Bakteriosy ovocných dřevin

    Ovocné dřeviny nejsou postihovány mnohými bakteriosami. Většinou se různé bakterie přidružují k prvotnímu poškození jiného původu. Některé bakterie jsou však skutečně cizopasníky, kteří jsou s to, aby napadli jinak zdravé rostliny, těžce je poškodili či dokonce usmrtili. Mezi ně patří především Agrobacterium tumefaciens (Sm. et Town.) Sav. (= Pseudomonas tumefaciens Sm. et Town) Je to krátké bakterium o průměrné velikosti 1,0 – 3,0 x 0,4 – 0,8 µ, s jedním polárním bičíkem, gramnegativní, aerobní, nesportující. Nejlépe, ale vcelku pomalu, roste na umělých živných půdách při teplotách 22 – 25 °C. Půda se 60 % vlhkostí (proto ve vlhčí půdě je více infekcí) a neutrální reakce mu vyhovují nejvíce. Půdy příliš kyselé (pod pH 5,0) nebo příliš alkalické většině kmenů této bakterie nevyhovují. Na kořenech, a to na kořenu hlavním i postranním, zvláště na místech poraněných při zkracování kořenů, často též na kořenovém krčku (a tam nejnebezpečněji), nejčastěji u hrušní a třešní, se objevují nádorky od velikosti několika mm do 10 cm. Vyskytují se též u jabloní, broskvoní, ořešáků, švestek, bobulovin (maliníků, ostružiníků, révy vinné) a u mnoha jiných jednoletých a nedřevnatých rostlin. Bakterie vnikají do pletiv rostliny ranami, třeba mikroskopickými, a při nadměrném vlhku snad i lenticelami. (Zbytnění pletiva na místech štěpování je znakem abnormálního stavu mezi podnoží a roubem, není původu bakteriálního). Bakteriemi vylučované látky, z nichž některé jsou typu růstové látky heteroauximu, nutkají pletiva rostlin k pathologickému dělení – vznikají nádory. Nejkratší inkubační doba je dva až tři týdny. Po vniknutí do rostliny se bakterie rychle množí a bývají též transportovány v lýku. Nádory se tvoří zejména na počátku vegetačního období. Inkubační doba je 1 – 2 měsíce, ale i kratší. Nádorky jsou z počátku bělavé, měkké, podobné hnojivému pletivu na ráně (kalusu), později hnědnou, tvrdnou, dřevnatí, na povrchu jsou vrásčité. Víceleté nádory jsou velké. Podzemní se obvykle za jeden rok rozpadnou. Nádory se tvoří tak, že napadené buňky se chorobně dělí, ale pletivo se nediferencuje. Nejvíce se dělí parenchym druhotné kůry. V rostlině se bakterie šíří. Pak vznikají nádory i na místech značně vzdálených od původního nádoru (podobně jako metastaze u lidské rakoviny, s níž však nemá nádorovitost rostlin nic společného). Tato bakterie tvoří řadu kmenů, různě schopných napadat ovocné plodiny a rostliny vůbec. Nebylo by proto správné zcela se spoléhat na odolnost podnoží. EM 1 a VI jsou odolnější než VII. Kmeny již přizpůsobené, specialisované na ovocné stromy, jsou nebezpečnější, proto jsou ovocné stromy snadněji nakaženy na místech, kde již nemocné stromy krátce před tím rostly. Vznikem nových kmenů mohou být silně postiženy ovocné stromy i na plochách, kde předtím pěstovány nebyly.

    Škodlivost nádorovitosti neboli bakteriové boulovitosti je různá. Značná spotřeba „stavebního materiálu“ pro nádory působívá zejména u mladých rostlin škodlivě; růst je slabší, list nažloutlý, mírně povadlý. Proto je boulovitost nebezpečnější ve školkách, po přesazení. U mladých stromků je růst z počátku mohutnější, později zabrzděn, kmínek je slabší. Zcela mladé stromky mohou následkem nákazy i zahynout. U starších stromů při menších přírůstcích koruny je výnos nižší. U starších stromů bývá však poškození někdy nepatrné, ba dokonce žádné.

    Bakterie je obyvatelem půd a šíří se vodou. Samostatným pohybem urazí 1 cm za 1 den. V sterilní půdě, humus skoro neobsahující, mohou bakterie žít rok; v půdách obsahujících humus pravděpodobně déle. V porostech jsou přenášeny rouby, nástroji pro řez a střih, člověkem, hmyzem, červy.

    Je nutno dbát, aby silně patogenní, na ovocné stromy specialisované kmeny, nebyly zavlečeny. Poněvadž se nádorovitost považuje všeobecně za chorobu nebezpečnou, je prodej nakažených stromků zakázán a onemocnělé stromky musí být na místě zničeny. Školky mají být „toulavé“, často měnit pozemky. Chceme-li se přesvědčit, zda pozemek není zamořen, doporučuje se osázet jej na 1 – 2 roky malým počtem stromků a pak prohlédnout jejich kořeny. Nejsou-li stromky hned vysázeny, napadení (za týden) se sníží – je to však těžko proveditelné opatření. Varujeme se zbytečných poranění, rány normálně ošetřujeme. Byl-li strom pro boulovitost odstraněn, je radno na toto místo vysadit strom jiného druhu, a to až po několika letech. Doporučuje se silné provápnění půdy nebo desinfekce chlorovým vápnem (100 – 150 g na 1 m2) nebo formalinem (5 l 0,50 % roztoku na 1 m2 nebo 20 – 25 l 0,4 % roztoku v teplém podzimu) nebo chloridem vápenatým nebo jednopromilovým roztokem sublimátu nebo ½ % rtuťnatými mořidly (10 l na 1 m2 půdy). Kořeny – ne čerstvě seřezané – lze chránit ponořením na několik minut do 0,25 % roztoku mořidla nebo 1 % roztoku modré skalice a pak promýt vodou. Nůž apod. nářadí v sadech, kde je tato bakteriosa, se desinfikuje 3 % formalinem. V Rusku se půda ozdravuje též chlorpikrinem (500 kg/ha). Tato bakterie má též svého hubitele, bakteriofága. Pokusy s jeho použitím v praxi dosud nebyly úspěšné. Nadějnější jsou pokusy antibiotiky.

    Předešlé bakterii je podobné Agrobacterium rhizogenes Riker-Sav. Je to aerobní, nesportující, gramnegativní bakterium, průměrně 0,15 – 0,75 x 0,55 – 2,59 µ velké, s jedním polárním bičíkem; roste nejlépe při 20 – 28 °C při neutrální reakci půdy. Vyvolává zvláště na jabloních (některé odrůdy náchylnější), na ořešáku a na maliníku, ale i na nízkých nedřevnatých rostlinách obyčejně pouze malé nádorky s velmi bohatou tvorbou kořenů nebo – na nadzemních částech – alespoň jejich základů. Je to tzv. vlasatost. Pathologické tvoření kořenů nebo jejich základů se však často vyskytuje i bez vzniku nádoru. Je nesnadné posoudit, jak toto bakterium škodí ovocným dřevinám a zda jim škodí vůbec. U některých jabloňových pláňat se vyskytuje, způsobujíc velmi bohatou tvorbu kořenů na podzemních i nadzemních částech – základy kořínků v okolí pupenů. Za chladna se z vyrašených kořínků stanou kořeny normální. LIMBERK (1955, ústní sdělení) zjistil, že látky, které jsou produkovány za přítomnosti této bakterie, podstatně usnadňují zakořenění. Zjistil dále, že u nás např. podnože usnadňují zakořenění. Zjistil dále, že u nás např. podnože EM I a IV a IX téměř vždy chovají tyto nádorky se základy kořínků. O jejich silném výskytu u typů EM svědčí i anglické pozorování, podle něhož jsou tam nejnáchylnější EM II a VII, pak I a skoro vůbec nebyla napadána XVI. Mohla by proto být tato bakterie pro zakořeňování dokonce užitečná. Na šlechtěnce bakteriosa nepřechází nebo mu neškodí. Jde o problém významný, poněvadž vlasatost se vyskytuje i ve školkách a je třeba pro další opatření si ujasnit, jde-li o zjev škodlivý, neškodný či dokonce prospěšný.

    Bakteriová nádorovitost, kterou vyvolává Agrobacterium tumefaciens, se vyskytuje též u jahod, a to na hlavních kořenech a krčku. Nádory jsou z počátku stejné barvy jako kořen, pak tmavnou, již k podzimu se často rozrušují a opadávají. Podobně jako jiné bakterie i tato podléhá bakteriofágu a ochuravění bez zákroku někdy dočasně pomine.

    Pravděpodobně stejná bakterie vyvolává boulovitost nebo bakteriovou rakovinu malin. U nás jsou – místy hojně – různé formy tohoto ochuravění:

 

1.         Prýty zakrsávají, šednou, odumírají, kůra při zemi puká, v trhlinách se vyvíjejí rakovinné rány a nádorky.

2.         Při zemi a na hlavních kořenech blízko prýtů jsou rakovinné nádory velikosti až vlašského ořechu, prýt trpí méně, ale úrodnost klesá.

3.         Nádory hladší, až velikosti pěsti, podobající se nádorům na kořenech ovocných stromů. Ve starších maliništích boulovitosti přibývá. Naše bakteriová rakovina neboli bakteriová boulovitost by zasloužila revise, jde-li skutečně o Agrobacterium tumefaciens a nejde-li o Agrobacterium rubi Hildebrand.

 

    Posledně jmenované bakterium napadá v USA pruty, řapíky i květy maliníku a ostružiníku, působíc v nich větší či menší nádorky. Bakteriová boulovitost maliníku je u nás odlišná od boulovitosti ovocných stromů a vzájemný přechod nebyl pozorován. Také přechod bakteriové boulovitosti slezu na maliník pozorován nebyl. Byl však pozorován přechod z pryšce chvojky (Euphorbia cyparissias L.), u něhož vyvolává pouze drobné bradavičnaté nádorky na hlavních kořenech. Z kultury, v níž se nádorovitost vyskytla, nelze brát sazečky. Napadené rostliny nutno zničit a na více let vyřadit pěstění maliníku. Půdu je třeba bohatě vápnit, méně hnojit organicky. Také bakteriovou rakovinu neboli boulovitost révy vinné působí Agrobacterium tumefaciens. Onemocnění připomíná bakteriovou rakovinu maliníku. Nádory jsou na nejspodnější části kmínku, těsně pod povrchem půdy, někdy na místě štěpování. Též na kořenech jsou bulkovité, pak zjizvené nádorky. Na kmínku bývají uspořádány vedle sebe a pokrývají i celý kmínek. Přírůstek keřů je slabší, úrodnost snížena. Ve vlhkých letech a po tuhých zimách se choroba vyskytuje silněji a nebezpečněji. Náchylnost odrůd je různá, výskyty jsou silnější v mrazových kotlinách a po silných krupobitích (nákaza ranami). Bakterie jsou splavovány vodou a půdou – proto bývá rakoviny více na spodních částech vinic. Nákazu lze přenést nůžkami při sestřihu. Nůžky se desinfikují ponořením do slabého roztoku formalinu. Očištění kmínku od nádoru, nátěr 20 % roztokem zelené skalice nebo jednopromilovým roztokem sublimátu nebo emulsí karbolinea nebo 3 % organickým barvivem je účinné jen přechodně. Při ojedinělých výskytech je radno keř vykopat, půdu desinfikovat a teprve po několika letech nahradit keřem jiné odrůdy. Dřevo z vinice s boulovitostí je pro roubování nevhodné.

    Bakteriosa třešní – bakteriová spála – známá též u višní, švestek, slivoní, meruněk, broskvoní a jabloní, je přičítána bakterii Bacillus spongiosus Aderh. et Ruhl. Prvotní úloha této bakterie je pochybná, častěji se přidržuje k poškození jinému, např. ožehem. Spálová místa, nejprve překlenutá kůrou (jejíž barva se od zdravé odlišuje), se později otevírají a u třešní zhusta klejovatí. Choroba se vyskytuje na kmenech nebo větvích, které pak odumírají. Těžce poškozené stromy odklidíme, napadené větve seřezáme až do zdravého dřeva, rány vyčistíme a desinfikujeme, stromy bohatě všestranně živíme.

    Podobnou, ne zcela jistou bakteriosou je bakteriová žloutenka švestek. Korová a podkorová pletiva se zbarvují, na listech v červnu a červenci od konců postupuje žloutenka postihující též žilky, listy vadnou, hnědnou a odumřelé dlouho visí na větévkách. Odumírají též celé větve. K nákaze, zdá se, dochází na podzim, snad jizvami po opadlých listech. Různé odrůdy jsou různě náchylné, k náchylným patří hlavně Dolanka. Na našem území známe jen několik případů této nemoci. Léčebné zákroky – postřik měďnatými přípravky po opadu listů – jsou málo účinné. Doporučuje se nůž při práci používaný i půdu po vykopání stromu desinfikovat formalinem a na toto místo vysadit strom jiného druhu nebo odrůdy až po několika letech. Dosti se osvědčilo silně vápnit. Totožnost našeho onemocnění s bakteriosou působenou Pseudomonas mors prunorum Worm., význačnou též dírkovatostí listů, nebyla prokázána. Do příbuzenstva této bakterie patří i Bacterium pruni E. F. Smith, které se uvádí z Krasnodarské oblasti . Působí skvrnitost listů a větévek, přezimuje ve zbytcích rostlin, šíří se vodou, vzduchem, částmi živých rostlin. U nás zjištěno nebylo.

    Také jiné chorobné zjevy jsou přičítány bakteriím. Sem patří např. u ovocných stromů celkem řídká svazčitost (fasciace), která je sice dosud většinou považována za onemocnění zaviněné fysiologickými poruchami, hlavně výživy, např. jednostranné výživy dusíkaté a vydatné závlahy. V jiných případech jde o zděděný sklon k svazčitosti nebo může jíti o bakteriosu (Bacterium fascians Tilford). U ovocných stromů se vyskytuje poměrně nejhojněji u třešně, většinou jen na jednotlivých větvích nebo letorostech. Svazčitost je zbytnění, podobné srůstu os větévek, květů nebo jsou tvarem pozměněny. Z napadených rostlin nebereme rouby, napadené části seřežeme a spálíme. V sadech nebylo pozorováno šíření svazčitosti. Fasciace nemá nic společného s plodovými dvojčaty, která vznikla odchylným oplozením nebo srůstem semeníků; sklon k tomu je známý zejména u švestek a slivoní. U dvojčat ostružiníku pozorován ojedinělý zjev; jedno z dvojčat bylo plně vyzrálé, druhé zcela nezralé, tvrdé a zelené.

    Zvláštní postavení má sklovitost jablek. U plodů se projevuje někdy již dlouho před zráním, jindy až v době zralosti, někdy dokonce až po očesání a ve skládce. Na povrchu plodů jsou větší či menší poloprůsvitné plochy, u žlutých jablek nazelenalé, u červených hnědozelené. Dužnina na těchto místech je jakoby sklovitá, tvrdší, plod těžší než zdravý. Mezibuněčné prostory jsou zvětšené, vyplněné slizem, s tyčinkovitými bakteriemi isolovanými po prvé SMOLÁKEM. Postižené pletivo má mdlou chuť, menší obsah kyselin, brzo hnědne a při vyšších teplotách se rychle kazí. Některé odrůdy jsou náchylnější, např. Průsvitné letní, Zuccalmagliova reneta, Antonovka, Bismarkovo, Astrachán červený. Někdy jsou nemocné jen jednotlivé plody nebo plody jedné větve a nemoc na témž stromě není každoročně stejně silná. Zdá se, že ochuravění je podporováno jednostrannou dusíkatou výživou a přílišným přívodem vody (nezaměňovat s přehnojenými jablky s velmi řídkou dužninou, velmi citlivými na úder, jinak však zdravými). Avšak i při suchu bývá výskyt sklovitosti často silný. U některých odrůd je sklovitost přímo odrůdovou vlastností. Přeroubováním odolnějšími odrůdami lze sklovitosti úspěšně čelit. Bakterie mají při sklovitosti – vadě závažné a u nás rozšířené v nížinách i podhůří – nepochybně velký význam. Nevylučujeme však ani, že by mohlo jít o virus adsorbovaný na bakterie. Šíření v sadě pozorováno nebylo.

    Nebezpečný bakteriový úžeh hrušní (fire blight), působený bakterií Erwinia amylovou (Burr. Com. S. A. B.), u nás známý není. I údaje z ostatního evropského území jsou pochybné. Je uváděn – vzácně – též u jabloní. Květy vadnou a černají, i mladé plůdky a mladé větévky odumírají, listy černají a zůstávají viset na stromě. Na silnějších větvích kůra zasychá a odchlipuje se. Na napadených částech jsou kapky bakteriového slizu, napřed mléčné, pak žlutavé, nakonec černavé. Bakterie přenáší voda, hmyz, nejvíce se šíří za vlhka a tepla; do pletiv vnikají ranami, průduchy, lenticelami, do květů též bliznami. Boj proti chorobě je nesnadný, odřezání napadených částí, postřik měďnato-vápennou jíchou nebo zinečnatými přípravky do květu nebo vápenným mlékem pomáhá jen zčásti. V krajích, kde se choroba vyskytuje, je nutno desinfikovat nože a nářadí 5 % formalinem. Osvědčila se též antibiotika.

Bakteriová hniloba ořešáku u vlašského