Klejotoky

    Klejotoky zdřevnatělých částí stromů se nejčastěji vyskytují u třešní, méně u broskvoní a meruněk, řídce a z jiných příčin u švestek a sliv. Sliz vzniká rozkladem pletiv poblíž lýkového kruhu u kmene a větví, u plodů švestek a sliv rozkladem pletiva dužniny. Původně řídký sliz tuhne na vzduchu v pryskyřičné klí (klej), žlutavé až hnědé, více méně průsvitné. Na ráně někdy vzniká hojivé pletivo, okraje rány se zvedají a mění s v rakovinné znetvořeniny kmene a větví. Při tom hojivé pletivo opět klejovatí, větev vadne a usychá, někdy i během vegetační doby. Při silném ochuravění hyne předčasně i celý strom. U třešní se klejotok objevuje zejména na kmeni, v paždí silnějších větví a na jejich spodních částech, u broskvoní též na horních částech kmenů a větví. U třešní vzniká klejotok v dřevním parenchymu poblíž lýkového kruhu. Buňky lýka přestávají oddělovat na venek buňky podkorového, resp. korového pletiva, jak je tomu u zdravého lýka. Stěny buněk se zesilují, pak se rozpadají i s obsahem buněk, sliznatí a při nadměrném tlaku vzniká klejotok. Klí (klej, „smůla“) obsahuje arabinosu, galaktosu a jiné cukry, pocházející z arabanu, galaktinu a jiných součástí buněčných blan. Klejotok třešní může být též následkem ochuravění parasitického původu. Bakteriosy nejsou jako prvotní příčiny klejotoku třešní zcela jisté. Houba Clasterosporium carpophilum u broskvoní i u mladých třešní bezpečně předchůdcem místních výronů klí. Stejně působí moniliová nákaza višní. Též virosy u třešní předcházívají klejotoku pravděpodobně častěji, než se za to mělo. O klejotoku třešní, švestek, sliv, meruněk a vzácně i jabloní, jehož prvotní příčinou je napadení obalečem meruňkovým neboli Woeberovým, Enarmonia woeberiana Schiffm. O místních klejotocích švestek a sliv, vyvolaných činností kůrovců, při nichž sliz vytéká z kmene a větví v kapkách.

    Náchylnost třešní ke klejotoku je často podmíněná dědičně. Známe světlokoré ptáčnice, které i v nepříznivých okolnostech klejotoku značně odolávají. Semenáče z nich, alespoň v podobných podmínkách prostředí, se hodí jako podnože pro třešně (ne pro višně). Jednostranná výživy, příliš bohatá dusíkem, příliš bujný růst, nedostatečné vyzrání dřeva, příliš těžká půda, chudá draslem a vápnem, zamokřená, s nepropustnou spodinou, mrazová poškození, to vše je uváděno často jako prvotní příčina klejotoku – nepochybně právem. Také mechanické poškození může vésti ke klejotoku, proto např. u meruněk se radí k řezu po sklizni v srpnu, kdy rány se rychle hojí a klejotoku se objevuje méně než při řezu předjarním. Při zábraně klejotoku se může značně uplatnit i tvar koruny třešní. Patrová, ptáčnicová  koruna je proti klejotoku, podle zkušeností, výhodnější než koruna rozvětvená skoro z jednoho bodu. Přetížení tohoto bodu rozvětvení při sbíhavém tvaru koruny, vedle přílišného mechanického namáhání pletiv na malém prostoru i ohrožení těchto částí stromu stékající, mrznoucí a rozmrzávající vodou a změnami teploty se může uplatnit při vzniku klejotoku právě tak, jako mechanické poruchy způsobené nápory větru apod. Ovocnáři-praktiky byly tyto souvislosti u nás zjištěny častěji. Do těchto mechanických příčin klejotoku patří též poškození vyvolávaná kolísáním teplot, letním a zvláště zimním ožehem (FERKL 1955).

    Na plodech švestek a sliv a na jejich peckách se v některých letech objevují kapky klí. Při nadbytku vláhy a za nepříznivých tepelných poměrů, po krupobití i při napadení monilií jsou tyto výrony klí na plodech častější. Odrůdová náchylnost k tomuto klejotoku je různá, větší u sliv a pološvestek než u švestek.

    Boj proti klejotokům fysiologického původu, vedle toho, co vyplývá z předešlých odstavců: starost o náležité vyzrání dřeva, správná volba stanoviště, ne v uzavřených kotlinách; chránit kmen zastíněním (nízkokmeny) nebo speciálními ochranami odvodnit mokré půdy, stromy k výsadbě volit zdravé – pozor na kůrou kryté rány. Stromy při výsadbě neutopit. Využít odolnosti podmíněné dědičností. Chirurgický řez – klejotokem silně ochuravělé větve odřezat, zbytečně však stromy řezem neranit. Bohatěji hnojit vápnem a draslem, kypřením a hnojením zlepšovat výživu stromu. Klejotokové rány vyčistit v únoru až březnu pomerančovým řezem, vytřít je zředěným karbolineem nebo roztokem orthodinitrokresolového přípravku (organického barviva), stepařským voskem nebo zředěným octem s vodou v poměru 1 : 1; ovázat látkou a nátěr i ovlhčení obnovovat. V únoru až v březnu uvolnit, hlavně na jihozápadní straně, tlak pod výronem klí 4 – 5 podélnými řezy vedle sebe nebo střídavě pod sebou nebo hadovitým, pouze 1 mm hlubokým řezem od koruny k patě kmene. Učiníme to FERKLOVÝM prořezem nebo špičkou nože obaleného v látce – řez se otevře a zahojí; při hlubokém řezu by se rána otevřela až do jádra. Při klejotoku působeném cizopasnými činiteli je nutno zakročit nejprve proti nim jako proti prvotní příčině.