Roncet (kopřivovitost), též krátkouzlovitost

    Ve svých typických příznacích je ochuravění známo hlavně u amerických podnožových rév, a to zvláště u některých druhů: Solonis, Rupestris, Riparia a jejich kříženců s révou vinnou. Některé odrůdy, např. Schwarcmannova, jsou považovány za odolnější. V jižnějších oblastech je nemoc známa též u révy vinné. Nemoc má četné příznaky, z počátku velmi slabé, takže začátek ochuravění se pravidelně nepozná. Mikroskopicky zjistitelný příznak – přítomnost celulosových útvarů, tzv. Saniových neboli Petriho provazců ve vodivém pletivu (nejhojněji ve 3. – 4. internodiu od hlavy) je dosti, ne však vždy spolehlivým znakem. Asymetričnost listových polovin se vyskytuje již v raných fázích ochuravění. Poněvadž intensita příznaků kolísá (u nás jsou výraznější v sušších, teplejších letech, méně významné až skryté v letech chladných, neslunečných), je rozpoznávání nesnadnější. Pletivo mezi žilkami je světlejší, v neomezených skvrnách již v časných fázích ochuravění. Mezi typické znaky onemocnění patří tzv. krátkouzlovitost, nestejná délka článků (internodií). Některé články jsou až tak zkráceny, že dochází k dvoupupenovitosti (a tím ke klamné vidličnatosti), kdy jeden pupen v nodu (kolínku) je těsně vedle pupenu druhého. Tento znak – nestejná délka článků – se obvykle považuje za typický pro toto onemocnění. Též úhlovitost internodií a mírná lomenost bývají časté. Při silnějších stupních ochuravění, šířícího se na vinici v „hnízdech“, jsou kořeny slaběji vyvinuty, listy zvlněné až zkadeřené, zoubky špičatější, žilky na rubu vystouplé, pletivo mezi žilkami silně žlutozeleně až bělavě odbarvené, jakoby skelné, žilnatina desorientována, listy silně deformované, až dlanité, přírůstky slabé; špatně vyzrává. Transpirace je u nemocných keřů mnohem intensivnější než u zdravých. Při nejtěžších stupních onemocnění keře krní, špatně raší, málo kvetou a plodí, jsou bledě zelené až žlutozelené, zasychají a předčasně hynou. Choroba se přenáší dřevem (řízky). Přenos roubem byl některými dokázán, jinými je popírán. Je pravděpodobné, že inkubační doba i při roubování je dlouhá, možná i několik let. Ochuravění bylo prý přeneseno též mechanicky, vetřením šťávy do pletiva listů poraněných karborundovým práškem. Přenos semenem dokázán není. Řada prací dokazuje existenci přenosu této choroby půdou, ať už přímo nebo pomocí živočišných přenašečů žijících v půdě nebo ze zbytků kořenů nemocných rostlin v půdě. Příznaky ochuravění se ukazují od třetího roku po vysázení rév na zamořená místa. Živočišní přenašeči dosud známi nejsou. Na rozdíl od zjevem podobného poškození při akarinose nejsou na listech u roncetu patrny vpichy po sání roztočů a chorobný zjev postihuje všechny listy výhonů (nejen nejdříve rašících, tj. nejspodnější listy, jak tomu bývá u jarní akarinosy).

    Způsob léčení neznáme. Z nemocných keřů – i když jen část jejich jeví příznaky onemocnění – se nesmějí bráti řízky pro podnože, zachvácené keře nutno vykopat a po několik let na taková místa nesázet révu. Zdá se, že roncet je hlavně chorobou teplých končin, v Čechách je neznámý. Poněvadž roncet se vyskytuje různě silně na různých půdách, je žádoucí pěstění nejodolnějších podnoží pro určité oblasti. Ve Francii se půda na zamořených místech s úspěchem ozdravuje pěstením vojtěšky. Síla ochuravění, zdá se, silně závisí na podmínkách půdních. Někteří badatelé měli úspěch s přihnojením půdy síranem zinečnatým (bílou skalicí) – až 300 g na 1 keř.