Plíseň šedá

Botrytis cinerea Pers. 

        Plíseň šedá, Botrytis cinerea Pers., patří do umělé skupiny hub nedokonale známých (Deuteromycetes, bývalý název Fungi imperfecti), pomocného řádu Moniliales. Název plíseň, ač botanicky nesprávný, byl jakožto vžitý ponechán. Botrytis cinerea Pers. se řadívá též jako konidiové stadium k vřeckaté houbě rodu Botryotinia Whetzel (jinými je řazena i do rodů skupiny Sclerotinia). Druhová totožnost dosud nebyla průkazně zjištěna.

        Zdá se, že spíše než o jeden druh, jde tu o více druhů a biologických forem značně měnlivých. Houba bují na různých druzích rostlin na volných i krytých pozemcích (ve sklenících a pařeništích). Houba má článkované podhoubí prorůstající živým substrátem – pletivem rostliny – a pokrývající jej za příznivých podmínek až několik mm vysokými, vzpřímenými výtrusonoši – konidiofory. Za chladnějšího a suššího ovzduší se výtrusonošů tvoří více. Výtrusonoši se vyvíjejí již při teplotách nad 4,5 °C. Konidiofory jsou šedě olivově zbarvené. Výtrusy – konidie jsou nahloučeny na krátce hroznovitých postranních větévkách, jsou vejčité až skoro polokulovité, 10 x 8 µ velké, hyalinní až jasně hnědé. K tomu, aby houba napadla rostlinu a ve svém rozvoji pokračovala, nepotřebuje přílišné teplo: její výtrusy klíčí již při 2 °C, ale optimum, nejlepší teplota pro vyklíčení výtrusů, je mezi 22 – 25 °C, maximum 30 – 33 °C. Nad tuto mez již výtrusy neklíčí a houba se novými nákazami nerozšiřuje. Ačkoli houba roste lépa za tepla a vlhka, daří se jí lépe na rostlinách oslabených a trpících chladnem. Častá je např. na skleníkových rostlinách pěstovaných v teplotách pro ně již příliš nízkých nebo na rostlinách, jimž se v poměrném vlhku a chladnu dopřává vegetační klid – např. na pelargoniích. Za sušších podmínek prostředí a za chladna (na zimu) se vyvíjí podhoubí též jako husté, pevně propletené shluky v podobě černých tělísek – sklerocií (Sclerotium durum Pers.), až několik mm velikých. Houba je saprofyt (vegetuje především na mrtvých částech rostlin) i poloparazit, který se však může stát i příležitostným nebezpečným cizopasníkem. Hyfy (větve) podhoubí prorůstající pletivem rostliny nemají žádné přísavky – haustorie. Houba však je s to, aby vyločovanými látkami těžce pškozovala rostlinné buňky, rozpouštějíc i jejich blány. Při vyhovujících podmínkách může se houba stát i velmi nebezpečným činitelem, způsobujíc onemocnění, která nazýváme botrytidami. Houbě vyhovuje především vlhko, nutné k nákaze a rozrůstání na rostlinném materiálu, ať živém, polomrtvém nebo mrtvém, oslabení rostliny – např. chladnem, na nezakrytém i zakrytém pozemku příliš hustý spon rostlin, přehnojení dusíkem činící pletiva příliš řídkými a měkkými, především pak různá makroskopická i mikroskopická poranění nejrůznějšího původu a u skladovaných plodů zejména nedostatečné větrání, vlhké a teplé ovzduší apod. Za chladna a vlhka je houba s to, aby napadla i neporušené listy, zvláště na jaře.

        Houba je v přírodě všude přítomna; přes zimu se udržuje na živu sklerociem a podhoubím na rostlinných zbytcích, výjimečně i konidiemi, kteér nesnášejí silné mrazy. Poněvadž k vývoji výtrusonošů je vedle vlhka zapotřebí i tepla nad 4,5 °C, tu na jablkách a hruškách, hlavně u odrůd s menším množstvím kyselin, je tato plíseň nebezpečná zejména v první polovině zimy a v teplých skládkách, kde se rozšiřuje konidiemi. Později při nízkých teplotách se může houba, netvoříc výtrusonoše, šířit již jen přímým stykem zdravých a nemocných plodů. Takové přenosy jsou časté též u ovoce těsně nahloučeného, např. u hroznů, broskví, meruněk. Balení jednotlivých plodů do papíru, např. broskví, již značně snižuje nebezpečí nákazy; u jablek, u nichž hniloha počínává ve skládkách od číšky, působí dobře proti šíření houby i jinak životních pochodech uloženého plodu se příznivě uplatňující zabalení jednotlivých plodů do papírů lehce impegnovaných oleji nebo měďnatými přípravky. Správná regulace teplot a vlhkosti i výměna vzduchu větráním je pro ochranu uloženého ovoce nutná. Poněvadž se houba udržuje na živu v klecích, bednách atd. i po vyskladnění ovoce, je nutno pro další použití obaly i ovocná skladiště desinfikovat formalinem, přidáním mleté síry do vápna apod.

        Houba vegetuje na všech podzemních i nadzemních částech rostlin, u některých druhů hojněji pouze na některých částech (vrcholové části výhonů u rybízu, bobule u révy vinné). Ve výkalech mšic, mer, červců vytváří spolu s jinými houbami známou čerň (sazovitost), ale pouze z malé části, poněvadž většinou je tato čerň vytvářena houbami z rodů Dematium, Cladosporium, Apiosporium, Alternaria, Macrosporium.

        Botrytida dopravovaných a uložených plodů je dosti častá, vcelku však ne tak nebezpečná jako u živých rostlin.

        Z našich ovocných plodin byly častěji pozorovány škody plísní šedou zvláště na rybíz (a na podnoži pro rybíz často užívané – meruzalce zlaté), méně již na angreštu. V ovzduší trvale velmi vlhkém a chladnějším, na jaře nebo při štěpování, při předběžném založení před expedicí na krytém pozemku apod., může působit tato houba i katastrofálně. Výhony, počínaje vrcholem, odumírají, list zasychá a předčasně opadává. Kůra na odumírajících výhonech se trhá, trhliny se pokrývají šedým plodonosným porostem a později sklerociem houby. U rybízu se plíseň šedá vyskytuje zejména na těch keřích, které byly vydobyty z půdy ještě olistěné a uchovány před expedicí ve vlhkém zimním skladu, dosti chladném, aby houba žila a se rozrůstala, ne však tak chladném, aby její šíření mohlo být podstatně omezeno. Zvláště silné bývá houbou poškozována meruzalka, používaná jako podnož pro rybízové a angreštové šlechtěnce. Jsou-li meruzalkové podnože založeny přes zimu ve svazcích a je-li v japanech, v nichž jsou uloženy, 60 – 70 % relativní vzdušné vlhkosti, pak celé svazky v nadzemních částech černají, kůra se trhá, zejména ve vrcholových částech, kde také vyrůstá porost výtrusonošů plísně šedé, viditelný již pouhým okem. S odumíráním lýkové části v přízemních částech rostliny a s trháním korových a podkorových pletiv bývá pak spojen špatný růst roubů i jejich pozdější usychání a odumírání. Ztráty, zejména při zdržené expedici vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek, bývají někdy (1944, 1955) značné. Lze jim předejít jednak tím, že se mezi rostlinami ponechají větší prostory, sníží se vzdušná vlhkost a preventivně, již před založením, postřikují se podnožové rostliny 1 – 2 % bordóskou jíchou nebo přípravkem založeným na oxychloridu mědi, tzv. měďnatým vápnem. Na ochranu proti plísni šedé u rybízu a angreštu ve venkovské kultuře platí zásadně: nezakládat kulturu na vlhkých místech, ne tak hustě, aby se větve keřů dotýkaly, keře zmlazovat a prosvětlovat, opadané listy a plody odklizovat a zneškodňovat.

        U jahodníku je plíseň šedá velmi nebezpečným škodlivým činitelem pro plody. Napadá sice též starší listy a stopky, ale daleko více plody. Nejvíce napadá plody zralé a dozrávající, též však plody ještě tvrdé, zelené, zcela nedozrálé, zejména ony, které se dotýkají půdy nebo plodů sousedních nebo jsou uvnitř trsů (u měsíčních jahod). Nejnebezpečnější je napadení za trvale vlhkých a chladných období (občasná vydatná závlaha napadení příliš nepodporuje). Poškozené pletivo i dužnina plodů bledne, „šedivý“, měkne, vodnatí, je prorostlé vlákny plísně, plody jsou bez chuti nebo chuti plesnivé, aniž ještě jeví výtrusonosný porost. Zejména při dopravě jahod a jejich zahřátí v obalech dochází někdy až ke katastrofálnímu napadení plodů touto plísní a k porostům jejich výtrusonošů. Jahodník zahradní je vcelku náchylnější než jahodníky měsíční. Plody vyrostlé za nepřístupu světla a suššího vzduchu (pod listy, uvnitř keřů) jsou častěji napadány plísní než okrajové, rychleji osychající plody. Porosty zahradních jahodníků s řádky vedenými od severu k jihu podléhají botrytidě méně, poněvadž jejich plody rychleji osychají. Včasné odřezávání odnoží (aby porost škodlivě nezhoustl) je nezbytně právě tak, jako náležitá vzdálenost rostlin. Zálivka – z jiných důvodů plně doporučitelná – je nejsprávnější v malém počtu vydatných dávek, následovaných dokonalým proplečkováním půdy mezi řádky. Při pěstění jahodníků ve sklenících a pařeništích je možno dosáhnout dobrých výsledků záměrnou úpravou teploty a vlhkosti. Spon jahodníku má být řídký alespoň natolik, aby mezi rostlinami zbývala náležitá volná plocha pro mechanizované obdělávání. Při dobré organisaci práce je možno úspěšně čelit nákaze plodů tím, že plodné stonky podkládáme suchým materiálem (slámou, řezankou, hoblinami, dřevěnou vlnou, rašelinou, listy): plody se tak nedotýkají půdy a k nákaze dochází daleko méně. Drátěné obroučky opatřené svislými drátěnými „nožkami“ zvedající plodonosné stonky, byly u nás dosud s úspěchem používány jen na malých jahodníkových porostech; jejich používání na velkých jahodníkových plantážích socialistické velkovýroby je především otázkou jejich účelné výroby a přiměřené ceny. Pokud jde o použití fytofarmaceutických přípravků, jsou zprávy, že před květem a po odkvětu se osvědčil též postřik bordóskou jíchou; sami jsme si však nemohli tyto zprávy ověřit. Častá a rychlá nákaza před zráním a při zrání, kdy již měďnaté přípravky nejsou použitelné, činí cenu takového zákroku nejistotou.

        Plíseň šedá je významnou chorobou u révy vinné. Za chladna a vlhka napadá i neporušené listy, na těch jsou pak okrouhlé hnědé skvrny a čepel žloutne. Mladé výhonky mají podlouhlé hnědavé skvrny, při silném napadení výhony odumírají a houba vrůstá i do dřeva starších větví. Vyšším řezem, štěpováním výše od povrchu půdy, se jí vinař v takových (pro révu jinak ne zvláště příznivých) polohách brání, poněvadž plíseň napadá nejvíce nejnižší části keře. Rozvoj houby u révy podporuje jednostranné hnojení statkovými hnojivy, málo slunná, větru uzavřená poloha. Rány způsobené jakýmkoliv činitelem teprve umožňují nákazu. U zakořeňovaných řízků a štěpovanců napadá houba – v pařeništích – též pupeny, mladé listy, hojivé pletivo na ranách a rostliny pak odumírají. Půda musí pak být vyměněna nebo sterilizována parou nebo roztoky mořidel; zálivku třeba řídit opatrně, nesmíme však připustit, aby rostliny trpěly suchem. Zakořenění v ohrožovaných polohách třeba podpořit mořením sazeček rostlinnými stimulátory nebo roztokem methylenové modře. Bobule révy vinné nakazí houba jen tehdy, byly-li poraněny, ať už to byly rány zcela malé nebo rány větší, způsobené napřed kroupami nebou housenkami obaleče nebo padlím révy vinné. Jestliže šlo o bobule mladé, v červenci až v září (v první polovině), mluvíme o „kyselé plísni“ nebo „kyselé hnilobě“, velmi škodlivé, poněvadž hrozny zčásti nebo zcela ničí, prorůstá i do stopek, ty uschnou, bobule hnědnou a zaschnou. Vlákna houby vniknuvší do bobulí vylučují enzym oenoxydasu. Pokud zůstanou bobule zužitkovatelné, jsou jejich aroma i chuť hrubé porušeny. I bobule, jejichž slupka se trhá při přílišném růstu (např. při vydatných deštích a vlhku po předchozím suchém období), mohou plísni propadnout. Stopky jsou napadány i přímo, ranami způsobenými vichřicemi apod. Kyselá plíseň napadá bobule ještě velmi kyselé, houba roste minimálně ještě při pH 2,6, optimum je 3,0, maximum 6,9. Jestliže napadne plíseň šedá již zralé bobule, do nichž vniká odumírajícími pokožkovými buňkami, je tato houba pokládána za činitele blahodárného, pravděpodobně ne vždy právem; domněnka, že houba především odbourává kyseliny, není správná (STADLER, 1954). Odrůdy tenkoslupké, jako je Müller-Thurgau (Sylván x Ryzlink), Rulandské aj., jsou zvláště za vlhkých podzimů náchylné, jejich voskový pel se trhá, slupkou pak prolínají (difundují) na povrch látky, které skýtají živiny pro houbu, takže jsou napadány i bobule zdánlivě zcela neporaněné. Za vlhka prý houba prorazí někdy i slupku, snadněji vrůstá skoro mikroskopickými trhlinkami slupky. U červených a modrých odrůd je plíseň šedá nevítaná i u zralých hroznů, poněvadž rozrušuje barvivo a vína jsou pak nedostatečně zbarvená. Jak kyselá, tak i ušlechtilá plíseň (napadající zralé hrozny) se na napadených bobulích rozrůstá hojněji při vlhkém počasí; silnější je na bujných, přehoustlých, jednostranně vyživovaných keřích. Plíseň šedou přenáší též hmyz: u meruněk zejména mravenci, u sliv a malin vosy, u broskví škvoři apod. Plíseň podporuje i zaplevelení. Proti plísní révy působí řidší spon a vysoké vedení. U zralých bobulí rozkládá plíseň kyselny, urychluje vypařování, zvyšuje koncentraci šťávy, a tím i cukernatost a přispívá k spoluvytváření vůně (buketu) vína. Proto se tato pozdní šedá plíseň nazývá „ušlechtilou“ plísní. Kyselá plíseň se někdy objeví – za trvalých dešťů nebo po nich – náhle; prvními znaky choroby jsou světlé skvrnky, někdy pouze velké jako tečky. Též na stolních hroznech dopravovaných a uložených (např. v korkové drti) za vlhka a tepla se někdy plíseň rozroste velmi silně a hrozny pro konsumní účely (ne pro výrobu vína) zcela znehodnotí. Za velmi vlhkých let napadá plíseň i větévky a pokrývá je sklerociem (STALDER, 1955).

        Proti plísni šedé se má postupovat podle již vytčených směrnic správné agrotechniky; větší vzdálenost řadů, keře prořezané, vedení vyšší pomáhá, ale často to nestačí. Plíseň šedá se však dá – jako saprofyt – málo účinně potírat měďnatými přípravky, zejména na révě, kde je fungicidní vliv měďnatého přípravku za přítomnosti šťávy bobulí inaktivován tvorbou komplexních solí a antagonismem iontů. K bordóské jíše se doporučuje, podle zpráv, přidávat 250 g mazlavého mýdla na 1 hl jíchy, tvrdí se však též, že přidávání mýdla nebo jiných přípravků je účinné jen výjimečně (WILHELM, 1952). Někdy se doporučuje jako účinný i postřik samotným 1 % mazlavým (draselným) mýdlem. Postřiky mají být provedeny v červenci až v srpnu, pokud se bobule nedotýkají, a opakovány pak vždy 2 – 3 x po 14 dnech. Též přípravky sirnaté a práškovitá síra s vápnem, vysušující zároveň povrch bobulí se alespoň zčásti osvědčují; nemůže se jich však později použít, poněvadž by mošt a víno mohly mít chuť po síře. Zkoušejí se organické přípravky, např. oxychinolin. Houbu neusmrcují, ale působí fungistaticky (zastavují její růst) některé organické fungicidy, jako PCNB (pentachlornitrobenzen), TCNB (tetrachlornitrobenzen), TCDNB (trichlordinitrobenzen), jak o tom jsou zprávy ze zahraničních pokusů.

        Vcelku na dobře ošetřovaných vinicích nepatří u nás plíseň šedá k příliš vážným chorobám. Je tomu tak ve většině let. Jsou však i roky, kdy poškozuje hrozny silně; takovým byl r. 1955.