm dlouhý a 1 – 1,3 mm široký, bělavý, složený z voskových, k sobě těsně přiléhajících 7 plátků, oddělených od sebe švy. Na povrchu plátků lze drobnohledem rozeznat různě vytvářené voskové kry a terčíky a na obvodě pak nitkovité třepení vytvořené sekrety voskových žláz. Pod štítkem prodělává druhá samčí larva svůj složitý vývoj: mění se v předkuklu a kuklu, ze které posléze vyletuje okřídlený sameček. Předkukla má poslední článek zadečku kuželovitý, zadeček jeví zřetelnou segmentaci čili článkování a na hrudi jsou pochvy křídel. Předkukla je nepohyblivá a mění se velmi brzy v kuklu, taktéž nepohyblivou, která má delší pochvy končetin, zejména křídel, a pochvy prvního páru nohou jsou obloukovitě prohnuté dopředu. V červenci se z kukly líhne okřídlený sameček. Je to velmi jemný hmyz. Jen 2,2 mm dlouhý, na hrudi 0,6 mm široký, zadeček je o něco užší a má velmi zřetelné článkování. Hlava je kulovitá, oddělená od hrudi hlubokým zářezem, hruď má tři části (krátký prothorax čili předohruď, široký, silně sklerotisovaný mesothorax, středohruď a široký metatorax, zadohruď). Zadeček je z 10 článků, 11. článek je zakrnělý a změněn v blanku. Povrch těla je pokryt voskovými sekrety žláz, které jsou umístěny hlouběji v těle. Na 8. zadečkovém článku jsou až 3 mm dlouhé voskované štěty; na hlavě, složené z několika silněji sklerotisovaných plátků, jsou 10členná tykadla a jednoduché oči.

        Na hrudi je jeden pár dosti dlouhých a úzkých, na konci zaoblených křídel, která nemají zřetelných žilek, nýbrž na každém jsou jen náznaky 3 žilek. Sameček puklice je velmi špatným letcem, nejčastěji po větvích jen leze; bývá však snadno odnášen větrem. Pohlavní orgán samce je trubicovitý, poměrně dlouhý, aby bylo možné oplození, neboť tělo samičky je poměrně daleko od okraje štítku. Sameček je celý zbarven jantarově žlutě nebo žlutohnědě. Pro udržení pokolení puklice není vůbec nutný a objevuje se také většinou jen velmi zřídka; jsou však známy případy, kdy byli samečci početnější než samičky, ačkoliv obě pohlaví žila ve stejném prostředí. Není dosud známo, proč dochází místy k přemnožení samečků, jsou o tom různé dohady. Počet samečků tedy velmi kolísá. Tak na Klatovsku a Horažďovicku r. 1933 byl jejich poměr k samičkám 1 : 1, ačkoliv téhož roku byl v Plzni 1 : 48 a v Praze (Divoká Šárka) dokonce 1 : 67. Jeden sameček může pravděpodobně oplodnit více samiček.

 

        Ochrana proti puklici švestkové je přímá i nepřímá. Nepřímá pozůstává především ve správné volbě stanoviště pro švestky. Domácí švestka je strom vlhkomilný, má být proto především na takové stanoviště vysazována. Zkušenosti ukázaly, že švestky sice rostou i na suchých stanovištích, ale na nich trpí mnohem více chorobami a škůdci, zejména sviluškou ovocnou, puklicí švestkovou a červenou skvrnitostí (Polystigma rubrum). Naproti tomu švestky rostoucí v prostředí vlhčím netrpí zdaleka tolik uvedenými škůdci a chorobami. Puklici švestkové vyhovují nejen polohy suché a teplé, ale i uzavřené, chráněné před větrem. Pod stromy švestek netrpíme plevel, který může přes zimu, zejména u mladých stromů, skrývat velké množství přezimujících larev puklice. Týká se to především, jak uvedeno, pýru plazivého. Přímá ochrana proti puklici je možná postřiky v době vegetačního klidu, po případě i v době vegetace. Právem je pokládán předjarní postřik v únoru nebo v březnu za nejlepší. Zkušenosti z posledních let ukázaly, že v letech přemnožení puklice švestkové nestačí jeden postřik, nýbrž že musí být jeden na podzim a jeden v předjaří. Na podzim budeme stříkat nejlépe ihned po opadu listů, kdy jsou larvy puklice po svlékání velmi citlivé proti použitým přípravkům i proti mrazíkům. Nikdy nedosáhneme prakticky 100 % účinnosti, protože rozmnožovací schopnost puklice švestkové je velmi vysoká a sebemenší procento larev, které zůstanou po postřiku na živu, se může velmi nebezpečně rozšířit. Tedy i při účinnosti 96 %, kterou vykazují velmi dobrá karbolinea, znamená zbytek larev, které zůstanou na živu, opětné nebezpečí a nutnost nového postřiku. K předjarnímu postřiku se nejlépe hodí karbolineum ve vyzkoušených koncentracích nebo emulsí koncentráty dehtových olejů (Emuldrin) nebo dokonce i organická barviva typu Diffavin. Zmeškaný předjarní postřik znamená nutnost postřiků ve vegetaci dotykovými přípravky. V tomto případě je nutno postřik proti prvním larvám puklice uskutečnit koncem června nebo v červenci, podle jejich vývoje, který nutno sledovat prohlídkou stromů loňského roku zamořených.

        Přirozených nepřátel má puklice švestková dost, ale žádný z nich nedokáže její početnost snížit tak, abychom se obešli bez postřiků. V zimě zahubí část larev puklice drobné zpěvné ptactvo, především sýkory. Přirozená úmrtnost larev puklice v zimě souvisí pravděpodobně s nákazou cizopasnými houbami a může být někdy dost značná. Ti jedinci však, kteří zůstali na živu, vynikají značnou plodností, takže početnost zůstává v příštím roce na jaře často stejná jako rok předtím. Nejvíce nepřátel puklice je mezi hmyzem. Některé druhy hmyzu požírají jen larvy puklic nebo samičky s měkkým štítem, jiné druhy vyžírají v nich jen část těla a opouštějí je otvůrkem. Požíračem larev a samiček puklice je především slunečko dvojsečné (Adalia bipunctata (L.) a jeho larva, podobně jako slunečko čtyřskvrnné Exochomus quadripustulatus L. Zvláště larvy těchto brouků jsou velmi dravé a spotřebují denně více potravy než dospělí brouci. Jedna larva spotřebuje denně až 50 larev puklice. Do roka mají slunečka až tři pokolení, přezimují dospělá na různých chráněných místech, takže postřiky nejsou ničena. Významným hubitelem puklice švestkové je též nosatcům příbuzný, většinou však nehojný brouk ničitel páskovaný, Brachytarsus fasciatus Forst. Je významný proto, že jeho larva rozežírá samičky puklice v době, kdy kladou vajíčka. V nápadně velikém množství se vyskytl r. 1954 a 1955 v četných obcích na jižní Moravě, silně zamořených puklicí švestkovou. Téměř v každé druhé samičce puklice bylo možno nalézt buď larvu, nebo kuklu, nebo již dospělého brouka tohoto druhu. Larvy cizopasných druhů blanokřídlého hmyzu vyžírají těla samiček a dospělci vyletují z nich ven několika dírkami na hřbetě suchého těla puklice. Také velmi hojným druhem z čeledi Encyrtidae takto parasitujícím je droboučká chalcidka Blastothrix sericea (Dalm.) a několik druhů přizpůsobených svým způsobem života především na puklici. Jsou to zejména tyto druhy místy u nás hojné: Microterys sylvias (Dalm)., M. anatas (Dalm.), M. chalcostoma (Dalm.), Encyrtus scutellatus (Swed.) Chiloneurus sormosus (Bob.), Cerapterocerus krabilis (Westw.) a Aphycus (Enaphycus) punctipes (Dalm.). Též některé vřeckaté houby, zejména druh Cordyceps pistillariaeformis Bk. et Bt. napadající na podzim larvy puklic, mohou zničit velké množství larev v době jejich svlékání. Hojná je u nás místy cizopasná houba Cephalosporium lecanii Zism., která napadá puklici zejména na podzim. Na všechny uvedené přirozené nepřátele puklice však spoléhat nelze, i když jejich důležitost v přírodě je značná, protože jsou přirozeným regulátorem v početnosti hmyzu, který je jejich hostitelem. Roztoči, kteří bývají někdy velmi hojní pod starými štítky samiček, nejsou parasity, živí se jen zbytky skořápek po vajíčkách.

        V tuhých zimách značná část larev zmrzne. Při tom není tak rozhodující délka zimy jako spíše náhlé přechody vysokých a nízkých teplot. Tak v zimě 1954/55 i v únoru 1956 zahynula na četných místech většina přezimujících larev. V jiných letech bylo pozorováno, že již náhlé poklesy teplot koncem října a v listopadu pod – 13 °C byly příčinou uhynutí velkého množství larev (v okolí Prahy na některých silně zamořených stromech zahynuly tak všechny larvy).