Mšice chmelová

Phorodon humuli (Schrank)

        Listy švestek, renklód, slivoní a méně často i planě rostoucích semenáčů peckovin a trnek bývají zkadeřené a zkroucené dolů k rubu, nejčastěji už v době květu; je to následkem sání nebezpečné mšice chmelové, rozšířené dnes po celém světě všude, kde se pěstuje chmel. V některých letech, pro její vývoj příznivých, se vyskytuje v takové míře, že se v chmelařské praxi mluví o mšicových letech (1921, 1923, 1925, 1947).

        Mšice chmelová má dva hostitele: peckoviny a chmel. Přezimují vajíčka jednotlivě nakladená na peckovinách, nejčastěji na švestkách. Po vykladení na podzim jsou žlutobílá, pak zelená, za několik dní zcela zčernají, jsou lesklá, tvaru podlouhle vejčitého, rozměrů 0,6 x 0,2 mm. Nakladena jsou většinou jednotlivě nebo po několika u pupenů, především na mladých stromech. Nejvíce jich bývá nakladeno u pupenů květných a opět více na spodních větvích nežli na horních. Už v době rašení pupenů, často už před jeho počátkem, líhnou se z vajíček tmavozelené larvy, které za 14 až 21 dnů dospívají v bezkřídlé, zelené, živorodé samičky. Dospělá samička porodí denně 5 – 7 larev, celkem za svůj život kolem 100 larev, které dospívají opět v živorodé bezkřídlé samičky. Ty plodí pokolení larev, dorůstající v okřídlené živorodé samičky, nazývané v chmelařské praxi proutnice, které nesají na listech, nýbrž odlétají, neseny větrem, na chmel často velmi vzdálený. Není to však pravidlem. Ve studených jarech se stává, že přeletují zase na švestky, na nich porodí larvy, které dospívají opět v okřídlené mšice, a teprve ty v červnu odletují na chmel. Protože jde o mšici teplomilnou, chybí v některých drsnějších krajích, kde roste chmel divoce a kde jsou i švestky hojně pěstovány (Českomoravská vysočina, Šumava).

        Poutnice je 2 mm dlouhá, 0,9 mm široká, v rozpětí křídel 5,5 mm. Křídla mají duhový lesk, hruď je černá, zadeček zelený s černými skvrnami na bocích a s černozelenými skvrnami na hřbetě, které u sifunkulů splývají v jednu. Oči jsou hnědočervené, tykadla černá, nohy světle hnědé, konec holení a chodidla jsou černé, sifunkuly černozelené. Na chmelu už druhý den rodí živé larvy. V té době je chmel už kolem 2 m vysoký. Sají na něm na mladých listech na rubu i na líci, často na vegetačním vrcholu. Larva je žlutobílá, 0,5 mm dlouhá, s krátkými tykadly, saje výhradně na spodní straně mladých listů, kde rychle roste, 5krát se svléká. Její zbarvení po 5. svlékání tmavne a narůstají pochvy křídel. Larvy dospívají po 10 – 22 dnech, opět jen v samičky. Ty jsou 2,25 mm dlouhé, 1 mm široké, s tykadly 1,3 mm dlouhými. Jsou světle zelené, s tmavěji zeleným hřbetním podélným pruhem a příčnými tmavými pruhy na každém článku zadečku. Oči jsou červené, tykadla bezbarvá s černými konci, nohy jsou bělavé, konec holení je černý, sifunkuly válcovité, dlouhé. Zůstávají na chmelu. Množí se stejným způsobem, dávajíce 5 – 8 pokolení mšic, které se rozletují po chmelnici. Čím jsou životní podmínky lepší (slunečné počasí), tím více pokolení se vyvine. Koncem srpna a v září jsou na chmelu okřídlené samičky, které odletují na švestky. Za nimi přiletují samečci, kteří se vyvinuli na chmelu z posledního pokolení bez okřídlených mšic. Sameček je menší, 1,9 mm dlouhý, 0,62 mm široký, s velmi dlouhými křídly v poměru k rozměrům těla; křídla mají v rozpětí 6,2 mm, zbarvení stejné jako u samiček. Na švestkách dochází po jejich příletu k páření, pak samičky vykladou vajíčka v malém počtu, snad maximálně jen 6, a to v rozmezí jen několika dnů.

 

        Ochrana: Nejdůležitější jsou předjarní postřiky švestek a ostatních peckovin organickými barvivy nebo karbolinei. Čím lépe je takový postřik organizován, tím lepší jsou naděje na potlačení této nebezpečné mšice, která v letech pro ni příznivých rohoduje často o kvalitě chmele. Přelet do chmelnic může být však z krajů hodně vzdálených. Nejdůležitější vška přesto zůstává postřik všech i planě rostoucích peckovin, v chmelařské oblasti. Jakmile se objeví okřídlení jedinci na švestkách, které byly špatně v předjaří postříkány, má být ihned organisována hlásná služba v chmelařské oblasti a ihned po náletu provedeny postřiky, které nutno podle potřeby několikrát opakovat. Uvážíme-li, že většina mšic při přeletu na chmel vůbec nedoletí, nýbrž je zanesena větrem na jiná, pro ně nevhodná místa, kde hynou, paktím více překvapuje velká rozmnožovací schopnost samiček, které na chmel doletěly. I když se jim podařilo zachytit se jen na okraji chmelnice, dají v krátké době vznik tolika pokolením, že brzy bývá chmelnice tak napadena, že na rubu listů sedí jedna mšice vedle druhé, postupují na další mladší listy, až se dostávají posléze do chmelových hlávek, které mohou být poškozeny nejen jejich sáním, ale zejména černěmi.

        Mšice chmelová má mnoho přirozených nepřátel. Setkáme se s nimi zejména na švestkách po odkvětu. Tehdy jsou mšice žijící na spodní straně listů pronásledovány larvami sluneček několika druhů. Protože švestky nebývají po odkvětu většinou stříkány proti této mšici, nebývají postřiky zahubeni ani přirození nepřátelé. Naproti tomu na chmelu mají opakované postřiky hmyzohubnými přípravky za následek i uhynutí většiny přirozených nepřátel, zejména huňáčků a larev pestřenek.