Bekyně zlatořitná
Euproctis chrysorrhoea (L.) (Nygmia phaeorrhoea Don.)
Dříve náležela bekyně zlatořitná k největším škůdcům ovocných stromů. V zanedbaných ovocnářských oblastech je častým původcem holožírů na ovocných stromech, kdežto v krajích s pokročilým ovocnářstvím se stala po intensivní mechanické ochraně ovocných stromů většinou již jen řídkým škůdcem, který se každoročně udržuje místy jen na okrajích listnatých a smíšených lesů, především na dubech.
Český i latinský druhový název, stejně jako lidový, místy vžitý název zlatořitka, pochází od zlatožlutých chloupků na konci zadečku samičky, jimiž jsou po vykladení přikryta vajíčka. Křídla jsou u obou pohlaví sněhově bílá, lesklá, u samečků často s několika černými malými skvrnkami v zadním rohu, hruď je bílá, zadeček je od třetího kroužku žlutohnědý, u samiček od 7. článku porostlý zlatožlutými chloupky. Tykadla samečků jsou dlouze, samiček krátce dvojitě hřebenitá, rezavě hnědá. Za večera a v noci létají jen samečci, samička létá zřídka kdy, většinou sedí po celé dny na kmenech stromů s křídly střechovitě nad tělem složenými, teprve po oplození odlétá na příhodné místo, aby vykladla vajíčka. Vajíčka jsou téměř kulovitého tvaru, po vykladení jsou žlutohnědá, později před líhnutím housenek šedohnědá až hnědá, lesklá. Bývají nakladena nejčastěji na spodní stranu listů v počtu 100 – 300, zřídka kdy více; jsou vždy přikryta zlatožlutou vlnou tak dokonale, že nejsou vůbec vidět. Na podzim se z nich líhnou housenky, které jsou z počátku černohnědé, se zřetelnou žlutohnědou podélnou hřbetní čárou, která končí vpředu na 4. a 5. článku zadečku rezavými štětinkami. Na 9. a 10. článku zadečku jsou jamkovité červené bradavky.
Spodní strana těla housenek je zelenošedá. Chloupky, jimiž je celé tělo pokryto, jsou šedožluté a bílé. Vylíhlé housenky skeletují listy, ožírajíce jejich pletiva s povrchu, a později je spřádají v pevná hnízda, ve kterých přezimují. Barva těchto hnízd je šedá až šedočerná. Hnízda jsou různě veliká a nejčastěji na koncích letorostů, na obvodě korun. Počet housenek přezimujících v jednom hnízdě je různý. Jsou to všechny housenky vylíhlé z jedné skupiny vajíček, zřídka kdy se rozdělí na dvě nebo více menších skupin. Průměrný počet housenek v hnízdech z okolí Nymburka (zima 1954) byl 197, tedy téměř 200 housenek méně než v hnízdě malém. Hustá spleť přediva, kterým jsou listy v hnízdě dohromady spředeny, je dobrou ochranou nejen proti vodě, ale i proti mrazům, nepřesahují-li – 30 °C. Při nižších teplotách většina housenek hyne. V hnízdech setrvávají housenky od podzimu až do jara v nehybném stavu, teprve v teplých dnech na jaře vylézají hromadně na povrch hnízda a vyhřívají se. Na noc opět zalézají do hnízda, kde zůstávají ukryty především za trvale špatného, deštivého počasí. Jakmile začnou na jaře rašit pupeny, ožírají je především za dne, později, když vyrostly, posunuje se doba žíru do hodin nočních. Konečně ožírají i květy, především však listy. Je pro ně typické, podobně jako pro housenky běláska ovocného, že všechna místa, na nichž se třeba jen krátkou dobu zdržely, opřádají hustým předivem, často jen v pruzích, po kterých se večer vracejí zpět do hnízda, kde společně nocují. Na květných pupenech hruší nechávají při žíru chlupaté kalichy téměř nepovšimnuty, zato vyžírají s oblibou tyčinky a pestíky poupat nebo již květů. Později vyžírají i dírky do plodů; dávají však vždy přednost listům, které ožírají obyčejně úplně až na hlavní nerv, takže při větším jejich množství dochází k daleko viditelným holožírům. Jsou-li stromy ožrány dohola, přelézají houfně na sousední stromy často dosti vzdálené a v žíru pokračují.
Dospělá housenka je černohnědá, hustě šedohnědě až rezavohnědě chlupatá, na hřbetě se dvěma podélnými červenými čarami a po bocích s řadou bělavých, přerušovaných, obloučkovitých čárek. Na 9. a 10. článku zadečku je na hřbetní straně poněkud vyvýšená, rudě červená, kruhovitá bradavka; na 4. a 11. článku pak černě chlupatá vyvýšenina. Hlava je hnědočerná a lesklá. Dospělá housenka je 3,5 – 4 cm dlouhá. Tělo je pokryto žahavými, snadno lámavými chlupy, které mají harpunovitě zpět zahnuté ostničky, takže zabodnuty do měkké kůže nebo sliznice se lámou, zůstávají v ní vězet vyvolávajíce pak svědění až záněty, zvláště u citlivějších lidí. Koncem května nebo v červnu se housenka kuklí mezi spředenými listy, zřídka na kmeni nebo na zemi pod stromy. Kukla je v řídkém šedohnědém zámotku tmavohnědá až černohnědá, s chloupky na okrajích článků zadečku. Kukly samiček jsou znatelně delší a mají zářezy mezi články zadečku rezavě žluté. Z kukel se líhnou motýli za 10 – 14 dní, při sychravém počasí i po delší době. Hlavní doba letu a páření spadá do druhé poloviny července. U nás je v roce jen jedno pokolení, v jižní Evropě bývají v některých letech pokolení dvě.
Bekyně zlatořitná je rozšířena po celém evropském kontinentě. Na sever sahá hranice jejího rozšíření do jižní Skandinávie a jižní Anglie, na východ je rozšířena přes Malou Asii a Ural do Turkestanu. Byla zavlečena i do Severní Ameriky, kde již několikrát způsobila v listnatých lesích obrovské škody. U nás žije především na švestkách, renklódách, hrušních, třešních a na jabloních. Z neovocných listnatých stromů napadá především duby, buky, růže a hloh, kterému, zdá se, dává přednost před ostatními.
Ochrana: Ačkoliv je škůdcem velmi nebezpečným, lze ji lehce hubit ničením hnízd přezimujících housenek, která jsou v zimním období velmi dobře na stromech viditelná, takže je možno všechna ostříhat nebo strhat a spálit. Není potom již dalšího opatření v období vegetace. Na zapomenutých hnízdech lze housenky ničit předjarním postřikem jen za teplých jarních dnů, kdy se sluní na povrchu hnízd. Pokud jsou ukryty v hnízdech, postřiková látka jim vůbec neuškodí.
Z moderních přípravků používaných v Německu se velmi dobře osvědčil po odkvětu ovocných stromů E 605 forte již v koncentraci 0,035 %. Kdysi doporučovaný sběr housenek nutno zamítnout právě pro nebezpečí kopřivek a zánětů vyvolaných ulámanými chloupky housenek i proto, že se velká část housenek setřese na zem, do trávy, a ujde zneškodnění. Postřik dotykovými (tabákovými i jinými) přípravky je účinný, podobně jako přípravky arsenovými, jen u mladých housenek, zbytečně však zvyšuje náklady v ochraně u škůdce tak snadno zničitelného zneškodněním hnízd v zimním období.
Bekyně zlatořitná má mnoho přirozených nepřátel. Její housenky s oblibou sbírají kukačky, žluvy, sýkory a lejsci, v noci poletující samečky chytají netopýři, kteří mohou zneškodnit ohromné množství motýlů. Z cizopasného hmyzu je známo téměř 80 druhů, z nichž nejčastější jsou: Automalus alboguttatus Grav, Apanteles liparidis Bouché, Meteorus versicolor Wesm. z řádu blanokřídlých, dále mnoho druhů dvoukřídlého hmyzu, především Sturmia nidicola Tow., Tachina larvarum L., Zenillia libatrix Panz., Carcelia latifrons Vill., Tricholyga segregata Rond.