Hraboš polní, Hraboš vodní - hryzec vodní, Hraboš zemní – hryzec zemní
Mladé i starší stromky v sadech, ve školkách, zejména v blízkosti vod (její blízkost však není nutná pro výskyt hrabošů vodních!) bývají na kořenech a nadzemní části těsně nad povrchem půdy ohlodány někdy i hluboko do dřeva. Ohlodání kůry od hrabošů polních snadno poznáme: bývá ohlodána jen kůra stromů, na dřevě jsou zřetelné rýhy po hlodácích, podle nichž snadno zjistíme, že škodu způsobil tento škůdce a nikoliv ponravy chroustů, které mnohdy ohlodávají kůru stejným způsobem, ale nezanechávají nikdy rýh. Ke škodám od polních hrabošů dochází nejčastěji tehdy, když nebyla odstraněna na podzim vrstva mulchu, které použili hraboši v zimě jako vítané skrýše pro přezimování. Podobně se usidlují i v hromádkách hnoje, který místy na venkově ze zvyku dávají ke kmenům ovocných stromů. Hraboš vodní, dříve nazývaný obojživelný, jehož systematické zařazení bylo dlouho nevyjasněné, je u nás zastoupen dvěma shora uvedenými druhy, navzájem sobě velmi podobnými, lišícími se nejčastěji velikostí a způsobem života (h. vodní označovaný některými jako h. vodní menší je dlouhý 130 – 140 mm, žije na suchých místech, většinou ve vyšších polohách, nevyžaduje vůbec blízkosti vod, kdežto druhý, hraboš zemní, je o něco delší, měří 146 – 175 mm, žije u vod a vždy na vlhčích místech; zbarvení obou je zcela stejné, rovněž i škody, které mohou způsobit, ale zdá se, že ovocným stromům škodí více první druh). Krátká zavalitá hlava hraboše přechází přímo v trup, uši jsou malé, skoro úplně ukryté v srsti, která je hnědočerná, výjimečně tmavohnědá, na hřbetě vždy tmavší, na břišní straně světlejší. Kratičký, 6 – 8 mm dlouhý ocásek je pokryt srstí jako tělo. Hlodáky jsou nápadně velké, dlátovité, žluté. Na podzim a v zimě ohlodávají hraboši kořeny ovocných stromků těsně od hranice půdy dolů vždy tak, že kořeny jsou uhryzány a zbytek kmene bývá ohryzán do špičky. Poškozené stromky zůstávají stát, lze je však snadno z půdy vytáhnout. Mají-li do zámrzu v blízkosti dostatek jiné potravy, především kořenovou zeleninu, zapomenuté bulvy řepy, brambory apod., dělají si k těmto zdrojům potravy pod sněhem těsně při povrchu půdy mělké, i několik desítek metrů dlouhé nory. Jakmile jim však mráz tyto zdroje potravy zničí, pouštějí se do kořenů ovocných i jiných stromů a mohou přes zimu způsobit někdy obrovské škody. Zpravidla bývají napadené ovocné stromky zničeny. Obyčejně se napadení stromků pozná až na jaře, když neraší. Za dne jsou ukryti v norách a hlavně v noci vycházejí za potravou, kterou si zavlékají do nor. Rozmnožují se značně, mívají mláďata až 4krát do roka, vždy po 2 – 7 kusech v doupěti, které bývá až půl metru hluboko a k němuž vede vždy několik nor. Při větších mrazech přespávají i delší dobu v doupěti, kam si natahali různou rostlinnou potravu, jako kořeny mrkve a jiné kořenové zeleniny, bulvy řepy, hrách, fazole aj.
Ochrana: Polní hraboše lze s úspěchem ničit otráveným zrním nebo bakteriálními nákazami, které sice působí pomalu, ale tak, že na několik let mohou být celé katastry zbaveny hrabošů. Hraboše vodní se nepodaří tak snadno vyhubit nástrahami, protože si jich, pokud mají dostatek rostlinné potravy nablízku, nevšímají. Nemají-li však dost potravy, lze použít návnad (bulev celerových nebo mrkvových kořenů) otrávených zeliovou nebo zinkfosfidovou pastou. Někdy však nemůžeme vodní hraboše uvedenými návnadami zahubit nezbytná, než se jim bránit jedině drátěným hustým pletivem zapuštěným aspoň 40 cm hluboko do země. Hraboši mají dost přirozených nepřátel. Pronásledují je hlavně kuny, tchoři, lasičky, káně, poštolky, sovy, vrány, kočky; hubí však především hraboše polního, který je typickým obyvatelem volných polí, luk a pastvin, kdežto hraboš vodní bývá nejčastěji huben jen kočkami. Množství hrabošů může být někdy velmi sníženo přírodními vlivy, zejména parasitní. Uvedené bakteriální nákazy (bacil Löfflerův a Gärtnerův) působí u nich, zejména když se přemnoží, smrtelná ochuravění, která jsou přenášena z jednoho jedince na druhého. Jejich výrobu a použití v praxi řídí Státní zdravotní ústav v Praze s epidemiologickými stanicemi. Z otrávených zrn používaných především proti hrabošům polním se nejlépe osvědčila zrna Castrix, která nevyvolávala žádných potíží u polní zvěře.
Někdy bývá hrabošů vodních velmi těžké zjistit, je-li nora obydlena nebo již opuštěna. Přesvědčíme se o tom snadno tím, že noru na některém místě otevřeme. Je-li obydlena, hraboš ji v krátké době uzavře. Budiž nakonec zmínka o tom, že se podařilo vodní hraboše vypudit ze zamořených pozemků malými dávkami karbidu vápníku strčenými do děr, které nutno přišlápnout. Vlhkostí půdy se vyvine dostatek acetylenu, plynu, který prolíná v půdě a působí po několik týdnů na hraboše odpudivě. Dávky karbidu však nesmějí být veliké, zejména je-li půda vlhčí, a karbid nesmí být v tom případě dáván blízko kořenů, protože vyvíjejícím se teplem by mohly být kořeny poškozeny.