Píďalka podzimní

Operophthera (Cheimatobia) brumata L. 

    Zelenožluté housenky s podélnými žlutými páskami na těle, s typickým píďovitým pohybem, nejvýše 2 cm dlouhé, štíhlé, s nimiž se setkáváme od jara po vyrašení listů až do poloviny června, po případě, je-li jaro sychravé, ještě později. Ožírají nejen listy ovocných i neovocných stromů a keřů, ale pouštějí se často i do plodů, např. třešní nebo višní; patří (skoro vždy) k tomuto místy velmi škodlivému druhu píďalek. (Mnoho druhů píďalek, objevujících se však ojediněle, má housenky podobné.)

    Je to škůdce rozšířený po celé Evropě a Rusku, vyvolávající v některých krajích velmi značné škody, největší v oblasti střední Evropy; na jihu Evropy jsou škody mnohem menší. Doba výskytu motýlů na podzim, stejně jako doba líhnutí housenek z přezimovavších vajíček, je velmi závislá na místních klimatických i půdních poměrech, takže tento škůdce má i u nás mnoho lokálních ras. Ztěžuje to do značné míry ochranná opatření, která nelze řešit paušálně, nýbrž v každém kraji v jinou dobu, kterou nutno odpozorovat. U nás je nejvážnějším škůdcem ve studenějších polohách, v sadech položených v blízkosti smíšených nebo listnatých lesů. V neošetřovaných sadech působí v některých letech i holožíry jabloní a třešní. V poslední době je tento škůdce již na ústupu vlivem lepší ochrany chemickými přípravky.

    Motýl význačný velkou pohlavní dvojtvárností. Sameček dosahující v rozpětí křídel 24 – 30 mm má křídla hnědošedá, s nezřetelnými, jakoby rozmazanými tmavšími vlnovkami, zadní křídla jsou světlejší. Samička je dlouhá 8 – 10 mm, její křídla jsou zakrnělá, zbyly z nich 3 – 4 mm dlouhé pahýlky, porostlé dlouhými šupinkami a chloupky. Líhnou se na podzim, nejčastěji po prvních nočních mrazících v jinak klidném a mírném podzimním počasí. Samečků bývá vždy více nežli samiček, létají za večera i v noci, velmi často přiletují ke světlu elektrických lamp i osvětlených vozidel. V teplejších krajích, jako v pražské kotlině, objevují se první samečci v některých letech dost brzy, jindy, a to častěji, hodně pozdě – až o 14 dní později než e studenějších krajích. Tak r. 1938 líhli se první samečci až počátkem prosince, kdežto v ovocnářské oblasti podkrkonošské létali již dávno před tím. Nejsilnější nálet samečků ke světlu bývá ve středních Čechách pozorován od konce září do konce listopadu. Jak je uvedeno, má u nás píďalka podzimní mnoho lokálních ras. Zjistili jsme, že rasy, jejichž motýlové se objevují brzy na podzim, mají i mnohem časnější líhnutí housenek na jaře a naopak rasy význačné pozdním líhnutím motýlů (v Čechách na Jičínsku) mají housenky dospělé až o 14 dní později nežli rasy prvního druhu. Letu neschopné samičky lezou po kmenech stromů, kde dochází také za večera k oplození a kde jsou vykladena i vajíčka, nejčastěji do jedné nebo dvou skupin, neuspořádaně, často na hromádku. Jsou-li kmeny ovocných stromů opatřeny lepovými pásy z dobrého lepu, vykladou se samičky velmi často pod pásem, nebo pokud se na lep nalepily, vykladou vajíčka i na pás. Jedna samička naklade 200 – 300, podle našich pozorování však až 450 vajíček, která jsou po vykladení jasně zelená, později narůžovělá až červenohnědá. Vajíčko je oválné, 0,8 mm dlouhé a 0,5 mm široké. Jeho povrch není hladký, nýbrž s jemnými hrbolky, takže vajíčko je málo lesklé. Uvedená početní převaha samečků bývá někdy zdánlivá, protože sameček je pro svůj let i velikost nápadnější nežli samička, která sedíc na kmeni, je zcela nenápadná. Zjistili jsme v některých sadech pražského kraje opak: početní převahu u samiček v poměru 60 : 40. Zjistili jsme také v takových případech, že samičky někdy vykladou vajíčka neoplozená, zejména nastane-li velmi deštivé počasí. Dostaví-li se mrazy 8 až – 9 °C, přežije toto poklesnutí nočních teplot jen málo samiček, většina jich hyne nevykladena. Jinak samičky zakrátko po vykladení hynou, naproti tomu samečci jsou ještě několik dní na živu, pravděpodobně mohou oplodnit více samiček. Z vajíček, která přezimují velmi dobře, protože ani mrazy pod – 30 °C je neničí, líhnou se housenky v době rašení pupenů, u nás obyčejně kolem 20. dubna, na jižním Slovensku již v prvním dubnovém týdnu. Droboučká, jako nitka tenká housenka se vžírá nejprve do narašeného pupenu, teprve později žije mezi listy a květy. Její škodlivá činnost je vždy spojena s tvorbou řídkých vláken, jimiž připřádá k sobě listy nebo později i plody. Napadené květy jabloní velmi často hnědnou v korunních plátcích. Především jsou napadány plody peckovin, zejména třešní; také však jabloní, zejména ranějších odrůd. Housenky v nich vyžírají dírky, prohlubinky, které u třešní jdou až do jádra. V polovině června housenky již dospívají. V té době je jejich zbarvení nejnápadnější. Jsou žlutozelené, s tmavším podélným hřbetním pruhem uprostřed, který však velmi často chybí úplně. Po každém boku jsou tři bělavé, podélné proužky. Hlava je zelená, kdežto u právě vylíhlých houseniček bývá skoro černá. Dospělá housenka se spouští po vlákně k zemi, do které zalézá, a nehluboko, obyčejně jen několik cm pod povrchem, se kuklí v hlinitém zámotku. Kukly těžko snášejí rozrušení půdy orbou; toho možno využít v ochraně. Píďalka podzimní napadá četné druhy listnáčů, stromů i keřů, především stromy ovocné, z nichž přednostně, jak již uvedeno, jsou napadány třešně a jabloně, méně hrušně a jiné druhy, broskvoně nejsou napadány vůbec, podobně jako mandloně. Z neovocných stromů jsou napadány velmi často duby a habry. Pozorovali jsme housenky též na malinících a dokonce i na jahodnících velkoplodých odrůd, vždy však v blízkosti napadených ovocných stromů.

 

    Ochrana: Kypření půdy na podzim pod stromy je nepřímým ochranným opatřením, protože rozrušená struktura půdy působí nepříznivě na kukly v ní ukryté, neboť při orbě se většina zámotků poruší, a proto kukly v nich ukryté snadno pomrznou. Nejstarším ochranným prostředkem jsou lepové pásy, které upevňujeme na kmeny, nejčastěji do výše prsou, protože se při tom pohodlně pracuje. Správně by měly být pásy mnohem níže, neboť samička, když narazí na lepový pás, který je pro ni nepřekonatelnou překážkou, velmi často vyklade vajíčka na kůru pod pásem. Pás má být z dobrého nepromokavého papíru, který nutno pevně upevnit nahoře i dole dobrým tenkým drátem. Nátěr lepu nemusí být silný, má však být vždy v pruhu aspoň 10 cm širokém, aby náhodou na lep větrem zanesený list neposkytl pak samičce lezoucí nahoru jakýsi most. Ačkoliv jsou lepové pásy dnes mnohými odborníky pokládány již za přežitek, jsou stále opatřením velmi dobrým, bylo-li pochopitelně použito kvalitního nevysychavého lepu. Pro různou dobu líhnutí samiček se doporučuje klást lepové pásy již počátkem září. Nedoporučuje se natírat lep přímo na kmen ovocného stromu, protože může kmen mladších stromů poškodit, při slunečném počasí proniká lep dovnitř kůry, a nebyl-li právě nejlepší kvality, může vyvolat i popáleniny (u meruněk). Lep se nesmí za tepla roztékat a za deště nesmí naopak bobtnat, nemá ztrácet lepivost po celou dobu letu samečků a života samiček, tedy musí si své vlastnosti dobrého lepu podržet nejména dva měsíce. Po 15. prosinci lepové pásy sejmeme a spálíme. Spotřeba lepu není veliká. Na strom s obvodem kmene 65 cm se spotřebuje 40 g lepu. Lepové pásy nutno občas prohlédnout, podržel-li lep lepivost, nestekl-li a nebyly-li na něm zachyceny a nalepeny listy. Nalepilo-li se na pásu mnoho samiček a samečků, takže by bylo nebezpečí, že by po jejich tělech mohly další samičky přelézat, nutno lep obnovit novým nátěrem. Zjistíme-li, že samičky kladly vajíčka pod pásy, je v předjaří ochrana spodní části kmene pod pásem chemickou cestou zcela nezbytná. Známe případy holožírů třešňovek, na kterých bylo použito velmi kvalitního lepu, kde však velká část samiček se vykladla pod pás a k holožírům došlo proto, že vajíčka pod pásem nebyla na jaře zničena. Pokud jde o ochranu stromků mladých, přivázaných ještě ke kůlu, je samozřejmé, že nutno lepový pás umístit až v korunkovém krčku nad úroveň kůlu, aby bylo zabráněno samičkám dostat se do koruny stromkům kůlu. Lepové pásy na hustě vysázených kordonech, na lepážích nebo dokonce na ovocných palmetách u zdí nemají významu, protože samičkám píďalky je v těchto případech dáno mnoho příležitostí dostat se do korun a větví jinou cestou nežli po kmeni. Zde nezbývá, nežli spoléhat jen na chemickou ochranu a postřiky. Nejlepší výsledky ukázaly postřiky napadených stromů v předjaří nebo v zimním období použitím 1 – 2 % organických barviv nebo kombinovaných karbolineí. Nelze-li uskutečnit tento postřik, pak nutno proti housenkám použít dotykových přípravků nebo arzeničnanů, s výhodou v kombinaci s měďnatými přípravky proti strupovitost a moniliose. Pokud je použito nových, systemicky působících insekticidů, jako E 605 forte nebo jiných, pak jen proti nejmladším vývojovým stadiím housenek, protože pozdější stadia jsou již proti těmto přípravkům dost odolná. Pokud jde o dobu postřiku v době bezlisté, v tzv. době vegetačního klidu, jsou názory dosud různé. Jedni (Švýcaři) zastávají názor, že nejúčinnější jsou postřiky uvedenými přípravky na počátku zimy, v Německu naproti tomu jsou zastánci postřiků předjarních (od ledna do března), protože pozdější postřiky mohou být již nebezpečné rašícím pupenům. Záleží ovšem na druhu použitého přípravku. U nás v posledních pokusech bylo docíleno u organických barviv nejlepších úspěchů v zimě až v časném předjaří. Dubnový postřik již neměl tak velkou ovicidní účinnost. U jiných škůdců tomu však bylo naopak.

    Podzimní šíření píďalky z místa na místo není ještě dostatečně objasněno. Není dosud vysvětleno, jakým způsobem se tento škůdce dostane do nově založených sadů, vzdálených od silničních stromořadí, lesů i zamořených ovocných výsadeb. Zprávy praktiků, že sameček vynese za letu samičku do korun stromů a že může takto letě i na větší vzdálenosti, jsme si nemohli ověřit, pokládáme je za přehnané, protože síly samečka nejsou tak veliké. Zjistili jsem však naproti tomu naprosto bezpečně jinou možnost šíření, která je asi velmi častým případech, a sice rozšiřování nevykladených samiček ukrytých velmi často přes den ve spadlém listí, které může být větrem daleko odváto. Je ovšem možný velmi snadný přesno škůdce na jiná místa vajíčky nakladenými na kmeny nebo letorosty stromků ve školkách.

    Přirozených nepřátel má píďalka podzimní velmi mnoho. Mnoho housenek pohubí zpěvné ptactvo, zejména sýkory, pěnkavy a též vrabci. Sýkory zničí v zimním období i mnoho přezimujících vajíček. Housenky pronásledují hodně srpice Panorpa communis L., několik druhů dravých ploštic a pavouci. Kukly bývají často napadány cizopasnými druhy hub. V některých letech jsou píďalky značně omezeny napadením lumky Phobocampe bicingulata Grav., Parabatus latungula Thoms., Campoplex pugillator Grav., Cryptus poecilops Krchb., Pezomachus audax Först., Phygadenon brumatae Rdw., Ichneumon fabricator L., Limnerium spectabile D. T., L. unicinctum Grav., Apanteles albipennis Nees., A. carbonarius Wesm., A. immunis Marsch., A. juniperatae Bouché., Meteorus ictericus Nees., M. pallidus Nees., M. pulchricornis Wesm., M. lionotus Thoms., M. scutellator Nees., M. versicolor Wesm. Z kuklic pozorován vzcáně druh Monochaeta albicans Fall. Dokonce byly zjištěny i některé housenky můr požírající housenky píďalek, jako např. Calymnia pyralina. Cizopasné houby na kuklách, po případě i na housenkách píďalky, náležejí především druhu Isaria (Spicaria) farinosa a rodu Beauveria. Velký praktický význam nemají, protože jsou celkem velmi vzácným zjevem.