Václavka

Armillaria mellea Fl. Dam. 

 

    Též u nás, třeba jen vzácně, hlavně ve vlhčích polohách a v blízkosti lesů, napdá rozličné ovocné stromy, hlavně třešně, též jabloně, slivoně, švestky, meruňky, hrušně a ořešák vlašský kloboukatá houba václavka, Armillaria mellea Fl. Dam. – Agaricus melleus Wahl. Houba patří do hub stopkovýtrusých (Basidiomycetes), řádu Agaricales, čeledi Agaricaceae. Je schopna přejít na ovocné stromy i ze stromů listnatých i jehličnatých, na nichž často žije. Žije sice normálně až na dřevu odumírajícím, např. na pařezech lesních stromů, může však být i cizopasníkem a napadnout i jinak zdravé stromy. Má několik odrůd rozdílných podle barvy klobouku a třeně. Plodnice má žlutý až hnědý klobouk, později tmavnoucí a zploštělý, v průměru až 18 cm, obvykle značně menší, s povrchem pokrytým tmavšími šupinami; třeň (noha) má pod kloboukem prstenec; je až 20 cm dlouhý (obvykle kratší), podobně jako spodní strana klobouku světleji zbarvený; později tmavne. Plodnice vyrůstají, někdy v mohutých trsech, obyčejně od konce září, v říjnu a v listopadu, až po chladných nocích. Ve vyšších, drsnějších polohách a při studeném počasí rostou vzácně již v červenci a v srpnu, a to na pařezech, kořenech, na patě odumřelých a odumírajících stromů. Opadávání a odloupávání kůry naspodu kmene bývá známkou přítomnosti václavky již před vytvořením plodnic, stejně jako bělavá vlákna houby ve dřevě a tmavší, síťovitě se větvící silné provazce podhoubí, prorůstajícího i půdou a schopného i delší čas se v půdě udržet na živu. Tyto zploštělé provazce (rhizomorfy), sestávající ze spleti vláken podhoubí, jsou oním tvarem houby, které je s to, aby napadl i živé stromy, porušuje mladé dřevní kruhy. Výtrusy houby nakazí jen mrtvé nebo odumírající dřevo. Ztrouchnivělé dřevo prorostlé václavkou světélkuje. Na úpatí kmene napadených stromů někdy dochází ke klejotoku. Onemocnělé stromy po několik let ještě vegetují, ba i plodí, zachránit je však nelze. Mají být proto i s kořeny vykopány a spáleny. Plodnice václavky („houby“), zvláště mladé kloboučky, jsou jedlé, velmi chutné jako čerstě připravené, naložené v octě i sušené. Pohazování zbytků při čištění hub je třeba se vyvarovat pro nebezpečí, že by jimi mohla být do sadu zavlečena nákaza.

        Boj proti václavce, škodlivému činiteli u nás velmi řídkému, třeba vést systematicky. Na místech, kde řádila václavka, se po více let nemají sázet ovocné stromy, poněvadž půda je zásobena václavkou v odumřelých kořenech a ve vláknech (rhizomorfy). Příkopkem 0,7 m hlubokým a 0,4 m širokým isolujeme zamořená místa. Doporučuje se desinfekce kůlů, např. 5 % roztokem manganistanu draselného (hypermanganu) zabraňuje šíření houby v půdě. Antibiotiky proti václavce působí plíseň Trichoderma lignorum (Tode) Harz; při vehnání par sirouhlíku do půdy se vyvine hojně této plísně