Strupovitost jabloňová, Strupovitost hrušňová

Strupovitost jabloňová

Endostigme (Venturia) inaequalis (Cke.) Aderh.

Fusicladium dendriticum (Wallr.) Fuck.

 

Strupovitost hrušňová

Endostigme (Venturia) pirina Aderh.

Fusicladium pirinum (Lib.) Fuck.

    Strupovitost jabloňová a hrušňová patří k nejnebezpečnějším chorobám našich jabloní a hrušní. Je to ubiquist, dnes rozšířený ve všech mírných pásmech a subtropech zeměkoule. Strupovitost jabloňová je působena vřeckatou houbou (Ascomycetes) Endostigme (Venturia) inaequalis (Cke.) Aderh., patřící do řádu Sphaeriales, čeledi Pleosporaceae. Tato její hlavní plodní forma žije saprofyticky v odumírajících jabloňových listech. Její vedlejší plodní forma – stadium vytvářející letní výtrusy (konidiové) je známa pod jménem Fusicladium dendriticum (Wallr.) Fuck. V tomto stadiu je to houba parasitická, napadající živé orgány stromu. Vedle kulturních jabloní napadá též některé okrasné druhy Pirus, s jabloní úzce příbuzné.

    Strupovitost hrušňová je působena předešlému druhu příbuznou houbou Endostigme (Venturia) pirina (Aderh.) Syd., jejíž konidiové stadium se nazývá Fusicladium pirinum (Lib.) Fuck. Život této houby je podobný jako houby působící strupovitost jabloňovou.

    Obě strupovitosti tvoří velké množství biotypů. U strupovitosti jabloňové jich bylo vypěstováno 440, na jediném listě jich bylo současně až 8. V kultuře na umělé živné půdě mají tyto biotypy různý růst, různou barvu podhoubí, různou schopnost tvořit konidie; liší se též jinými znaky, zvláště též různou schopností různých odrůd jabloní k nákaze.

    Po infekci listů se pod kutikulou vytváří paprsčitá spleť podhoubí, z kterého vyrůstají krátké, šedozeleně zbarvené konidiofory (výtrusonoše) roztrhávající pokožku. Na svých koncích nesou tyto výtrusonoše – na napadených orgánech v hustých porostech – vejčité až kyjovité konidie, letní výtrusy, 20 – 30 µ dlouhé, 6 – 7 µ široké, nejsilnější v dolní třetině, z mládí jednobuněčné, v stáří dvoubuněčné, výjimečně i trojbuněčné. Na plodech vniká mycelium pod pokožku i do další vrstvy pletiva, ne však do dužniny. Po opadání listů, výjimečně ještě před jejich opadáním prorůstá mycelium hluboko do pletiva napadených listů a k jaru (výjimečně též v pozdním podzimu při mírné a vlhké zimě, a to u odrůd jabloní, u nichž prorůstáním mycelia se tvoří v pozdním podzimu konidiové tečkovité skvrny i na rubu listů) vytváří hlavní plodní formu plodničky s vřecky. Tato hlavní plodní forma vzniká pohlavním procesem, splynutím vláken. Vřecka jsou ukryta v plodničce – periteciu, jehož ústí má několik brv. Perithecia ústí zpravidla na opačnou stranu, než na které list leží, nejčastěji však ústí na rubu listu. Na jaře jsou tato ústí plodniček viditelná na povrchu listu jako malé černé tečky. Pravidelně během zimy – výjimečně též již v pozdním podzimu – se v periteciích, nejvíce na okraji strupovitých skvrn, vytvářejí vřecka (asky) s vřeckovými výtrusy (askosporami). V peritheciu je velké množství vřecek, v každém vřecku po 8 askosporách uspořádaných za sebou. Askospory jsou dvoubuněčné, z počátku bezbarvé, pak olivově zelené až žlutohnědé nebo žlutozelené, 11 – 15 µ dlouhé, 4 – 5 µ široké. Na 1 cm2 napadeného listu je až 20 perithecií, na 1 listě až 2000, v periteciu 120 – 200 vřecek obsahujících 900 – 1000 askospor, na 1 cm2 tedy 20 000 – 32 000 askospor, z jednoho listu se vyvine 2,000 000 – 3,000 000 askospor. V době vymršťování a letu askospor je jich tedy ve vzduchu ohromné množství, v každém m3 vzduchu až 11.

    Tepelné optimum pro vývoj vřecek je 13 – 20 °C (podle jiných 17°C), avšak vřecka zrají – byť i pomalu – již při teplotách nad 5 °C. Teploty od 1. března jsou rozhodující pro zrání vřecek, jimž zrají výtrusy tím dříve, čím dříve je dosažen potřebný počet tepelných stupňů (součet průměrných denních teplot). Pro středoevropské polohy činí tento součet asi 105 °C; askospory tedy u nás dozrávají již od konce března, zčásti až od počátku dubna, a to až do poloviny června. Vcelku možno počítat s 30denní dobou zrání v předjaří. K zrání vřecek je však stejně zapotřebí vlhkosti. Dozrálá vřecka za jarních dešťů bobtnají. Jen za dešťů jsou pak tlakem bobtnajícího vřecka, jehož stěna praskne, askospory po jedné vymršťovány z ústí vřecka a plodničky do vzduchu. Bylo-li jaro teplé, tu již při prvním silnějším dešti po několika teplých dubnových dnech, ať list leží na svém rubu nebo líci, jsou zimní spory vymršťovány asi 5 cm vysoko do vzduchu a ihned unášeny větrem. Za chladných jar jsou askospory vymršťovány mnohem později, v r. 1955 u nás až po 20. květnu. Askospory jsou vymršťovány též při velmi bohatých rosách. Srážky, ať deště nebo rosy, menší než 0,5 mm k vymršťování askospor nestačí. Za suchých jar proto k vymršťování askospor nedochází nebo až velmi pozdě, teprve po deštích (tak tomu bylo na jaře 1954, kdy k prvnímu vymršťování askospor docházelo až v červnu). Askospory nezrají najednou a nejsou také najednou z vřecek vymršťovány. Vymršťování askospor trvá u nás 6 – 10 týdnů a podle hustoty srážek (počtu dešťů v této době) jsou askospory ve větším množství vymršťovány 5 – 25krát v jakýchsi vlnách. Askospory jsou velmi odolné proti změnám teploty, klíčí již při 6 °C a ještě při 33 °C. Údaje o době, po kterou podržují klíčivost, se liší: podle některých ztrácejí klíčivost již za krátkou dobu, podle jiných ještě 15denní spory klíčí ve vodě do 24 hodin, 22denní do 48 hodin, 27 – 38denní do 60 hodin, 42denní již neklíčí. Askospory jsou schopny – tak jako konidie – nakazit list a plod již při teplotách nad 6 °C a ještě při 30 °C, ale optimum pro nákazu je mezi 18 – 22 °C: pro nákazu jsou tedy nejpříznivější teplé dubnové a květnové deště. Lety askospor mohou začít dříve (v únoru) a trvat i přes červen, ojediněle dozrávají a vyletují askospory po celý rok, a to i z listů dvouletých – přes to však dosahuje let a počet askospor po určité době od počátku vymršťování svého maxima nebo i několika maxim. Maximum letu askospor u nás obvykle spadá do doby květu, často i po odkvětu, celkem řidčeji i před květem a let pak trvá dlouho po odkvětu. Nesporné je, že jakmile jednou let askospor započal, vyvolává každý nový déšť, jsou-li v mezidobích podmínky pro zrání vřecek příznivé, nové lety askospor a to má za následek nové nákazy. Inkubační doba (od nákazy do jejího projevení se) je podle teploty a vlhkosti různá, při 6 °C 21 dnů, při 8 °C 18 dnů, při 20 – 25 °C 8 – 12 dnů. Podobně, jako je třeba kapek vody pro nákazu klíčním vlákénkem z askospor, platí to i pro klíční vlákénka z konidií. Askospory, unášeny větrem, šíří chorobu daleko i na kilometrové vzdálenosti (pravděpodobnost nákazy rostoucí vzdáleností ovšem klesá; přesto z toho plyne, že mají-li být opatření proti jarním nákazám účinná, musí být provedena všeobecně v rozsáhlých oblastech). Letní výtrusy (konidie) šíří nákazu jen na malé vzdálenosti (do 10 – 20 m), hlavně pak šíří konidie, strhovány deštěm, nákazu po stromě samotném. Mladé rostoucí orgány stromu jsou k nákaze nejcitlivější. Při 6 °C a potřebné vlhkosti dochází k nákaze za 13 – 18 hod., při 9 °C za 9 – 11 hod., při 15 °C za 8 ½ hod., při 20 °C za 4 – 6 hod., při 26 °C za 8 – 10 hod. Nákaza askosporami může záviset též na jiných okolnostech. Tak např. dlouho do jara ležící sněhová pokrývka se nepříznivě uplatňuje při zrání vřecek a askospor. V takových letech a polohách bývají pak první nákazy slabé. Rozvoj nemoci je i později slabý, jestliže teploty jsou nízké. Obojí je také důvodem k tomu, proč u nás v horských polohách je často málo strupovitosti, ačkoli je tam hojnost srážek a vysoká vzdušná vlhkost. Pokles počtu askospor, a tím zmenšená možnost nákazy závisí někdy i na mizení listů napadených strupovitostí; tak mizejí listy, jsou-li zatahovány dešťovkami do půdy.

    Jsou též zprávy o letních výtrusech (pyknosporách), tvořících se na větvích v zimě v průsvitných pyknidách; výtrusy v nich jsou tyčinkovité.

    Daleko důležitější a pro poškození na stromech nejvýznamnější je vedlejší plodní forma – konidiová. Konidiemi též houba přezimuje. To se děje na letorostech i na starších, až osmiletých větvích, u mladých stromků i na kmínku. Houba napadá sice jen mladé letorosty, ale udržuje se pak na živu i ve víceletých větévkách. Přezimuje pod pokožkou ve tvaru sklerociím podobných ložisek, stromat; na jejich povrchu se tvoří konidie prorážející epidermis. Kůra pak rozpraskává, vzniká tzv. svrab. Přezimování na větvích konidiemi, resp. stromkem, je pravidlem u náchylných odrůd hrušní, u nichž houba na větvích po celý rok i vegetuje i přezimuje. Dosti častý, třebaže zhusta nepoznaný, je však tento způsob přezimování i u náchylných odrůd jabloní, třebaže konidie fusikladia jabloňového nesnášejí tak hluboké mrazy, jako konidie fusikladia hrušňového. U jabloní nebyly dosud nalézány konidie u větévek starších než dva roky. Konidie na větévkách zrají už od února, v mírných zimách již od ledna, a jsou důležitým zdrojem nákazy na jaře i v létě. Tato nákaza větví je ostatně navíc nebezpečná i tím, že je vstupní branou pro nákazy monilií nebo nektrií působících rakovinu .Je tedy nákaza strupovitostí u jablek i hrušek:

    časná (na jaře): askosporami, konidiemi z větví a pupenů – následek jsou velké zkorkovatělé skvrny na plodech;

    pozdní: konidiemi ze skvrn – následek drobné, slabě zkorkovatělé skvrny na plodech;

    předskládková: konidiemi v létě, zvláště pozdním; nákaza se projeví až ve skládce – strupovitost skládková, tj. černavé, nezkorkovatělé skvrnky na plodech.

    Ve skládce již k dalším nákazám nedochází.

    Strupovitost hrušková má biologii podobnou. její výtrusonoše nesou jednobuněčné, později dvoubuněčné konidie, 20 – 25 µ dlouhé, 5 – 8 µ široké, nejširší uprostřed délky. Pyknidy – druhá vedlejší plodní forma – jsou podobné jako u strupovitosti jabloňové. Perithecia mají 120 – 160 µ v průměru, jejich ústí je skoro bez brv, v nich jsou vřecka dlouhá 40 – 70 µ, dole se dvěma, nahoře s jednou řadou spor. Askospory jsou žlutozelené, 14 – 20 µ dlouhé, 5 – 8 µ široké, dvoubuněčné.

    Askospory fusikladia jabloňového i hrušňového jsou unášeny větrem, dostávají se na pupeny, rašící i vyrašené listy, poupata, květy i mladé malvice. V kapce vody nakazí klíční vlákno napadený orgán, mycelium se rozroste pod pokožkou a brzy vyrůstají na něm výtrusonoše končící letními výtrusy-konidiemi. Konidie jsou splavovány deštěm i strhovány větrem znovu a znovu, v sušších letech až do konce července, ve vlhkých až do poloviny září působí nové a nové nákazy. Nákazy se týkají hlavně listů a plodů, méně i vyhánějících letorostů, vzácně též pupenů, výjimečně i korunních plátků (ty se pak znetvořují a pokrývají porostem výtrusonošů) a jiných částí květů – napadena může být např. čnělka.

    Konidioforový porost se tvoří na listech jabloní téměř výhradně na líci, jako neostře ohraničené, zvláště z počátku smytelné, černozelené, „sazovité“, skvrny nepravidelného tvaru. Již před tím, než se pokryjí tyto skvrny porostem, jsou odlišitelné od ostatního pletiva svou bledší barvou. Podobně, byť řidčeji, bývají u jabloní některých náchylných odrůd napadány i mladé výhony. Skvrny na listech bývají u některých odrůd nejdříve bublinovitě vypouklé, zvláště u časných nákaz. Jsou zvláště hojné podél hlavní žilky, což poukazuje na nákazu ještě u zcela mladého listu. Při silném napadení pletivo těchto skvrn někdy předčasně odumírá a celý list padá. Zejména opadávají listy napadené strupovitostí po použití chemických přípravků k postřiku, a to jak měďnatých, tak sirnatých. V září a říjnu se za vlhkých let výjimečně tvoří u náchylných odrůd plodonosné porosty houby jako malé skvrnky. Při opožděné jarní nákaze bývá takový projev častější, když houbové mycelium prorostlo celým pletivem listu. V takových listech se tvoří více peritecií. Jestliže – a je to velmi vzácné – napadne strupovitost jabloňová i hrušně, tu opět plodonosný konidioforový porost se tvoří jen na líci listů. Celkem vzácně napadá strupovitost jabloňová květní stopky; jsou-li stopky nakaženy časně, mladý plod opadává.

    Strupovitost hrušňová napadá hrušně podobně, jako strupovitost jabloňová jabloně. Skvrny a výtrusonoši se však u strupovitosti hrušňové objevují jak při jarní, tak při pozdějších nákazách skoro výhradně jen na rubu listu, často opět hlavně poblíž střední žilky. Skvrny jsou tmavší, ostřeji ohraničené, pravidelně menší než u strupovitosti jabloňové, sametově zelenohnědé až zelenočerné. Zcela vzácně bylo, jak již řečeno, pozorováno slabé napadení hrušňových listů strupovitostí jabloňovou, a to na líci listu. Tyto rozdíly v umístění výtrusonošů poukazují částečně na to, že při použití sirnatých přípravků by byl u jabloní vhodnější postřik řízený spíše na líc, u hrušní spíše na rub listů, mělo-li by být přímo strupovitosti čeleno; to je ovšem značně pochybné, poněvadž silněji napadené listy po postřiku snadno odumírají a padají, nejen proto, že by byla „spálena“ pouze pletiva napadená strupovitostí.

    Při silném napadení skvrny na listech splývají, pletivo skvrn odumírá, list žloutne, málo asimiluje, často předčasně opadává, zvláště za sucha a tepla po předchozím vlhkém období. Houba odnímá listu živiny a vodu a otravuje list produkty svého metabolismu, takže list je pro asimilaci ztracen; tvoří se proto méně zásobních látek, přírůstky jsou sníženy nebo žádné, dřevo špatně vyzrává a je více ohrožováno mrazy. Opad listů bývá někdy silný a časný. Již před napadením listů dochází někdy – u nás celkem vzácně, spíše v teplých a vlhkých jarech – k nákaze pupenových šupin, tedy ještě v době před rašením.

    Daleko častější a nebezpečnější je u nás nákaza poupat před květem, kdy od doby rozdělování poupat v chocholíku jsou nakažovány semelíky, budoucí malvice – plody. V tuto dobu jsou malvice velmi citlivé vůči nákaze a nejcitlivější k chemickým přípravkům, kterými nákaze čelíme. Silně napadené květy někdy opadávají, většinou se však vyvíjejí dále a již na zcela mladých malvicích nacházíme šedavé až šedočerné výtrusonosné porosty houby. Nákaza pokračuje během květu a po květu, je-li „rozpršená doba“. Nákazy jsou totiž nejhojnější, prší-li v této době často a silně, je-li slabý pohyb vzduchu, dosti teplo a zvláště je-li vedle toho i mlhavo. Jak již bylo řečeno, projevuje se nákaza na plodech někdy již během květu, častěji až po odkvětu plodonosným porostem houby. Později se s růstem plodů skvrny zvětšují, korkovatí a pouze na jejich okrajích bývá živý porost výtrusonošů. U hrušní jsou tyto skvrny někdy na okrajích paprsčité. Velké, nejstarší skvrny bývají často umístěny v horní polovině plodu kolem kališní jamky, nejsou ojedinělé, v jejich okolí jsou obvykle četné skvrny menší, které jsou pravidelně mladší. Na nákazu reagují různé odrůdy jabloní a hrušní různě. U všech dochází při zkorkovatění slupky k jejímu odumření. Zcela mladé plody jabloní a hrušní se zcela odumřelou slupkou úplně zakrsnou, popraskají až hluboko do dužniny, hnijí a opadávají. Byla-li jen část plodů zachvácena časnou strupovitostí, tu dochází u některých odrůd (Williamsova čáslavka) především k znetvoření, nesouměrnému vývinu plodů, méně k trhání slupky. U jiných odrůd (Dielova máslovka) se plod vyvíjí souměrně nebo skoro souměrně, ale následkem různého napětí mezi napadenou částí slupky (mrtvou, a tudíž nerostoucí) a okolní zdravou slupkou se silně trhá, zvlášť při nahloučených zkorkovatělých skvrnách. Postupujícím šířením nákazy z počátečních skvrn a výtrusonošů na listech a plodech dochází k dalším nákazám, k tvoření nových strupovitých skvrn, menších a posléze už jen tečkovitých a nedokonale zkorkovatělých. Velikost a váha napadených plodů je při jejich špatném vývinu vždy podstatně menší než plodů zdravých, napadené plody často již na stromě podléhají hnilobám a předčasně opadávají, jsou nahořklé chuti, často znetvořené, zkroucené a zborcené. Trvanlivost takových plodů ve skládce je značně snížena, mají větší transpiraci, dýchají více, rychle se scvrkávají, dříve na loži dozrávají a snadno hnijí. Na strupovitých skvrnách se ve skládce rozrůstají plísně: Penicillium sp., Trichothcium sp. aj. Ve skládce s vysokou vzdušnou vlhkostí – jedině vhodnou pro zdravá jablka – strupovitá jablka hnijí; ve skládce s nízkou vzdušnou vlhkostí rychle scvrkávají a předčasně dozrávají. Proto plody strupovité (nemluvě o plodech silně strupovitých a se slupkou silně rozpukanou – u těch je okamžité spotřebování samozřejmostí) do zimních skládek vůbec nepatří, třebaže se tam strupovitost z nakažených plodů na zdravé už nešíří. Velmi nebezpečná, u nás dosud ne dost povšimnutá, je zvláště v některých letech tzv. strupovitost skládková. Jsou to pozdní nákazy strupovitostí, koncem července, v srpnu i v září (na plodech). Při nižších teplotách se už pravidelně neprojeví na stromě, nýbrž až ve skládce, obvykle za 4 – 8 týdnů po sklizni, prostě do zimy. Jablka sklizená zdánlivě jako zdravá dostávají lehce propadlé nebo i nepropadlé, tmavší až černající skvrnky, slupka již nekorkovatí (korková vrstva rostoucího živého plodu je současně vrstvou obrannou). Tam, kde došlo z jara k nákaze časnou strupovitostí, můžeme dosti bezpečně očekávat nákazu pozdní i strupovitost skládkovou. Ale jsou známy též roky, ve kterých jarní (časná) nákaza fusikladiem byla v dubnu a v květnu slabá, letní (pozdní) rovněž slabá, ale předskládková a skládková silná. Je tedy třeba řídit ochranu především podle toho, jak je počasí příznivé pro nákazu strupovitostí .

    Velmi důležité, ale často přehlížené, je napadení letorostů a při jejich stárnutí i starších větví, ba i kmínků. Je pravidlem u náchylných odrůd hrušní, kde na větvích houba po celý rok vegetuje i přezimuje. Ani hluboké mrazy jí neškodí. Houba žije pod povrchem kůry, ta se trhá a za jejími potrhanými okraji jsou černozelené porosty konidioforů. Silně napadené starší větve – „svrabovité“ – budí pak dojem ochuravění rakovinou. V ranách se též usazuje Nectria galligena a dochází ke skutečné rakovině. Rány způsobené strupovitostí bývají též vstupní branou pro monilii. Silně napadené konce větévek, u nichž byl kolem dokola přerušen přívod mízy, zasychají („sušky“, též u jabloní). Větve napadené konidiovou formou strupovitosti – a konidie zrají u nich již od února a jsou schopny nakazit poupata a listy ještě před nákazou askosporovou – třeba odřezat i spálit dříve, než se nákaza rozšíří na celý strom. Konidie strupovitosti jabloňové sice nesnášejí tak hluboké mrazy jako konidie strupovitosti hrušňové, ale většinu našich zim konidiová forma, napadající letorosty jabloní, snáší. U náchylných odrůd, např. u Coxovy a Kanadské renety, Velikonočního Kamilu, Cara Alexandra, Astrachánu bílého přezimuje fusikladium hojně ve formě konidií na letorostech, třebaže ne každým rokem. Nepřezimuje již na starších větévkách. U letorostů působí charakteristické skvrnky a nadzvednutí kůry (puchýřky), v trhlinkách je hojně výtrusonošů. Tato nákaza působí u jabloní někdy i odumírání letorostů a prosychání silnějších větví. Postřiky proti této formě houby v době vegetačního klidu nejsou dostatečně účinné, poněvadž houba je kryta z největší části kůrou.

    Bylo pozorováno též přezimování fusikladia v konidiové formě v blízkosti pupenů a na pupenových šupinách. Je tedy o nákazu postaráno i tehdy, je-li dokonale a včas odklizeno spadané listí a tím zabráněno nákaze askosporami. Tím spíše, že nákazu (konidie) – vedle deště a pohybu vzduchu – rozšiřují též živočichové, např. mšice.

    Shrneme-li škody způsobené strupovitostí, vidíme, že jsou různého druhu. U některých odrůd jabloní stejně silně napadá strupovitost i list i plod nebo silněji list než plod a opačně. U listů snižuje strupovitost asimilaci, působí při silném výskytu opad listů, a tím zaviňuje menší přírůstky i menší úrodnost. Zmenšená zásoba reservních látek činí stromy citlivějšími proti vlivům mrazu. U plodů působí předčasný opad, úplně znehodnocení časně napadených plodů, značné znehodnocení plodů pozdě napadených, jejich kažení a značná znehodnocení ve skládce, nekvetení, odumírání větví a prosychání jejich konců i zánik starších větví. Ve školkách silně napadené mladé stromky předčasně ztrácejí list a zakrsávají.

    Podmínky pro nákazu strupovitosti jsou dány, jde-li o náchylnou odrůdu, je-li přítomen zdroj nákazy (askospory ve spadaných listech, konidie na větévkách) a jsou-li příznivé podmínky prostředí. Nákaza askosporami se děje vždy jen za deště, proto je nákazám zejména příznivé deštivé jaro, zvláště časté a silné srážky před květem, v době květu a po květu. Již před nákazou askosporami může dojít k nákazám konidiemi vyvinuvšími se na větvích. Nákaza konidiemi je sice vázána na vlhkost (konidie klíčí jen v kapkách vody), nemusí se však dít přímo za deště. Askospory jsou vymršťovány již před květem, při prvních jarních deštích po předchozím teplém a dosti vlhkém období. Ale nákaza jimi – byť již podstatně slaběji, se může dít až do konce června. Vlhké, slunečním svitem chudší a teplé jaro je příznivé jak tvorbě askospor, tak i prvotní nákaze. Rozvoji strupovitosti v červnu až v srpnu je nejpříznivější počasí deštivé, vlhké, teplé; příznivé je ještě počasí deštivé, byť chladnější. Skládkové strupovitosti je příznivé deštivé vlhké léto a podletí, alespoň s občasnými teplými obdobími a bohaté rosami, jak tomu bylo v roce 1954. Všeobecně je na vlhkých stanovištích strupovitost silnější než na sušších. Povaha půdy má prakticky jen malý význam; obsah vápna nemá velkou úlohu. Na vysychavých půdách bývá strupovitosti méně než na půdách těžkých a vlhčích. Stromy jednostranně vyživované dusíkem jsou k nákaze citlivější i více trpí onemocněním. Přehoustlé sady jsou nákaze příznivější právě tak, jako přehoustlé koruny. Roky se suchým časným jarem a rychlým odrůstáním od rašení pupenů do odkvětu jsou strupovitosti málo příznivé. I v takových letech může však dojít ke skládkové strupovitosti, jestliže bylo během léta vlhké počasí. K pozdním infekcím květů dochází někdy bezpečně i v letech s chladným a vlhkým jarem. I malé počáteční prvotní nákazy mohou být v takových letech nebezpečné, poněvadž jsou zdrojem pro druhotné nákazy plodů a listů. Bylo by omylem se domnívat, že po suchých letech, kdy je strupovitosti někdy velmi málo až mizivě, bude opět strupovitosti málo. Jako u jiných mykos, chorob působených houbami, přežívá i v suchých letech dost zárodků strupovitosti, aby za příznivých podmínek se stačily nebezpečně rozvinout. Poněvadž však v suchých letech přežijí především odolnější typy strupovitosti, setkáváme se pak s tím, že následuje-li po suchém roce rok deštivý, je strupovitosti někdy i mnoho (např. v r. 1947 strupovitost prakticky vymizela, v r. 1948 byla dosti slabá, v r. 1949 silná). V končinách, kde leží dlouho do jara sníh, dochází k pozdnímu letu askospor, a tím i ke slabší nákaze. Do takových končin patří některé naše skutečně drsné, prakticky již horské polohy (nad 600 – 700 m), v nichž kromě toho je rozvoj strupovitosti brzděn i nízkými průměrnými teplotami. Vcelku je u nás strupovitost bezvýznamná v subaridních nížinách, nebezpečná ve většině středně vysokých poloh vhodných pro pěstění jabloní a hrušní a velmi nebezpečná ve vyšších vlhkých polohách (např. v jižních a jihozápadních Čechách). Proto je správné pěstovat v horách i ve vyšších podhůřích, v silně a často ohrožovaných polohách jen nejodolnější odrůdy, třeba se řídit místními zkušenostmi a při zavádění nových odrůd postupovat podle výsledků umělé přivoděné nákazy (na přírodní nákazu, jako na náhodnou, se nemůžeme spoléhat). Je omylem se domnívat, že můžeme čelit strupovitosti pouhou úpravou výživy. Omylem byl např. přisuzován takový vliv výživě, když jaro bylo suché, perithecie nebobtnaly a askospory nebyly vymršťovány. Všestranná výživa (N, P, K, Ca, Mg) odolnost o něco zvyšuje. Přihnojování borem (na zimu nebo v předjaří vpravit do půdy na 1 ha 15 kg boraxu nebo kyseliny borité), s úspěchem používané proti křenčení jablek (bývalé „hořké pihovitosti“), podle některých praktiků se osvědčilo též proti strupovitosti. Našimi pokusy jsme to nemohli potvrdit. Po léta se připisuje obranný vliv, zejména proti hrušňové strupovitosti, obsahu kysličníku siřičitého v ovzduší průmyslových oblastí; např. náchylná odrůda hrušní Koporečka trpí na Mostecku a Bílinsku sice strupovitostí na větvích, na plodch však prakticky ne. O napadení může rozhodovat i tvar stromu a hustota jeho koruny, poněvadž v hustých korunách a hlavně na jejich spodních částech listy pomaleji osychají. Čím déle zůstanou listy vlhké, tím spíše dochází k nákaze; zejména v létě stačí i silné rosy. Také vlhký vzduch je podmínkou ke tvoření konidií. K druhotným nákazám v koruně dochází splavováním konidií. V létě a na podzim je rosa a mlha příznivá zejména pro vznik skládkové strupovitosti. Proto trpí více strupovitostí polohy uzavřené, na neslunečných svazích. Proto též na vysokokmenech bývá strupovitost o něco slabší než na krscích. Ranější nákazy jsou nebezpečnější než pozdnější. Strupovitost jabloňová i hrušňová jsou pravými cizopasníky. Vnikají do pletiva rostlinných orgánů přímo průduchy, ne ranami. Mrazové trhlinky, poškození kroupami apod. tedy strupovitost ani nepodporují, ani nesnižují.

    Otázka, jak jsou odrůdy náchylné k nákaze strupovitostí a jak tuto nákazu snášejí, má veliký praktický dosah. Není a ve své složitosti pravděpodobně ještě dlouho nebude plně uspokojivě vyřešena, což je i nepřímý následek úspěchů docilovaných při chemoterapeutických zákrocích, postřicích.

    Příčinu odolnosti proti strupovitosti nebo náchylnosti k ní neznáme. Všeobecně možno říci, že odrůdy se silnější pokožkou a se silnější slupkou trpí strupovitostí méně. Pravidlo, že odrůdy s drsnou slupkou jsou odolnější, má četné výjimky: Parména zlatá je citlivá, odolná je např. Kanadská reneta. Odolnost se přisuzuje biochemické povaze šťávy (v hrubém slova smyslu): výluh z listů odolných odrůd brzdí rozvoj fusikladia v umělých kulturách houby. Tento vztah může vést až k odolnosti způsobené nadměrnou citlivostí některých odrůd, při níž sice houba hostitelskou rostlinu napadne, ale tím, že tato rostlina je nadmíru citlivá, napadené buňky odumrou, nákaza se lokalizuje a dále se již v pletivech hostitelových nešíří. Takové nekrotické odumírající skvrnky na listech vznikají např. u Malinového holovouského, které je tedy vlastně nadmíru citlivé, ale následkem toho ve své domovině, tj. v severovýchodních Čechách, je proti strupovitosti prakticky odolné.

    Strupovitost jabloňová a hrušňová tvoří velké množství kmenů a jistě i tento velký počet kmenů způsobuje, že v některé poloze je ta neb ona odrůda jabloní proti strupovitosti odolná, v jiné poloze táž odrůda k onemocnění náchylná. Při šlechtění a zkoušení odolnosti jabloňových a hrušňových odrůd i při zjišťování, jak tyto odrůdy onemocnění snášejí (tolerance), je nezbytně pracovat s umělou, jedině spolehlivou nákazou.

    O různosti kmenů jabloňové a hrušňové strupovitosti svědčí rozdílná reakce jednotlivých odrůd na onemocnění: některé odrůdy onemocnějí na plodech jen poblíž kalicha, jiné na celém plodu, některé odrůdy mají jen skvrny na slupce, u jiných celý povrch plodů zkorkovatí, u některých je stejně silně napadán list i plod, u jiných více plod a méně list i opačně; u některých odrůd praská slupka, u jiných ne. To nelze vyložit jen reakcí té které odrůdy jabloně nebo hrušně proti onemocnění. I okolnost, že staré odrůdy jsou pravidelně napadány více, mluví nepřímo pro význam kmenů, resp. biotypů houby. V letech pro strupovitost velmi příznivých, „strupovitých“, se namnoze i odolnost odrůd, do té doby skoro odolných, ztrácí. Tato ztráta imunity svědčí naopak o zvýšené infekční schopnosti některého z kmenů strupovitosti. Stejně svědčí o existenci různých kmenů, resp. biotypů strupovitosti náhlé, tj. nenadále zpozorované ztráty odolnosti, jak k nim u některých odrůd někdy dochází (následkem objevení se nového kmene, resp. biotypu houby). Též různá citlivost k časné a pozdní nákaze svědčí o různých kmenech houby. To neznamená, že bychom chtěli zlehčovat velevýznamnou úlohu vlastního hostitele, odrůdy jabloně nebo hrušně, kterou při všech těchto souvislostech má: hostitel je především částí prostředí pro parasita, uplatňuje se měrou nejzávažnější a tím více vzájemné vztahy komplikující.

    K posudku o náchylnosti odrůd v určité poloze je zapotřebí víceletého pozorování. Mělo by být doplněno umělými nákazami různými kmeny, resp. biotypy houby. Náchylnost jednotlivých odrůd je v různých krajích velmi různá. Poněvadž jsou tam i různé klony odrůd (zejména starých, např. Parmény zlaté, které se liší v severních a jižních Čechách nejen různou náchylností k strupovitosti – v jižních Čechách velmi náchylná, v severních středně náchylná -, ale i jinými vlastnostmi, že např. na loži vydrží v dolním Polabí jen do konce prosince, v jižních Čechách až do konce dubna), uplatňují se i tyto vztahy. A při volbě odrůd by neměly být tyto vztahy podceňovány.

    Náchylnost starých stromů stoupá; důvod není dobře znám. Je sice pravda, že k většímu napadání dochází i nahromaděním zárodků houby, ale vedle toho je jisté, že i odolnost stromu se stářím snižuje. Náchylnost je často různá k časné či pozdní nákaze, různá i k nákaze na plodech a na listech. Mnoho záleží i na etapě rašení jednotlivých odrůd v jednotlivých místech. Nepochybně v různé náchylnosti odrůd se uplatňuje širokou, ale málo prozkoumanou měrou celé prostředí stanoviště. Pokud jde o různou náchylnost listů a plodů, tu u Zvonkového a Landsberské renety je list pravidelně méně ohrožen než plody; u Croncelského bývají naopak silněji napadeny listy než plody. Různá náchylnost těchž odrůd v různých krajinách znamená značnou obtíž při volbě odrůd tehdy, nemůžeme-li se opřít o místní zkušenosti. Dosud nebyla pro praxi plně zužitkována namnoze i značná odolnost stromového individua, jedince v rámci náchylné odrůdy, rostoucího za podmínek jinak stejných. Některé stromy velmi náchylných odrůd, např. Velikonočního Kamilu nebo Richardova žlutého, jsou na témže stanovišti úplně odolné.

    Přestože tedy odolnost odrůd není vlastností naprosto pevnou, přece se můžeme na ni dosti spoléhat. Podle kusých pozorování platí u jabloní za náchylné, resp. dosti náchylné pro naše území např.: Rozmarýnka, Wagnerovo, Matčino (Nonnetit – místy náchylné, místy odolné), Parména zlatá (místy vysoce náchylná, místy dosti odolná; zde se zřejmě uplatňují i vlastnosti klonu), Croncelské (platí co o Parméně zlaté), Boikovo (platí totéž), Baumannova reneta (platí totéž), Car Alexandr, Gravštýnské, Coxova reneta (náchylná v řadě míst, na Českobudějovicku málo odolná), Šampaňská reneta (místy středně náchylná, místy značně odolná), Delicious (náchylnost kolísá podle stanoviště i podle let), Winesap (u nás velmi nýchylná, v USA značně odolná), Kandil – číňanka (u nás středně až značně náchylná), Antonovka obyčejná (totéž), Krasokvět – číňanka (totéž), Antonovka 600gramová (totéž), Astrachán bílý (místy náchylný, místy méně náchylný), Štětínské zelené, Kalvil podzimní červený, v severovýchodních Čechách středně odolné) Signe – Tillisch, Liburské, Panenské české (místy značně odolné; zde se rovněž uplatňuje klonová odolnost odrůdy), Gascoignovo šarlatové (platí totéž).

    Za odolnější až odolné se považují: Ontario, Astrachán červený (v západním Německu místy náchylné), Charlamovski, Ribstonské (místy náchylné), Parkerovo, Boskoopské, Kanadská reneta, Kardinál žíhaný (Šálové), Ušlechtilé žluté, Blenheimská reneta, Jadernička moravská, Sudetská reneta, Grahamovo jubilejní, Harbertova reneta (ale již při slabém napadení se slupka trhá a plod zahnívá moniliosou), Peasgood aj.

    U hrušní se řadí k náchylným nebo středně náchylným např: Děkanka zimní, Dielova máslovka (místy odolná), Avranšská, Solnohradka, Pastornice (místy odolnější), Solanka (náchylná v jižních Čechách). K odolnějším se řadívají: Lucasova máslovka, Boscova lahvice, Hardyho máslovka, Clappova máslovka, Angoulemská, Kongresovka, Charneuská, Williamsova čáslavka (místy náchylná), Drouardova máslovka, Vítězná (Máslovka vítězná – Poběda), Mičurinova zimní máslovka.

    Odolnost a náchylnost může být ovlivněna i podnoži; tak jsme pozorovali, že Signe-Tillisch a Richardovo žluté jsou na pláňatech velmi náchylné, ale na mezišlechtění, a to i na mezišlechtění náchylném ke strupovitosti, značně odolnější. Ztráta náchylnosti nebo odolnosti při přenesení stromku nebo roubu z jednoho kraje do kraje vzdáleného bývá někdy velmi zřetelná. Proto i zásilky roubů (též z jiných zdravotních důvodů) by měly podléhat kontrole, aby se takovou cestou nešířily nové biotypy strupovitosti.

    Strupovitost jabloňová a hrušňová znamená ve značné části našich ovocnářských oblastí, a ve vlhčích letech téměř všeobecně, velké nebezpečí pro sklizeň jakostního ovoce. Ztráty jí způsobené jak na výši, tak zejména na jakosti sklizně, jsou velké. Jsou však většinou zbytečné. I u nejnáchylnějších odrůd a v letech strupovitosti velmi příznivých (deštivých a teplých před květem, při květu a po květu) můžeme se rozumně vedeným bojem strupovitosti prakticky zcela ubránit. A při tom se boj plně vyplatí. Pro plný úspěch by bylo třeba bojovat proti strupovitosti záměrněji a organizovaněji než dosud, a to jak u mladých stromků, aby strupovitostí neonemocněly, tak i u starších stromů, aby jí nebyly napadány. K tomu směřují obecná opatření, především agrotechnická, která je nutno provádět všude, kde se jabloně pěstují, i opatření speciální (zejména postřiky v době vegetace). V polohách ohrožovaných strupovitostí jsou každoročně nezbytná skoro u všech odrůd, zejména u odrůd náchylných a středně náchylných. V polohách sušších, které nejsou každoročně ohrožovány strupovitostí, jsou nutné postřiky náchylných odrůd v letech strupovitosti příznivých.

    Ochrana proti strupovitosti jabloní a hrušní musí začít již ve školkách. Silnější výskyt strupovitosti ve školkách – jak na šlechtěních, tak i na podnožích, je prostě nepřípustný a je nezbytné, aby mu bylo všemi dostupnými cestami zabraňováno a zabráněno. Zde je třeba zejména upozornit na napadení pláňat, které bývá leckdy silnější než napadení podnoží nebo šlechtěných – ať jde o jabloně nebo o hrušně – je příkazem učinit všechna potřebná opatření (odklizení spadaného listu, preventivní postřiky), aby k napadení nedošlo. Je-li již napadení listů u stromků ve školkách těžkou vadou, je naprosto nepřípustné napadení větévek fusikladiovým „svrabem“. Vyskytnou-li se však přece takové stromky ve školce, nesmí být zcizovány, ale na místě spáleny.

    Řada opatření proti strupovitosti byla již uvedena v předešlých odstavcích, např. správná volba stanoviště a odolnější odrůdy, všestranná výživa, nepříliš hustý spon stromů, náležité proklesťování koruny, způsobující jednak rychlejší osychání listů a plodů, jednak dovolující řádné ošetření stromů postřiky. Šlechtění odolných nebo aspoň středně odolných odrůd, ať už klonovým výběrem nebo křížením, třeba věnovat daleko větší pozornost než dosud, poněvadž podle kusých šlechtitelských zkušeností vede úspěšně k cíli. Stejně jako stromy kvetoucí a plodící mají být proti strupovitosti ošetřovány též stromky již od vysazení, aby se na nich v sadě strupovitost neuhnízdila.

    Základním požadavkem boje proti strupovitosti, který má zabránit prvotní nákaze, pokud je způsobována hlavně askosporami na jaře, je čistota v sadě. To znamená: odklidit nebo jinak zneškodnit spadlé listí a v něm později obsažená vřecka s askosporami dříve, než by mohly být zdrojem nové, zpětné nákazy pro strom. Ačkoliv askospory nejsou jediným zdrojem nákazy (zabránit zpětné infekci houbou přezimující pod pokožkou kůry dosud nedovedeme), je to přece zdroj hlavní. Podle pokusů a zkušeností se tímto opatřením, je-li důsledně prováděno na rozsáhlých plochách, tedy v celých ovocnářských tratích a polohách (v ovocnářských oblastech k tomu nestačí katastr jediné obce), zabrání možné nákaze přibližně z 80 %.

    Opadané listí se musí odklidit již na podzim, protože k jaru se zšeřelé listy již zčásti rozdrolují a nákaza zůstává v sadě. Pokud je odklizení spadlého listí odloženo na předjaří, tedy nejpozději do konce února. Hluboké zarovení listí do půdy, ať už zoráním nebo zarytím, je rovněž účinné, ale jen tehdy, když při následném obdělání půdy nezvedneme opět listí do horních vrstev půdy; blízko povrchu nebo dokonce na povrchu by se stalo opět zdrojem nákazy, a to snad ještě i v dalším roce.

    Odklizování spadlého listí bývá obtížné; vždyť právě silně strupovité listy opadají zčásti již předčasně, dokonce i v srpnu. V oraných sadech bude proto na místě co nejhlubší zarovení opadaného listí již na podzim (stejně na jaře již s půdou hýbat nemáme). V zatravnělých sadech musí být opadané listí odklizeno co nejdříve na podzim, nejpozději však do poloviny února; leží-li dlouho sníh, tedy ihned po oblevě, jakmile to stav půdy dovolí. V zatravněných sadech a školkách je možno list shrabat a zneškodnit zkompostováním s půdou a žíravým vápnem. (Takového, po 2 – 3 letech řádně zetleného kompostu nebo po půl roce stejně dokonale zetleného rychlokompostu můžeme opět bez obav použít pro hnojení sadů.) Místo ručního shrabávání bylo by třeba doporučit zmechanizované shrabování a zejména odsávání (vysávání) listů, a to jak ve školkách, tak i v zatravněných a oraných sadech, pomocí vysavačů se širokým záběrem, konstruovaných výzkumným ústavem lesního průmyslu pro sběr lesních semen odsáváním. Ve velkých sadech by to bylo pravděpodobně nejsnadnější a také nejlevnější prací. Na podzim lze v opadaných listech zahubit houbu působící strupovitost alespoň zčásti také chemicky, např. hnojivem (rozházením dusíkatého vápna) nebo důkladným postřikem opadaných listů 1 % síranem amonným, či vydatným postřikem orthopřípravky nebo karbolinovými přípravky nebo sírovápennou jíchou. Nezahubí-li tyto chemické zákroky zcela perithecie houby, zahubí alespoň jejich část; vymršťování askospor se zmenší a nákaza se zdrží (což je důležité, poněvadž čím časnější nákaza, tím nebezpečnější). List musí být odklizen, a to čím dříve, tím lépe; jeho hnojivá hodnota je malá proti škodlivosti, kterou v sobě skrývá.

    Hlavním způsobem boje proti strupovitosti jabloňové i hrušňové – v obranných opatřeních nejsou velké rozdíly – jsou dosud ochranné zákroky chemoterapeutické, postřiky účinnými chemickými přípravky. Je třeba zdůraznit, že jsou to postřiky preventivní, mají tedy být provedeny ještě před napadením částí stromů strupovitostí. Nevyjasněná zůstává účinnost sirnatých přípravků a nově zaváděných přípravků organických, u nichž se alespoň zčásti uplatňuje i přímý účinek fungicidní, např. proti konidiím houby. Vcelku je však účinek dosud nižší než u přípravků měďňatých, vysloveně preventivních, hubících klíčící výtrusy. Postřiky prováděné v době, kdy již houba do pletiv rostlin vnikla a v nich se rozrostla, jsou zákroky opožděné a méně účinné; mohou sice omezit rozšiřování strupovitých skvrn v místech, která jsou již nakažena, ale nemohou již zabránit jejich vzniku. Postřikové lhůty musí být přesně dodržovány. V sadě s několika odrůdami, raně i pozdě kvetoucími, neodkládáme postřik, až všechny odrůdy odkvetou, nýbrž budeme stříkat jednotlivé odrůdy ihned, jakmile odkvetou, jinak by mohla být raně odkvetlá odrůda již strupovitostí nakažena. Boj proti jabloňové a hrušňové strupovitosti je u náchylných odrůd zárukou, že nebudou touto chorobou znehodnoceny. Má být proto všude součástí normálního pěstování, tak jak tomu je v pokročilých ovocnářských oblastech zahraničních i našich.

    Postřiky prováděné od podzimu do předjaří jsou v boji proti strupovitosti podle dosavadních zkušeností méně významné. Sem patří postřiky prováděné těsně před opadem listů, aby houba strupovitost působící byla zahubena v listech ještě před jejich opadem a aby tak bylo zabráněno tvoření plodniček v listech v zimě. V říjnu až v listopadu – po zežloutnutí listů, nebo již před jejich opadem – byly při pokusných postřicích orthopřípravky (2 %), karbolinei (5 %) nebo 20 % sírovápnem získány dobré výsledky a zmenšena možnost prvotních jarních nákaz. Tyto výsledky získané v malých pokusech nebyly dosud ověřeny velkými pokusy v praxi.

    Předjarním postřikem (před rozpukem pupenů) čelíme strupovitostí jen malým, o dalším rozvoji nemoci nerozhodujícím podílem. Ložiska (stromata) houby jsou jednak kryta pokožkou, jednak značně odolná proti chemickým přípravkům. I vysoké koncentrace v tuto dobu použitých přípravků, např. orthopřípravků neboli organických barviv (ODNC) či měďnatých přípravků, mají na toto konidiové přezimující stadium houby jen málo významný účinek. Orthopřípravky se vbrzku rozkládají a jejich zbytky (residua) již na houbu v dalším jejím rozvoji škodlivě nepůsobí. Karbolineum nepůsobí proti této formě strupovitosti prakticky vůbec, pokud se stříká ještě při uzavřených pupenech. Postřiky do zásoby, např. původní postřik „do modra“ vysoce koncentrovanými měďnatými přípravky v příslušné koncentraci ještě před rašením pupenů, např. 5 – 7 % měďnatovápennou jíchou nebo měďnatými přípravky ji nahrazujícími, měly nahromadit měďnatou sloučeninu na pupenech a větévkách, jakožto zásobu pro dobu po rašení. Měďnatá sloučenina měla skapávat na poupata, listy a plody při deštích apod., a tak je chránit před nákazou. Bylo ukázáno, že tato metoda zpravidla neplní naděje do ní kladené: Čím více klesá zásoba měďnaté sloučeniny a její pokryv na listech a plodech, tím větší je možnost nákazy. A právě v době, kdy let askospor je největší, je zásoba měďnatého přípravku na stromě již tak malá, že prakticky vůbec nechrání před nákazami strupovitostí. Stejně to platí i o sirnatých přípravcích (10 – 20 % sírováno, 3 – 5 % Polybarit). Takto provedený postřik není vědecky podložený, lze jej dokonce považovat za mrhání cennými látkami, a to tím spíše, poněvadž spotřeba postřikové jíchy je značná, strom musí být při takovém předjarním postřiku omyt, tj. na dospělý jabloňový strom se podle velikosti koruny atd. spotřebuje 10 – 20 l jíchy.

    Postřiky proti strupovitosti v době vegetační máme řídit podle základního pravidla, tj. možnosti nákazy, která má dvojí zdroj: ze spadlého listí vymršťované a pohybem vzduchu unášené askospory a konidie utvořené na větévkách. Konidie na větévkách zrají i dříve, než jsou vymršťovány askospory. Můžeme se řídit při tom fenologií, podle fenofází, růstových fází jabloňového nebo hrušňového stromu. První termín – v teplých a vlhkých jarech již při rašení pupenů – je pravidelné od rašení pupenů až do doby, kdy mladé listy ještě zcela kryjí poupata. Druhý termín – první postřik před květem – v době kdy se ještě zelená poupata v chocholíku od sebe neoddělila. Třetí termín – druhý postřik před květem – je v době růžového nebo červeného poupěte. Čtvrtý termín – první postřik kališní – ihned, jakmile opadaly korunní plátky. Pátý termín – druhý postřik kališní za 12 – 20 dnů po prvním postřiku kališním. Tato ochrana čelí pozdním nákazám, méně otravuje listy, méně způsobuje rzivost slupky a obvykle se kombinuje s prvním postřikem proti červivosti působené obalečem. Poslední, šestý postřik proti skládkové strupovitosti, se koná podle počasí a odrůdy jablek od konce července do počátku září. Takto volené postřiky, podle fenofází, jsou pravidelně plně úspěšné, jsou-li provedeny včas a co možno úplně, kompletně; pouze za suchého počasí můžeme některé z nich bez ohrožení stromu vynechat, tak např. za chladných jar postřik při rašení pupenů; za sucha po rašení pupenů první postřik před květem za sucha po květu druhý postřik kališní. Nemluvíme-li o postřiku proti skládkové strupovitosti, zbývají nám pak jako plně doporučitelné a nezbytné v našich podmínkách dva až tři postřiky: druhý postřik před květem a první kališní, za teplého a vlhkého období od počátku rašení pupenů navíc ještě první postřik před květem. Postřikové termíny řídící se fenologií jsou sice spolehlivé, někdy se však termín postřiku nezachytí přesně; proto je stará snaha řídit termíny postřiku biologicky, podle vývoje houby působící strupovitost. Stanovit prvý let askospor a stanovit lety další je základnou pro tuto metodu. Jakmile totiž z jara začal let askospor, vyvolává každý nový déšť, jsou-li v mezidobí podmínky pro zrání vřecek příznivé, nové lety askospor (jestliže nezmizely listy jako zdroj nákazy; v dolním Polabí v Německu prudce poklesl počet askospor ve vzduchu, když dešťovky zatáhly tlející listy do půdy). Zjištění letu askospor dává dobré výsledky ve vyrovnaných podmínkách, např. ve velkých sadových tratích na mírných svazích orientovaných k jediné světové straně, na rovinách apod. Nesnadnější podmínky pro správnou prognosu jsou tehdy, jde-li o sady orientované k různým světovým stranám, obsahující odrůdy kvetoucí a rašící v různou dobu apod. Proto někteří autoři, i když uznávají teoretickou správnost biologické metody pro prognosu strupovitosti a určení letu askospor, jsou i nadále zastánci metody fenologické. Zabránit prvotní nákaze je nejdůležitější, ještě důležitější, než zabraňovat nákazám druhotným. A poněvadž valnou většinou – zejména u jabloní – pochází prvotní nákaza z askospor, doporučuje se používat jako směrnice pro boj, alespoň pro tuto prvotní nákazu, pro počátek letu askospor, metody biologické. To také proto, že askospory jsou daleko unášeny větrem. Podle zkušeností sníží se nebezpečí strupovitosti při správně prováděné biologické metodě již prvními postřiky až o 90 %. V našich klimaticky velmi rozdílných polohách hodí se její pomocí určovat let askospor jen pro menší územní celky a podobné polohy.

    Počátek letu askospor i jejich další lety se zjišťují jednoduše: Od nalití pupenů, tj. v našich polohách od poloviny března do poloviny dubna, přinášíme každého druhého dne do laboratoře listy napadené strupovitostí, které přezimovaly volně na půdě v sadě. Listy, jsou-li suché, důkladně namočíme a vložíme do Petriho misek vyložených navlhčeným filtračním papírem. Na list položíme dvě skleněné tyčinky o tloušťce zápalky (nebo zápalky bez hlaviček) a na ně položíme podložní, při mikroskopování užívané sklíčko, jemně na spodní straně, tj. na straně k listu obrácené, potřené glycerinem. (Toto rozetření učiníme nejlépe bříškem prstu). List má být nahoru, tj. ke sklíčku, obrácen tou stranou, kterou ležel nahoru obrácen v sadě. Ze zralých vřecek jsou již za 2 hodiny vymršťovány askospory; při mikroskopování sklíčka po 12 hodinách po vložení listů do uvedené vlhké komůrky zjistíme většinu vymrštěných zralých askospor. Tímto způsobem můžeme zjistit počátek letu a největší let (maximum letu) askospor již několik dnů před jeho vypuknutím v přírodě nebo alespoň před prvním silným deštěm. Zjištění počátku letu askospor, a tím spíše jeho maxima, je pak signálem k postřiku, který musíme uskutečnit nejpozději do 3 dnů. (Petriho misky s pokusnými listy nesmějí být v laboratoři v teple, nýbrž nejlépe za oknem, v teplotě přibližně takové, jaká je venku).

    Často spadá počátek letu askospor již do doby rašení, je proto postřik v tuto dobu leckdy významný. Poněvadž však u nás spadá pravidelně maximum letu askospor až do doby po rašení pupenů, zejména před květem a těsně po květu, jsou postřiky v tuto dobu ještě důležitější; ve vlhkých letech a v polohách pro strupovitost příznivých právě tyto postřiky jsou nezbytné. Ostatně jako doplněk postřiku při rašení jsou vždy nutné. S výhodou se spojuje metoda fenologická s metodou biologickou. Podle ní je prvním signálem k postřiku zjištění vymršťovaných askospor a objevení se zelených lístků z rašících pupenů, jestliže se očekává déšť (postřik dokončit před deštěm, aby zaschl – jeho film bude chránit rostlinu před nákazou, která se děje jen za deště). Zřetel k převládajícímu rázu počasí je i nadále směrodatný, protože se nákaza šíří vždy při deštích a bezprostředně po nich. Směrnice fenologické vyhovují i pro určení trvání účinku. I bez ohledu na panující ráz počasí se u náchylných odrůd a v polohách pro strupovitost příznivých doporučuje jako nezbytný alespoň jeden postřik, před květem. Postřiky po květu řídíme, jak již dříve řečeno, fenologicky nebo podle „vln“ letu askospor, obojí vcelku souhlasí. Všeobecně platí: čím vlhčí a teplejší počasí od doby rašení do doby po květu, tím častěji třeba stříkat; čím sušší a chladnější počasí v uvedené době, tím méně často stříkat.

    Poznámky k jednotlivým termínům postřiků voleným fenologicky:

    1. Postřik při rašení je do určité míry uzpůsobený do zásoby, „do modra“, děje-li se bez biologického šetření, tj. bez zjištění letu askospor. Čím je časnější vzhledem k růstové fázi stromu, tím se používá silněji koncentrovaných jích. Tak u velmi náchylných odrůd jabloní těsně před samým rašením nebo i při samém počátku rašení se používá až 4 % bordóské jíchy nebo měďnatých přípravků ji nahrazujících (přípravky založené na oxychloridu mědi, tzv. měďnatá vápna nebo přípravky založené na kysličníku měďném). O něco později se u většiny odrůd používá již jen 2 % bordóské jíchy nebo měďnatých přípravků (v příslušné koncentraci) ji nahrazujících. Při samém počátku rašení je úspěšná a možná i kombinace měďnatých přípravků, např. 2 % bordóské jíchy s emulgovanými karbolinei nebo 1,5 – 2 % měďnatého přípravku oxychloridového s 1,5 – 2 % orthopřípravku. Směsi musí být vystříkány ihned po přípravě. Při časných postřicích (těsně před rašením nebo při samém počátku rašení) přidáváme i přípravek pro lpění, u nás je to Adhesin – běžná klihová galerta. Následuje-li suché počasí, může tento postřik učinit zbytečným zejména první, výjimečně i druhý postřik před květem; i při suchém rázu počasí zůstává však postřik ihned po květu nutným. Jestliže byl zjištěn biologickým testem let askospor, stačí, aby byl postřik vykonán 1 % bordóskou jíchou nebo jiným přípravkem jí odpovídajícím. Dobrý výsledek postřiku při rašení je především závislý na termínu letu askospor a jím způsobené nákazy listů a květu (budoucích plodů). Zaznamenali jsme roky, kdy byl tento postřik účinný, a jiné, kdy jeho účinnost nepostačovala. Při velmi časném letu askospor a nákazy může tento postřik podstatně přispět k omezení nákazy strupovitostí, nemůže jí však zcela zabránit, poněvadž let askospor a možnost nákazy trvá mnohem déle. Proto, i když se rozhodneme pro tento postřik, který je zvláště vhodný (při vlhkém a teplém počasí při rašení a po rašení pupenů) po předchozím teplém období, nemůžeme se jím spokojit pro plně vyhovující výsledek boje proti strupovitosti a musíme jej doplnit dalšími, důležitějšími postřiky.

    Podle našich zkušeností ve většině poloh naší republiky nepokládáme tento postřik za tak důležitý jako postřiky další. Podle našeho soudu není v mnohých letech nutný (to jsou roky se suchými nebo chladnými předjařími, jichž je u nás většina). Potřeba jíchy je při tomto postřiku o málo větší než při následujícím a o málo menší než při postřiku před rašením pupenů. Nebyl-li zjištěn let askospor, znamená to nehospodárnost, které je třeba se vystříhat.

    Dále uvedené postřiky před květem a po květu jsou v boji proti strupovitosti nepostradatelné, zvláště za deštivých období. Postřiky musí být provedeny důkladně, použitý přípravek má pokrýt líc i rub listu i celé základy plodů (semeníky), resp. plody. Sem patří:

    2. První postřik před květem v době, když se od sebe oddělují poupata v chocholíku. Při růstu z počátku opožděném a později za velkého požitku tepla a slunečního svitu prudce urychleném stačí jeden postřik před květem, volený v intermediární fázi mezi stupněm zeleného a růžového poupěte. Naopak při růstu sice stejnoměrném, ale vcelku povlovném je doporučitelný jak tento postřik před květem, tak i druhý, při růžovém poupěti. V polohách s teplým jarem a rychlým růstem poupat stačí pravidelně jeden postřik před květem v době, když se oddělila v chocholíku poupata; ostatně v takových polohách může často, podle počasí, odpadnout dokonce jak postřik verzi růžového poupěte, tak i postřik při rašení. V polohách a letech, když růstová fáze od rašení do květu je pomalá a trvá dlouho, je nutným nejen první postřik před květem, ale i druhý postřik před květem. Tento postřik se provádí buď měďnatými přípravky (2 % nebo i 1% bordóská jícha, zvláště když se stříkalo těsně před letem askospor a bylo-li přidáno adhaesivum pro lpění a nesmývání deštěm), nebo příslušnými hotovými měďnatými přípravky. Tento postřik pravidelně ještě neškodí ani listu ani plodu, proto také bývá doporučován i jako kombinovaný postřik „do hněda“, např. 1,5 % sírováno s 1 – 2 % jíchou z oxychloridu mědi. Častěji však, např. ve Švýcarsku, je tento postřik prováděn již jen přípravky sirnatými (tam se měďnatých přípravků používá jen při postřiku do „modra“ a proti strupovitosti skládkové). K tomu se volí buď sírováno (při 22 °Bé – 2 – 3 %), nebo 1 % Polybarit, nebo 0,5 – 0,6 % Sulikol. Pro lepší lpění sírována se v zahraničí někdy doporučuje přidávat při tomto postřiku malé množství měďnatých solí nebo zelené skalice (0,1 %). Pro nebezpečí fytotoxického účinku, připálení mladých listů a poupat, tento přídavek nedoporučujeme. Také slabší jíchy (0,5 – 1 %) měďnatých nebo sirnatých přípravků jsou proti této nákaze strupovitostí účinné, je-li jich použito častěji; jednou týdně od počátku rašení do odkvětu. Postřiky před květem jsou nezbytné v rodících sadech; v sadech ještě nerodících mohou postřiky v údobí „před květem“ být vynechány.

    Nebezpečí připálení listů a rzivosti až korkovitosti plodů, které nastává při použití měďnatých přípravků, zejména při postřicích po květu, při trvale deštivém, vlhkém a chladném počasí a u odrůd citlivých vůči měďnatým přípravkům, není v tuto dobu ještě velké. O něco se ještě zmenší, je-li nutno kombinovat tento postřik s arsenovým přípravkem, což pravidelně nutné není. Také kombinace s dotykovými přípravky nebo přípravky DDT jsou možné a rostlině neškodné. Sirnaté přípravky spíše „pálí“ za velkého tepla a slunečna. Jak na jedné straně jsou odrůdy citlivé na měďnaté přípravky (mezi ně patří v mnohých krajích např. Coxova reneta), tak jsou i odrůdy citlivé na přípravky sirnaté; takové odrůdy se pak postřikují slabšími přípravky měďnatými, zinečnatými nebo přípravky organickými. Všeobecně jsou sice měďnaté přípravky účinnější proti strupovitosti, ale zároveň pro rostlinu jedovatější než přípravky sirnaté. Méně citlivé vůči měďnatým i sirnatým přípravkům jsou hrušně. Podle některých zkušeností mají však měďnaté přípravky u ranějších odrůd hrušní nepříznivý vliv na velikost plodů. U hrušní stačí normálně 1 postřik před květem, např. ve fázi bílého poupěte, a ihned po květu. U náchylných hrušní je však tento postřik vždy nezbytný; u jabloní v případech dříve uvedených.

    3. Postřik ve fázi růžového poupěte se dělá stejnými přípravky jako předešlý, v hraničních nižších koncentracích. Podrobnosti, za jakých podmínek prostředí je vhodný, byly uvedeny při postřiku ve fázi zeleného poupěte.

    4. První kališní postřik, hned po květu, je nadmíru důležitý a v našich podmínkách – ve středně vysoko položených jabloňových a hrušňových polohách – podle dosavadních zkušeností u jabloní významnější než ostatní postřiky. U hrušní je stejně významný i postřik před květem. První kališní postřik je však zároveň postřikem nejchoulostivějším, poněvadž nejspíše může připálit listy a poškodit pokožková pletiva v semenících, budoucích plodech, které by pak mohly být „rezavé“ nebo i korkovité. Zásadně má být tento postřik proveden těsně po odkvětu, tj. po opadu korunních plátků. Za trvale deštivého počasí, kdy nákaza strupovitostí se děje právě za květu, je dosti často doporučován tento postřik ne až po odkvětu, ale ještě před opadem posledních korunních plátků (tehdy jsou již květy opyleny, postřikem neohroženy a také včely nejsou tímto postřikem ohrožovány). První kališní postřik je nezbytný, i když byly provedeny předešlé postřiky, tj. při rašení a před květem. Postřiková jícha má být co možno jemně rozprášena, proto se zde lépe uplatňují stříkačky s vysokým tlakem a aerosolové generátory. Přípravkem má být pokryt jak semeník (budoucí plod), tak i listy s obou stran. Postřik se dělá ¾ - 1 % bordóskou jíchou nebo hotovými měďnatými nebo i měďnatoarsenovými přípravky (je-li současně bojováno proti žravým škůdcům; arsenové přípravky snižují o něco nebezpečí rzivosti). Poněvadž však měďnaté přípravky v tuto dobu již nebezpečně pálívají listy a působí budoucí rzivost až korkovitost plodů, zejména u citlivých odrůd, volí se k tomuto postřiku stále více jen přípravky sirnaté, např. 1 – 2 % sírováno (22 °B). Pro zvýšení účinnosti je někdy doporučováno přidat k sírovápníku malé množství měďnatého přípravku (např. 0,1 % Kuprikolu). Podle našich zkušeností nepovažujeme jej za nezbytný. Také postřik 1 % Polybaritem (ne v kombinaci s měďnatým přípravkem, rovněž ne v kombinaci s arsenovým přípravkem) je v tuto dobu účinný právě tak, jako 0,5 – 1 % Sulikol (přípravek blížící se koloidní síře). Místo měďnatých přípravků a místo sirnatých u odrůd k nim citlivých se v posledních letech zavádějí též, zejména v zahraničí, organické přípravky karbamátové. Přídavky arsenových přípravků k sirnatým, podle našich zkušeností, účinnost fungicidní ani nezvyšuje, ani nesnižuje. Kombinace s chlorovanými uhlovodíky (DDT apod.) jsou přípustné. U hrušní je postřik měďnatými přípravky účinnější než sirnatými; hrušky rzivějí méně než jablka a jejich list snáší měďnaté přípravky lépe než list jabloní. Pouze za velmi vlhkých let, a bylo-li lýko plodonošů poškozeno mrazy, může dojít i u hrušní po postřiku měďnatými přípravky ke spálení, odumření, zčernání a opadu listů i mladých plodů. Vývin menších plodů u hrušní, zaviněný postřikem měďnatými přípravky po květu, je závada o něco méně důležitá; ostatně netrpí tak hrušně vždy. Naopak však při použití sirnatých přípravků u hrušní po květu, zejména kombinací s přípravky arsenovými (arseničnan olovnatý), lze očekávat větší vývin listů, větší plody a u barevných plodů i lepší vybarvení. To platí také u jabloní (což bývá pro stimulační vliv arsenu připisováno i samotné arsenové sloučenině). Organické fungicidy na basi karbamátové nemají podle dosavadních zkušeností tak vysokou účinnost proti strupovitosti hrušňové jako proti strupovitosti jabloňové.

    5. Druhý kališní postřik je sice významný, ne však již tak nezbytný, jako byl postřik před květem a první kališní: k prvotním nákazám strupovitostí dochází v tuto dobu již méně. Vhodný by byl tento postřik zejména při zjištění zvýšeného letu askospor; plně odůvodněn je tam, kde došlo k prvotní nákaze a kde hrozí rozšíření nákazy. Vhodný je zejména u odrůd jabloní náchylných ke strupovitosti. Vývojová fáze jablek není již tak choulostivá na rezivění, resp. korkovitost slupky. Listy jsou choulostivé i nadále. Zejména snadno jsou připáleny, odumírají a padají po postřiku měďnatými a sirnatými přípravky ty listy, které již byly napadeny strupovitostí a u nichž použitá chemikálie vzniká trhlinkami pokožky do pletiva listu. (K takovým „popáleninám“ dochází zejména tehdy, když u velmi náchylných odrůd a za deštivého počasí jsou napadené stromy stříkány ještě ve 2 – 3 týdnech po tomto druhém kališním postřiku.) Obvykle se tento postřik kombinuje s postřiky proti červivosti, zvláště arsenovými nebo přípravky DDT. K postřiku stačí ¾ % bordóská jícha, nebo jí odpovídající měďnaté přípravky, nebo častěji používané přípravky sirnaté (1 – 2 % sírováno, 1 % Polybarit, 0,6 – 1 % Sulikol). U hrušní není tento postřik skoro potřebný. Při důkladných včasných postřicích před květem a při prvním postřiku kališním obvykle nejsou již další postřiky nutné. Ostatně opožděné postřiky jsou již málo platné. V letech, kdy v době po květu bylo sucho, pak však nastalo vlhké počasí, činí mohutné lety askospor a silná příležitost k nákaze tyto postřiky po květu naopak důležitějšími než postřiky před květem; jejich správné termínování závisí, jak dříve uvedeno, na zjištění letu askospor.

    Při důkladném provedení těchto postřiků nejsou pravidelně letní postřiky nezbytné. Avšak za velmi teplých a vlhkých let se doporučuje též ještě postřik červencový, v době od začátku do konce července. Při něm stříkáme stejnými přípravky jako při druhém kališním postřiku, ale vystačíme i s polovičními koncentracemi. Měďnaté přípravky v tuto dobu už slupku neohrožují. Sirnaté přípravky rozstřikujeme ve stejných koncentracích jako při druhém kališním postřiku. Tento postřik, právě tak jako druhý kališní, často kombinujeme s přípravky proti červivosti. U jabloní bývá tento postřik někdy nutnější než u hrušní.

    6. Postřik proti strupovitosti skládkové, na rozdíl proti předešlým postřikům zaměřeným proti výskytu strupovitosti na orgánech stromů v době vegetační, má ochránit ovoce před nákazou strupovitostí před sklizní a po ní. Provádí se stejnými přípravky jako postřiky předešlé. Termín je pohyblivý podle počasí i ranosti odrůdy, od konce července do počátku září; v určité poloze se doporučuje zjistit ho pokusně. Působí do určité míry nejen proti strupovitosti skládkové, ale i proti skládkovým hnilobám. Praktiky je místy k tomuto postřiku používán – až při sklizni – i slabý, jen růžový roztok manganistanu draselného (hypermangan).

    Jablka nejen u nás, ale i jinde, potřebují intensívní péče proti strupovitosti i proti jiným škodlivým činitelům. Volba přípravků je při tom důležitá. Rozhodneme se tedy buď pro postřiky přípravky měďnatými, nebo spíše sirnatými jednak proto, že střídání přípravků je doporučitelné, jednak proto, že při každoročním používání měďnatých přípravků se stromy pro rzivost, resp. korkovatění slupky stávají spíše citlivějšími než odolnějšími. Proto se leckdy ujaly i častěji opakované postřiky slabými koncentracemi, které se ostatně doporučují i tehdy, nemůžeme-li určit nejvhodnější termín postřiku. Bordóská jícha má být o něco alkaličtější než jícha používaná proti peronospoře révy vinné; dokonce se doporučuje silně alkalická 1 % jícha podle sestavy: 1 kg skalice modré, 3 kg hašeného vápna, 100 l vody. „Měďnatá vápna“, přípravky založené na oxychloridu mědi, připalují list o něco méně a méně též působí rzivost slupky; podobně i přípravky založené na kysličníku měďném. Ani přípravky měďnaté, ani sirnaté nejsou ve vlastním slova smyslu jedovaté; při pastvě ovcí a koz pod postřikovanými stromy je však třeba opatrnosti, poněvadž tato domácí zvířata jsou k uvedeným sloučeninám citlivá. Při kombinaci s arsenovými přípravky je ovšem vždy třeba náležité opatrnosti.

    Jak již řečeno, působí měďnaté přípravky, zejména ve vlhkých chladnějších letech, zvláště u jabloní některých odrůd, rezivění, korkovatění, pukání slupky plodů. Listy mohou být těmito postřiky poškozeny buď akutně, kdy se na nich objevují rezavé, okrouhlé, nepravidelné, větší skvrnky odumírajícího pletiva (pak zčásti padá i plod), nebo chronicky – listy žloutnou nebo i bez žloutnutí postupně opadávají. Výklad rzivosti a „připalování“ listů je několikerý, i ten, že za dešťů z buněk diffundující soli rozkládají pokryv měďnatého přípravku a vzniklé sloučeniny vznikají do listu (zejména na základě řapíku) a hlavně do pletiv slupky, působí plasmolysu; tím „pálí“ list a vyvolávají rezivění slupky. K rezivění slupky po měďnatých přípravcích jsou zvláště citlivé: Kaselská reneta, Coxova reneta, Blenheimská reneta, Kalvil bílý zimní, Ušlechtilé žluté, Harbertova reneta, Ribstonské, Gravštýnské, Astrachán bílý, Kardinál žíhaný, Matčino (Nonnetit), Ontario, Croncelské, Parména zlatá, Kanadská reneta, Boskoopské, Panenské české aj. Některé odrůdy jsou tak citlivé, že plody rezivějí i tehdy, bylo-li použito měďnatého postřiku ještě před rašením nebo na počátku rašení pupenů. Rzivost slupky není jen vadou krásy, ale zejména v těžkých případech (korkovatění, trhání slupky) snižuje i trvanlivost plodů na loži. Plody ve skládce vadnou, scvrkávají se a pro uložení se nehodí. I růst plodů s rezivou slupkou je horší. Abychom se rzivosti vyvarovali, tu zejména první kališní postřik, tedy v době, kdy jsou jablka nejcitlivější, provádíme sirnatými přípravky, po kterých plody skoro vůbec nerezivějí; jejich účinnost je však o něco nižší než přípravků měďnatých. Přídavek adheziva, přípravku pro lpění, trvanlivost postřiku zvyšuje, a tím prodlužuje účinnost zákroku. V srpnu a v září není žádoucí přidávat adhezivum, plod by jím byl znečištěn. Kombinace sirnatých přípravků s arzeničnanem olovnatým je doporučitelná pro současný boj proti obaleči – list je pak tmavší, větší, lesklejší, plod vybarvenější; i zde však může dojít k „připáleninám“, zejména kolem číšky. Kombinace měďnatých a sirnatých přípravků poškozují plod a list ještě více. Obvykle nejsou nebezpečné, jestliže se přidá k sirnaté jíše jen nepatrné množství měďnatého přípravku. Velmi účinným přípravkem proti strupovitosti je i zinečnatovápenná jícha (1/2 kg síranu zinečnatého (bílé skalice), 1 kg hašeného vápna, 100 l vody), působící v menším stupni rezivění slupky a nepálící listy. Ve velmi vlhkém a studeném roce 1955 však i tato jícha „pálila“. Úspěšné jsou – u nás se teprve zavádějí – též organické přípravky, u nichž nedochází ani ke rzivosti slupky, ani k pálení listů. Jsou to přípravky ze skupiny karbamátů. Sem patří např. Zn – dimethyldithiokarbamát (Fuklasin, Ziram), Fe – dimethyldiokarbamát, jiné thiokarbamáty, Pomarsol. Účinnost organických fungicidů je úzce specifická, specifičtější než přípravků anorganických. Tak švýcarský sirný karbamát M 555 je plně úspěšný proti strupovitosti hrušňové, působí stimulačně, plody jsou prý vybarvenější, mají jemnou slupku; proti strupovitosti jabloňové je účinný sirnatý organický Orthozid, který však nepůsobí proti svilušce.

    Vedle postřiků jsou účinné i popraše, např. suchým sírovápnem; u nás nejsou běžné. Byly by proveditelné ve velkých sadech pomocí trubinových poprašovačů. Jsou prý účinné zvláště za deště.

    Všeobecně třeba pamatovat: postřiky proti strupovitosti působí preventivně, sirnaté při teplotách nad 16 °C též zčásti přímo; listy již napadené strupovitostí jsou při postřicích snadno připáleny a odumírají.