Peronospora révy vinné (plíseň révová)

Plasmopara viticola (Berk. et. Curt.) Berl. et de Toni

        Peronospora révy vinné (nesprávně vřetenatka révová, nepravé padlí révové, zcela nesprávně peronospora) je nižší houba (řasohouba – Phycomycetes) z řádu Peronosporales, čeledi Peronosporaceae. Je to choroba u révy nejnebezpečnější. Do Evropy byla pravděpodobně zavlečena z americké pevniny, kde byla již dříve známa jako cizopasník na amerických druzích rév, jimž však škodila málo. Není však vyloučeno, že se do Evropy dostala z Asie, kde její příbuzný druh, Plasmopara amurensis Procenko, napadá Vitis amurensis, nikoli však Vitis vinifera. V roce 1873 bylo upozorňováno, že tato choroba by mohla být do Evropy zavlečena s hromadně dováženými podnožemi amerických rév, odolných proti révokazu. Došlo k tomu po roce 1874 a v r. 1878 byla zjištěna v jižní Francii, v r. 1879 byla již zamořena velká část Francie, horní Itálie, severní část Jugoslávie, horní Podunají, v r. 1880 Německo, v r. 1881 Maďarsko, Řecko, Rumunsko, Turecko, jižní části Ruska, naše území; později Alžír, Španělsko, Portugalsko, pak jižní Afrika a dnes je snad ne celé zeměkouli. Tím, že v Evropě napadla révu vinnou, která byla k ní velmi náchylná, stala se peronospora daleko nebezpečnější, než byla původně v Americe. Americké révy Vitis aestivalis, V. labrusca, V. cinerea jsou dosti náchylné, V. riparia, V. rupestris, V. portalis, V. solonis skoro úplně odolné. Hned po svém zavlečení působila peronospora, poněvadž ještě nebyly známy způsoby boje proti ní, obrovské škody, zejména ve Francii. Následkem škod způsobených peronosporou a činících vinařství nerentabilním, klesla v Německu koncem minulého a počátkem tohoto století plocha vinic o 20 %. Teprve všeobecným bojem proti peronospoře, kteýr se stal součástí normálního pěstění, se škody peronosporou působené zmenšily.

        Peronospora révy vinné je houba přísně cizopasná, dosud se nezdařilo pěstovat ji mimo rostlinný organismus. Přesto se však u ní střídá řada parasitických generací (na živých nadzemních částech rostliny od jara do podzimu) množících se nepohlavně, letními výtrusy, s jedinou generací saprofytickou v opadaných a odumírajících listech révy, při níž dochází k pohlavnímu spojení. Jednobuněčná vlákna podhoubí prorůstají v mezibuněčných prostorách pletiv hostitelské rostliny. Do jejích buněk vysílají haustoria, kulovité nebo měchýřkovité nebo hříbkovité přísavky, čerpající z buněk rostliny potravu a škodící buňce i jejímu okolí produkty své výměny látek. Podhoubí (mycelium) houby, rozrostlé v listech a jiných orgánech, vytváří od jara do podzimu výtrusonoše s výtrusnicemi (konidiofory). Správnější název místo konidie a konidiofor byl by název sporangiofory se zoosporangiem, které chovají zoospory. Výtrusonoše vyrážejí na rubu listů (výjimečně i na líci) ve svazečcích. Nákaza nastává výjimečně i tak, že zoosporangie oddělená od výtrusonoše klíčí přímo klíčním vláknem; vyklíčivší vlákénko vniká do nejbližšího průduchu a vrůstá do listu. Pravidelně však klíčí tak, že z opadlé letní konidie nebo, lépe řečeno, letního zoosporangia po odchlípení „čepičky“ (protilehlé části konidie přirostlé na sterigmatu) vyplyne obsah rozdělený již před tím v zoospory, po určitou dobu vířivší v kapce vody, vniká do průduchu a nakazí list, květ nebo bobuli. Pro nákazu a její šíření je proto velmi důležité, je-li větrno a jak dlouho se listy apod. po dešti nebo rose udrží vlhké.

        K nákaze dochází skoro vesměs na rubu listů, a to z těchto důvodů: jednak klíční vlákénko, ať již přímo klíčící ze zoosporangia (s nerozděleným obsahem), nebo nepřímo z jednotlivých zoospor, může vyklíčit a nakazit rostlinu jen v kapce vody, a kapka vody se na listovém rubu udrží déle než na líci. Dále: klíční vlákénko pravidelně vniká do pletiva rostlin průduchy, kterých je na rubu listovém u révy průměrně kolem 2 milionů, na líci pouze 2 – 4 tisíce. Je tedy pravděpodobnost nákazy na líci listovém 500 – 1000krát menší než na jeho rubu. Na zcela mladých listech se nákaza obvykle šíří hůře, poněvadž jsou hustě chlupaté a chlupy brání přímému ulpění zoosporangií (konidií) na povrchu listu. To však neplatí k podzimu, kdy i zcela mladé listy, při velké produkci konidií peronospory, bývají obvykle silně napadány. Rovněž na zcela vyspělých starých listech dochází k nákaze méně, jen za velmi vlhkého počasí; došlo-li k této nákaze, jsou listy napadeny mosaikově, podhoubí v takových listech roste méně a tvoří méně výtrusonošů. Pozdní nákazy se na listech projevují opačně než časné: při časných nákazách se napadené pletivo odbarvuje, u pozdních, při odbarvování ostatního listového pletiva, části postižené peronosporou zůstávají živě zelené (není však jisto, jde-li o patologické přežívání zeleně listové nebo o jiné, patologicky vzniklé barvivo). Výjimečně dochází k nákaze na listovém líci též ranami, které byly způsobeny kroupami, třebaže přímý styk buněčné šťávy není růstu klíčních vlákének příznivý. Tím snad by se zčásti dala vysvětlit někdy silnější nákaza peronosporová po krupobití. Z toho plyne i nutnost, zvláště též po krupobití, ošetřit co nejdříve vinici ochranným postřikem.

        Konidiofory nebo sporangiofory (výtrusonoše nebo plodonoše) vyrůstají z průduchů skoro vesměs jen na listovém rubu, ve velmi vlhkých obdobích a na mladých listech k podzimu i na líci – ve svazečcích po třech až osmi. Jsou vysoké 0,05 až 0,845 mm, průměrně 0,25 – 0,5 mm, bělavé nebo šedavé a obklopují odumřelé středové místo napadeného pletiva. Všechny konidiofory nejsou plodné, zvláště bývají neplodné za trvale suchých, bezdeštných a bezrosých období. Pokud jsou plodné – a nejplodnější jsou za vlhkých a teplých období – mají na koncích 2 – 3krát dělené kratičké větve (rami II. – III. řádu).

        Konečné větévky, zvané též sterigmata, jsou II – 4 µ dlouhé a nesou obvykle po třech zoosporangiích. Na jednom konidioforu bývá nejvýše 20 – 25 sporangií. Konidiofory se, jak řečeno, vytvářejí většinou jen na listovém rubu. Na líci se tvoří spíše k podzimu, v létě pak spíše jen na puchýřích způsobených roztoči. K podzimu na vlhkých listech vyrůstají výtrusonoše, někdy i na líci listů zdánlivě zdravých. Konidiofory vyrůstají v noci, při vlhkém a teplém počasí během 12 hodin. Vytvářejí se především na rubu tzv. „olejových skvrn“, bledších míst listového pletiva, prorostlých myceliem peronospory. V letních měsících vyrůstají však i bez předchozího objevení se olejových skvrn na rubu listů zdánlivě zdravých, zvláště při „rozprostřené“ nákaze, projevující se četnými malými porosty výtrusonošů.

        Konidie, letní výtrusy (mikrokonidie, zoosporangia) tvořící se na konečných větévkách výtrusonošů (sterigmatech) mají vejčitý tvar, jsou 14,95 až 24,8 x 8 – 19,5 µ velké. Zrání konidií trvá podle teploty a vlhkosti 1 – 2 dny. Zralé konidie odpadnou, jsou unášeny větrem a klíčí na listě nebo na jiném orgánu rostliny jen v kapénce vody. Vyklíčí-li konidie mimo rostlinu révy, tu jejích klíční vlákénko zahyne. Konidie, které spadly na horní stranu listu, nemají pro klíční vlákénko v blízkosti průduch, kterým by mohly vniknout do listu a jsou většinou pro život peronospory bez užitku. Významné pro množení houby jsou však ony konidie, které jsou při silné mlze, prudkých srážkách apod. splaveny s líce listů na jejich rub, na němž spíše mohou list nakazit. Tím si vysvětlujeme i nutnost postřiku listů na horní stranu a stoupající nákazy při silných mlhách a prudkých srážkách.

        Zoospory jsou 9,7 – 13 µ velké. Sporangia praskají a zoospory (rejdivé neboli vířivé výtrusy) vyplývají, ač pomalu, již při 6 – 7 °C, za 20 – 28 hodin. Při 10 – 12 °C klíčí zoospory již za 2 – 3 hodiny a při teplotě 25 – 27 °C (podle jiných při 18 – 25 °C), kterou možno u nás považovat pro klíčení zoospor peronospory za optimální, nejlepší, klíčí již za 40 min. (V Maďarsku je za optimální teplotu považováno 25 °C, u nás 27 °C, v Bulharsku 29 °C). Než zoospory vyklíčí, uklidní se, nabudou kulovitého tvaru a ztratí brvy. Nejnižší teplota, při níž bylo pozorováno tvoření zoospor, byla zjištěna 3,5 °C. K přímému klíčení dochází teprve při vyšších teplotách. Při teplotě nad 27 °C klíčí zoosporangie nejčastěji pouze přímo, ale ojedinělé klíčení zoospor bylo pozorováno ještě při 28,4 °C. Nad 29 – 30 °C již klíčení konidií přestává, je tedy 30 °C teplotou maximální. Nejrychleji vznikají zoospory při teplotě 23 – 26 °C. Pro své uvolnění potřebují zoospory při 11 °C 6krát kratší dobu než při 3,5 °C. Klíční vlákénko ze zoospor, které přestaly vířit, vrůstá do listového průduchu. K nákaze tedy dochází ojediněle již při 8 °C, rychleji a jistěji při teplotách nad 12 °C, nejčastěji a nejspolehlivěji při 20 – 27 °C. Nákaza se tedy může po dozrání sporangií uskutečnit velmi brzo, již za 4 – 4,5 hod. (poněvadž 2 – 3 hod. zoospory vířily) nebo i za dobu ještě kratší. Je tedy teplota vedle srážek byla značná, se peronospora na vinicích objevila až za teplejších období od září a v říjnu. Druhým důvodem byla i malá životnost zoospor při naprosto suchém období od září 1953 do května 1954. Zoospory mohou ze zoosporangií vyplývat a klíčit (podobně jako zoosporangie při přímém klíčení) jen ve vodním prostředí, tedy v kapkách vody (i nejvyšší vzdušná vlhkost sama o sobě, jako stačí u padlí révového, k tomu nepostačí). Proto je stejně důležité dosud nedokonalé zjišťování, jak dlouho po srážce (dešti, rose, mlze) zůstanou na líci a zejména na rubu listu kapičky vody, umožňující klíčení zoospor nebo přímé klíčení zoosporangií, růst klíčního vlákénka a jeho vniknutí do průduchů rostliny. Uhlířův přístroj, využívající elektrického napětí vznikajícího mezi drátky přiloženými k povrchu vlhkého listu a samozapisující tento stav, by byl pro prognosu peronosporových invasí podle našeho soudu prospěšným zařízením.

        Peronospora se udržuje výjimečně též ve tvaru mycelia, podhoubí, pod vrchními šupinami pupenů či dokonce v kůrových a podkorových vrstvách os i v pokožce pozdě napadených bobulí. Z nich může, alespoň teoreticky, přímo prorůstat do větévek, listů, úponků. Tento způsob přezimování je však zcela výjimečný. Drtivou většinou se udržuje peronospora z roku do roku v podobě zimních spor – oospor, tvořících se jednotlivě i ve skupinách, hlavně v palisádovém parenchymu odumírajícího listového pletiva, vzácněji i uvnitř „zkožnatělých“, pozdě napadených bobulí, u nichž je plodonosný porost houby nemohl vyrůst zaniklými průduchy. Tyto oospory (odpočinkové výtrusy) vznikají organickou kopulací, oplozením samičí buňky, oogonia, buňkou samčí – antheridiem. Zralá oospora má silnou, tmavší vnitřní a tenkou, světlou vnější pokožku, na povrchu mívá vrásky až síťovitou strukturu. V listu bývá kolísavý počet oospor podle příznivosti prostředí, 2 – 200 na 1 mm2 plochy listu napadeného peronosporou. Lze tedy při mírném odhadu počítat při silném podzimním napadení listů na 1 list až 500 tisíc oospor, tj. na 1 ha silně peronosporou postižené vinice asi 1 bilion oospor. Počáteční (iniciální) počet zárodků, tj. v tomto případě počáteční počet oospor i zde, jako u každého škodlivého činitele, je prvořadým činitelem, který rozhoduje v běžném roce o rozvoji cizopasné houby. Není to ovšem jen pouhý počet těchto oospor na listovou jednotku nebo plochu vinice, ale stejně i jejich životnost – ne každým rokem na jaře jsou oospory stejně životné a klíčí ve stejném procentickém podílu. Zabránit tomuto udržování se peronospory na vinici z roku do roku je nesmírně důležité. To je integrální, celistvá ochrana vinic založená na myšlence, že peronosporu nesmíme na vinici uchovávat, nesmíme si ji pěstovat z roku do roku. To znamená především, že listy chovající mycelium a základy oospor musí být houbou pro příští roky zásobena. Při tom se nesmí zapomenout, že oospory přežívají nejen z roku do roku, ale mohou „přeležet“ i do roku dalšího, ba ani tříletá existence oospor není vyloučena. Dále nesmíme zapomenout, že v suchých a chladných letech se udrží na živu nejživotnější linie peronospory. Jestliže pak do dvou let po suchém roce následuje rok pro peronosporu klimaticky příznivý, je napadení révy peronosporou pravidelně silnější než po letech normálně vlhkých.

        Odpočinkové spory (oospory) jsou kulovité nebo krátce vejčité, větší než letní výtrusnice (konidie – zoosporangia). Zdá se, že proti vlivům povětrnosti jsou značně odolné. Ze zšeřelých listů se buď zcela uvolní, nebo z nich na povrch vyrůstá při příslušné teplotě a vlhkosti krátké klíční vlákénko, které ihned vytvoří 1 – 2 velké konidie nebo zoosporangie (makrokonidie, megalokonidie, megalosporangium), vejčitého nebo citronového tvaru, 26 – 41 x 13 – 27 µ velké. Jejich obsah se rozdělí až na 40 zoospor opatřených dvěma brvami a v kapce vody stejně pohyblivých jako zoospory z letních konidií. Oospory, které se vyvíjejí jak v napadených listech, tak i v bobulích, neklíčí najednou, ale po dobu 1 – 2 měsíců, někdy i déle; primární, prvotní nákaza se tedy může opakovat a může se dostavit i značně pozdě (v r. 1955 při z počátku nízkých teplotách také až 11. VII.). Minimální teplota potřebná pro klíčení oospor byla zjištěna sice již 4,9 °C, obvykle se však uvádí 11 – 12 °C, optimální 12 – 16 °C, maximální 23,5 °C. Teplota sama ke klíčení oospor ovšem nestačí. Třeba vydatné srážky – 10 mm deště při dostatečně vlhké půdě a při teplotě nejméně 12 °C, aby vyrostlo z oospory klíční vlákénko a na něm se utvořily megalokonidie. Megalokonidie stržené větrem a vynesené při dešti částečkami půdy na spodní listy révy jsou základem a počátkem peronosporové nákazy. Zoospory z nich nakazí list stejně jako zoospory z mikrokonidií; víří tedy v kapce vody a po uklidnění vyrůstá z nich klíční vlákénko, které vrůstá průduchem do listu.

        Tato počáteční, prvotní nákaza, její síla a doba, kdy k ní dojde, do značné míry rozhoduje o průběhu dalších nákaz, a tím částečně i o síle peronosporové invase v běžném roce. Stejně důležité jsou však i druhotné nákazy, závislé na množství konidií a zoospor, na jejich klíčení a rozmnožování peronospory. Pro preventivní postřiky, které mají chránit před nákazou, a takovými jsou dosud postřiky všemi používanými přípravky, ať anorganickými nebo organickými, paltí zásada, že především má být postříkána spodní strana, rub listu, poněvadž na rubu listu se nákaza děje daleko častěji než na líci. Také pokusy potvrdily přednost postřiku listových rubů před postřikem lícních stran. Při tom se nesmíme dát mýlit tím, že často stačí i důkladný postřik líce listů pro účinnou ochranu před peronosporou: v takových případech množství na rub listů steklé jíchy stačilo pro ochranu. Nejsprávnější ovšem je, aby byl postříkán jak líc, tak i rub listů, poněvadž s obou stran vniká nákaza. Stejně důležité je dokonale postříkat ony orgány, které chceme chránit (listy, bobule, výhony), a jemnost postřiku. Má-li být réva skutečně uchráněna, musí být na ni vytvořen jemný, ale souvislý film ochranného přípravku, aby žádná zoosporangie, resp. spora „nenašla“ místo bez tohoto pokryvu, na kterém by mohlo klíční vlákénko prorůst do listu apod. Proto důkladnost postřiku rozhoduje o úspěchu stejně a někdy i více než počet a termíny postřiků. Při tom se význačně uplatňuje použitý tlak a rozšíření ochranné tekutiny. Tlakem se po obrácení listů docílí, že i rub je pro rozstřikovanou tekutinu přístupný. Nejlépe se ovšem zužitkuje jemné roztříštění ochranné tekutiny tak, provádíme-li zákroky v biologicky vhodných termínech nebo opakujeme-li je tak často (bez ohledu na biologii houby), že nákaze bezpečně zabráníme. Nejsou-li dány tyto podmínky, pak je na místě postřik velmi vydatný, révu je třeba, jak se drsně říká, „zlít“, aby takto vytvořená zásoba přípravku vystačila i na další dobu (nově přirůstající části ovšem takovým postřikem a žádným postřikem chráněny nejsou). Jak při boji proti peronospoře révy vinné, tak i proti jiným peronosporám bylo zjištěno, že malé množství měďnatého přípravku vniká i do pletiva listu a v něm alespoň částečně brzdí růst podhoubí peronospory, i když je nehubí. Tento účinek je však malý a i nadále pro dosavadní přípravky platí zásada, že jejich účinek je prakticky pouze preventivní. To vlastně znamená, že postřiky po zjištění výskytu peronospory jsou již ve skutečnosti opožděné. Sdílíme také hledisko těch fytopatologů, kteří považují čekání na výskyt „olejových“ skvrn na jaře jako na následek nákazy za nesprávné, a doporučujeme řídit postřiky tak, aby k výskytu vůbec nedošlo. Oprávněné by bylo takové čekání na projev peronospory na révě až tehdy, až bychom měli k dispozici přípravky, které by byly s to peronosporou onemocnělou révu skutečně léčit, tj. až bychom měli tzv. systemické fungicidy. Zatím k dispozici nejsou, a třebaže vývoj poznatků v tomto směru je rychlý, potrvá pravděpodobně více let, než je bude možno zavést do praxe. Aerosoly, tj. speciálními přístroji, aerosolovými generátory, vytvářené jemné pokryvy révy fungicidními přípravky, se zkoušejí. Lze právem očekávat, že jejich použití bude úspěšné právě tak, jako je použití aerosolových insekticidů (přípravků hmyzomorných).

        Po počáteční nákaze zoosporami z megalokonidí v 5 – 18 dnech, podle teploty, vznikají (ne vždy) „olejové“ skvrny, zbledlá neohraničená místa pletiva na listových čepelích, na jejichž listovém rubu vyrůstají při vlhkém vzduchu a při teplotě nad 12 °C (13 – 29 °C, podle maďarských badatelů 13 – 25 °C, podle našich zkušeností 13 – 27 °C, podle bulharských 13 – 29 °C) z průduchů výtrusonoše (konidiofory). K svému růstu potřebují výtrusonoše vysokou vzdušnou vlhkost, nejméně 70 % r. v. Rozdíl je i u mladých a starších listů: u mladých vyrůstají již při 70 – 80 % r. v., u starších až nad 80 % r. v. Obvykle se konidie zakládají v noci a ráno dozrávají.

        Příznaky napadení révy peronosporou jsou četné a rozmanité; podle toho, kdy, jak silně a na kterých částech réva ochuraví, řídí se též výše poškození. Pravidelně prvním příznakem onemocnění na listech jsou uvedené „olejové“ skvrny, více méně okrouhlé nebo vejčité, neznatelně přecházející do tmavší zeleně ostatního pletiva. Jejich barva je světleji zelená až žlutavě zelená, pletivo jakoby mastně prosvítá, jsou drobné až několik cm2 velké. Skoro pravidelně jsou i při nákazách druhotných. Často však vyroste výtrusonosný porost, při podmínkách pro peronosporu velmi příznivých, na rubu listů i na skvrnách skoro nebo úplně neznatelných.

        Porosty výtrusonošů vyrůstají na rubu napadeného listu, jsou ohraničeny drobnými a většími žilkami. Části napadeného pletiva odumírají, hnědnou, zasychají. Při silném napadení, zejména na mladých částech révy k podzimu, vyrůstají výtrusonoše i na listovém líci, na řapících, osách (větévkách), stopkách, vřetenu hroznu i úponcích. Silně napadené listy odumírají, visí na keři i opadávají. Napadení před květem postihuje poupata i stopky květů i vřeteno hroznů, houba prorůstá i dále, odumírají bobule i celá květenství a na nich se vytváří bělavý porost výtrusonošů. Stejně tomu může být i při napadení po květu. Jestliže byly peronosporou postiženy jen květy, hnědnou a zasychají, jejich čepičky pevně sedí. Mladé bobule napadené brzo po květu mají bělošedavý porost houby, je to tzv. šedá hniloba. Na později napadených bobulích, u nichž dochází k nákaze hlavně prorůstáním podhoubí ze stopky, výtrusonoše již nevyrůstají, bobule hnědnou, až černají, scvrkávají se, „kožovatí“, jsou podobny prázdnému váčku na tabák; pro další použití jsou bezcenné, silně snižují výnos i jakost moštu. Jakost moštů z hroznů rév silně poškozených peronosporou na listech je rovněž zhoršena: stoupá obsah kyselin, klesá obsah cukru. Révy, jimž předčasně opadá list, mají dřevo nevyzrálé, jsou citlivější na mráz, v následujícím roce jsou jejich listy bledé, někdy i deformované. Vinice trvale napadené peronosporou a proti ní neošetřované jsou málo úrodné nebo nerodí vůbec, keře mají krátký věk.

        Napadení peronosporou vůbec nevylučuje napadení padlím. Právě kombinace obou chorob mívá pro rostliny nejhorší následky (1951 na Slovensku).

        K symptomatice peronospory uvádíme ještě další podrobnosti. Při nákaze starších listů dochází někdy k šachovnicovému rozdělení nákazy po listě. Při prvotních nákazách jde obvykle o větší skvrny, při pozdějších často o drobné četné skvrnky. Peronospora se vyskytuje jak na vnějších, tak na vnitřních listech keře, vzácně bují jen na vnitřních částech keřů. Za suchého počasí dochází i k zasychání olejových skvrn, aniž na jejich rubu vyrostl porost houby. Za deštivého počasí se objevují olejové skvrny náhle, bez předchozího pozvolného odbarvování pletiva; za suššího počasí se projevují jen pozvolna.

        V indikačních vinicích, tj. vinicích, ve kterých se podle zkušenosti peronospora objevuje nejdříve, je její výskyt signálem pro započetí boje proti peronospoře postřiky. Z toho důvodu by vyhledání takových poloh měla být v každé vinařské obci věnována pozornost. Ostatně jsou takové vinice, resp. části vinic nebo i ojedinělé keře zdrojem nákazy pro nejbližší i vzdálené keře. MAJERNÍK (1954, ústní sdělení) zjistil, že v bezprostřední blízkosti keře révy vinné, na němž se vyvíjely konidie, se na lapací sklíčka uchytilo až 2400 konidií, ale ještě ve vzdálenosti 1,5 km na větrné straně při značně silném větru ve stejné době jen 2 – 3 konidie. Při silném větru jsou strhávány a roznášeny větrem nejen konidie, ale i zoospory; možnost, že takovými zanešenými zoosporami se révy nakazí, je sice menší, ale ne zanedbatelná.

        Mladé révy jsou náchylnější, na nich se častěji naleznou příznaky peronospory na jaře. Velmi náchylné jsou též semenáče révy, zvláště pocházejí-li z náchylných odrůd. Odtud též myšlenka, vysazovat do indikačních poloh větší počet semenáčů pouze proto, aby prvně na nich zjištěná nákaza byla signálem k všeobecnému (v té které obci nebo poloze) ošetřování vinic proti peronospoře.

        Podmínky prostředí, které podporují nebo brzdí rozvoj peronospory jsou, kromě teploty a velikosti i hustoty srážek, doby, jak dlouho po srážce zůstanou kapky vody na listech a kromě vzdušné vlhkosti, různého rázu. Peronospora se někdy po prvé objeví na jednotlivých keřích, jindy (obvykle častěji) na několika keřích nebo na větším počtu keřů, obyčejně skoro najednou. Nákaza se objeví obyčejně nejspíše na spodních „zablácených“ listech, na něž byly vyneseny megalokonidie z listů na povrchu půdy nebo uvolněné s částečkami půdy, po případě kapkami vody, prachem apod. Poloha, tj. expozice jak ke světovým stranám, tak k převládajícím větrům, má velký význam. Uzavřené kotliny, jinak révě příznivé, jsou též příznivé peronospoře. Značný, dříve málo hodnocený význam jak pro šíření peronospory, tak pro její rozvoj, je třeba přisoudit pohybu vzduchu. MAJERNÍK (1954, ústní sdělení) oprávněně mu věnoval pozornost. Častý a silný pohyb vzduchu, zejména teplý a vlhký vítr, rozšiřuje peronosporovou nákazu; naopak výsušné větry rozvoj nákazy silně brzdí. Obvykle uplyne několik let (2 – 3), než dojde k první nákaze náletem zoosporangií na keřích v zahradách a isolovaných vinicích, nebyla-li ovšem již dříve zavlečena peronospora sazečkami. Podle zkušeností jednostranné dusíkaté hnojení sílu napadení peronosporou podporuje; bohatší výživa draslem, hořčíkem, kyselinou fosforečnou a vápnem ji snižuje – přesné vědecké vysvětlení těchto stavů dosud chybí. Též půda má značný, byť nepřímý a dosud nevyjasněný vliv: na těžkých půdách je peronospora nebezpečnější než na lehkých půdách písčitých nebo propustných půdách kamenitých; zvláštní postavení zaujímají plevele. Plevele udržují přízemní vrstvu ovzduší vlhkou, a tím podporují možnost nákazy. Proto je třeba dbát o jejich brzké a dokonalé odstranění. Zaplevelené vinice dávají slabý výnos a pravidelně jsou více ohroženy peronosporou. Výjimky (1935 i jiné roky), kdy části vinic, hustě zarostlé vysokým plevelem, byly uchráněny od srpnové nákazy peronosporou, protože plevel jako kulisa překážel letu konidií, jsou zcela vzácné. Napodobení by bylo škodlivé. Nelze souhlasit ani s názorem, že svlačec rolní, Convolvulus arvensis L., je nevinný plevel, či dokonce prospěšný tím, že jeho listy pokrývající půdu nedovolují vynesení makrokonidií na listy révy. Svlačec ochuzuje velmi hluboko sahajícím kořáním půdu o živiny i o vodu; měl-li by chránit proti peronospoře, musel by půdu zcela zakrýt, a pak by ho zvlášť silně škodil révě.

        Náchylnost druhů a odrůd z rodu Vitis a odrů révy vinné k peronospoře je velmi různá; podrobné výzkumy jsou zde vlastně kusé a nejsou srovnávány v různých zemích a krajích. Odolnost se vykládá různě: např. stupněm vlhkosti v mezibuněčných prostorách, kyselostí šťávy. Tyto výklady však nejsou přesvědčivé. Okolnost, že révy silně onemocnělé virovou mosaikou mělnickou nejsou napadány peronosporou, ukazuje, že odolnost proti peronospoře daleko spíše bude záležet na obraze bílkovin hostitelské rostliny. Nadměrná citlivost (hypersenzitivita), při níž napadené skupiny buněk odumrou a nákaza se šíří dále, u révy vinné ve vztahu k peronospoře známa není.

        Americké révy a většina jejich kříženců jsou proti peronospoře odolné nebo alespoň značně odolnější než réva vinná. Kříženci evropské révy s americkými (tzv. přímonosné hybridy), produkující víno zcela nehodnotné, jsou k peronospoře tím náchylnější, čím více vlastností zdědí po révě vinné. Rozdíly evropských odrůd v náchylnosti k onemocnění peronosporou sice existují, kolísají však silně podle polohy, počasí atd. Ke zvláště náchylným se řadívají Chrupky, Trollinské, Portugalské modré, Veltínské zelené a červené, Ryzlink vlašský, Sylvánské. Bylo by třeba pro každou oblast zjistit, jak se v ovlivnění odolnosti uplatňuje podnož. Šlechtění proti peronospoře nemělo dosud zdárný výsledek: pokud někteří přímonosní kříženci (direkty, samoroďáci) byli i značně odolní proti peronospoře, měli špatnou jakost hroznů a tím spíše byla špatná i jakost vína z nich. Dnes se zpracovávají hrozny samoroďáků jen na bezalkoholové mošty. Při šlechtění na odolnost révy vinné lze očekávat asi na 2 miliony semenáčů jen jednu kvalitní a výnosnou a současně dosti proti peronospoře odolnou odrůdu, alespoň dočasně dosti odolnou. Při šlechtění by měla být věnována pozornost indukované odolnosti vyvolané časnou nákazou semenáčů. Při šlechtění nutno pracovat jen s umělými nákazami, tím se vymýtí přírodní náhodnost.

        Všechny podmínky prostředí, které udržují révy vlhké a podporují šíření peronospory a možnost nákazy, mají být pokud možno odstraněny. Spory peronospory mohou klíčit jen v kapkách vody na listech, květech, stopkách a bobulích. Révy tedy mají po dešti brzo oschnout. Umělá závlaha vinic v suchých obdobích nepodporuje peronosporu, ovlhčení ovzduší, pro zdar peronospory nutné, je zde příliš malé. V hustém zápoji je šíření a množení peronospory větší. Vzdálenost řad 1,5 m od sebe je v tomto ohledu minimální a má se řídit mechanizací, polohou vinice, vedením řad, osycháním; čtvercovému sponu se má dát podle možnosti přednost. Znovu by měl být prověřen i trojúhelníkový spon, chválený též s ohledem na osvětlení. Všechny práce podporující zřidnutí keře čelí zároveň i šíření peronospory. Brzký podlom dovoluje lepší ošetření keřů postřiky, varujeme se však dát paušální předpis. Brzké přivazování, jinak nutné, vytváří částečné podmínky pro pomalejší osychání keřů. S tohoto hlediska je nutno se také dívat na sečkování a jiné zkracování výhonů, už proto, že mladé části révy jsou méně odolné než starší. Také výška vedení má význam v boji proti peronospoře; zejména prvotní nákazy silněji postihují keře nízko vedené, také pozdější rozvoj houby je silnější při nízkém vedení. Na podzim, kdy ovzduší je vlhké a rosy mohutné, je výška vedení již lhostejná. Tam, kde trvale a časně byla réva ohrožována peronosporou, bylo již před desítkami let zaváděno vysoké vedení různého způsobu. Tak byly spodní listy „oddalovány“ od povrchu půdy a méně vystavovány prvotní nákaze; tím, že rostly v ovzduší méně vlhkém, byly pro peronosporu utvářeny méně příznivé podmínky než u listů při samém povrchu půdy. Posudek o vlivu vedení na rozvoj peronospory nebudiž v žádném případě pronášen ukvapeně; je třeba přesného pokusu za jinak stejných podmínek. Nelze např. srovnávat révy špacírované, brzo osychající, u zdí apod., s révou ve viničném sponu.

        Dosud se nepodařilo zdolat peronosporu v jejích přezimujících stadiích v půdě. Problém byl neřešitelný při použití anorganických sloučenin mědi, jejichž plný účinek se dostavoval až tehdy, když již působily i fytotoxicky (jedovatě na rostlinu). Tak tomu bylo např. při bordóské jíše nebo oxychloridech mědi vpravovaných do půdy. Nově a lépe může být řešen tento problém organickými barvivy (orthodinitrokresolové přípravky); ani v tomto směru nejsou dosud jednoznačně kladné výsledky. Podobně se snaží vyřešit otázku i pokusy, jak zabránit klíčení oospor, resp. makrokonidií, na povrchu půdy. Podkladem k tomu je, že při jarních postřicích měďnatými přípravky, kdy vedle keřů bývá postříkána i půda mezi keři (např. při postřiku motorovými stříkačkami), bývá pravidelně prvotní nákaza o několik dnů (3 – 7) zdržena. Není to jediné řešení. Dělají setéž pokusy zabránit nákaze znehybněním nejhořejší vrstvy půdy, zabráněním rozprášení nejhořejší vrstvičky půdy, alespoň na několik dnů, které mohou být svým významem i rozhodující.

        V roce 1955 jsme vznesli požadavek integrální, celistvé ochrany vinic před peronosporou. Vyšli jsme při tom ze skutečností, že:

a)     Peronospora drtivou většinou z roku do roku se na vinici udržuje ve tvaru oospor v listech, daleko méně i v bobulích a pouze nepatrně jako podhoubí v pupenech apod.

b)    Révu chráníme proti peronospoře, jen dokud nám ohrožuje hrozny, tedy do července až srpna; o další rozvoj peronospory a zabránění tohoto rozvoje se již skoro nestaráme.

c)     Peronospora révy vinné se na révě silně rozrůstá zejména k podzimu, a po suchých letech až k podzimu – a proti této invasi se réva neošetřuje.

        Tím si vlastně peronosporu na vinici nejen z roku do roku udržujeme, ale skutečně pěstujeme.

        Že tomu tak skutečně je, o tom svědčí fakt, že přes desítky let trvající, intensivně prováděný boj proti peronospoře se její invase nikterak nezeslabily, že jsme nedovedli ovládnout ani prvotní nákazy, začátek invasí v jarních měsících.

        Tento stav jsme považovali za nesprávný a navrhli jsme cesty k jeho zlepšení:

1.      Nepřipustit nákazu peronosporu ani v té době, kdy už nám v běžném roce nemůže škodit. Poněvadž dosud běžnými přípravky nemůžeme stříkat révy těsně před vinobraním, je třeba věnovat plnou pozornost ošetřování révy proti peronospoře po vinobraní až do opadu listů.

2.     Abychom si na vinici neuchovávali peronosporovou nákazu v podobě oospor, nesmíme listy napadené peronosporou a chovající oospory na vinici buď vůbec mít, nebo musíme takové listy i s oosporami zahubit dříve, než by z nich mohla vzniknout zpětná nákaza na keře. K tomu můžeme volit tyto cesty, resp. jejich kombinace:

a)     Cesta mechanická: Dokonale osečkovat na podzim mladé, přirůstající, nejvíce peronosporou napadené části, zvláště když již révy se zbarvily a zásobní látky byly odvedeny. Odklidit a zneškodnit (zkrmením, silážováním, zkompostováním s vápnem) list spadaný na půdu. V malém je to možno shrabáním apod. Ve velkých vinicích socialistického sektoru by takový sběr byl pravděpodobně nejsnáze proveditelný použitím upraveného výkonného vysavače lesních semen (konstruovaného Ing. KALÁBEM z Ústavu pro mechanisaci lesního průmyslu), připojitelného na traktor. Lze míti za to, že by tak byl list sebrán za 2,30 hod. s jednoho ha.

b)    Cesta chemická: Zničit, spálit listy a zbylé bobule po vinobraní a po zbarvení listů vhodnou chemikálií tak, aby nebyla poškozena réva. U odrůd velmi pozdních, česaných až po částečném opadu listů, by se tato metoda kombinovala s metodou mechanického sběru. Spálení listů spadlých na půdu by bylo podle zkušeností méně spolehlivé.

        Podmínkou pro zdar takové integrální ochrany vinic by bylo její provedení na rozsáhlých viničních tratích (aby výsledek nebyl rušen nákazou z okolí) a po více za sebou následujících let (poněvadž odpočinkové výtrusnice se mohou na vinici udržet na živu i po více let, rozhodně však po dva roky). Jako výsledek by bylo možno očekávat zprvu oddálení nákaz na jaře, tím větší bezpečnost v ochraně a zmenšení nutného počtu zákroků, později pak silné zmenšení a snad i odstranění invasí vůbec. Tak by vinice byly skutečně trvale ozdravovány.

        Pro prognosu, předvídání výskytu a rozvoje peronospory je rozhodující jednak počasí, jaké bude panovat v běžném roce, jednak množství vytvořených oospor v listech apod. i jejich životaschopnost.

        Výzkumem zjištěná data o hraničních teplotách pro klíčení zoosporangií, resp. zoospor, se částečně liší od zkušeností v praxi. I když bylo zjištěno jejich klíčení již pod 6 °C, k nákaze nedochází pod 8 °C a peronospora se v teplotách pod 10 °C prakticky nevyvíjí. Optimum pro růst podhoubí a nákazy je na vinicích mezi 20 – 25 °C a infekce se u nás prakticky zastavují při 28 °C (po takové letní, suchem a vysokými teplotami zaviněné přestávce dochází pak k novým nákazám v podzimním vlhkém vzduchu a při nižších teplotách). V r. 1954 průměrné teploty, ležící nad nebo většinou pod prahem optimálních teplot, byly příčinou, proč se peronospora v létě nerozmohla a až na podzim napadla mladé, k osečkování určené výhony, hroznům však již neškodila; pro zabránění škod nebylo v tomto roce vůbec třeba zákroků proti peronospoře. V přírodě, jsou-li ostatní okolnosti příznivé, nedochází k nákaze při 6 °C dříve než po dešti za 10 hodin, při 20 °C ne dříve než za 2 hodiny, při 24 °C ne dříve než za 30 minut. Ostatně ani inkubační doba není vždy a všude stejná, ať už to souvisí s kolísáním teplot nebo s jinými vlivy prostředí. Tak např. ve Švýcarsku se uvádí při průměrné teplotě 15 °C – 9 dnů, při 20 °C – 5 dnů, při 25 °C – 4 dny, při 29 °C – 7 dní. Vedle možnosti různých biotypů peronospory se tu hlavně uplatňují vlivy souboru složek prostředí, které žel, známe prakticky jen ze zkušenosti, a které dosud nebyly ověřeny experimentálně. Podle souhlasných zkušeností roste peronospora rychle při střídání slunečního svitu a bouřkových dešťů. Rytmus růstu peronospory, vyrůstání jejích konidioforů je právě též ovlivňován nikoli jen průměrnými teplotami, ale skutečným požitkem tepelným, daným kolísáním teplot. Tak vysoké noční teploty, podle opětovného zjištění MAJERNÍKOVA (1954, ústní sdělení), zkracující inkubační dobu, naproti tomu snížená denní teplota ji prodlužuje méně. Rovněž přímý sluneční svit – sluneční období – zabrzdí rozvoj peronospory, např. zoospory na líci listů, vystavené ultrafialovým paprskům, jsou jimi hubeny. Aby byl umožněn přístup slunečního světla, doporučují se širší řady, současně urychlující osychání povrchu listů, plodů, půdy (největší šířka je 2,5 m, tím se však již porušuje ráz viničního mikroklimatu a snižuje výnos). Také směr vedení řadů má vliv na rozvoj a šíření peronospory – místní zkušenosti jsou zde rozhodující.

        Ochrana chemickými přípravky (fytofarmaceutická) je běžná a nutná ve všech státech, kde se réva pěstuje, ovšem v závislosti na počasí. Není potřebná u přímonosných hybridů, ty však jsou plně hodny zavržení; tím spíše u nás, kde můžeme soutěžit hlavně jen kvalitou vína, je přímo trestuhodné je pěstovat.

        V různých vinařských zemích se snaží stanovit prognosu peronospory a nejvhodnější termíny pro postřiky jednak, aby ušetřili vinařům někdy skutečně zbytečnou práci a materiál, jednak aby se stanovili termíny pro postřik skutečně nejvhodnější, tj. před tvorbou výtrusonošů, a tím před další nákazou. Proto se opírají především o inkubační dobu peronospory, která však není vykládána jednotně. Podle jedněch je to doba od okamžiku nákazy do objevení se „olejových skvrn“, podle jiných od nákazy do vzrůstu výtrusonošů. Další obtíž je v tom, že někdy vyrostou výtrusonoše bez předchozího se objevení „olejových“ skvrn.

        Ani časté stříkání nemusí vést k úspěchu, nebylo-li prováděno ve správných termínech. Proto byly hledány cesty, jak učinit ochranné postřiky spolehlivějšími. Odtud tzv. peronosporové kalendáře založené na biologii houby. Původní německé kalendáře se zakládaly na těchto podkladech:

1.     Zoospory klíčí jen v kapce vody, a to pomalu již při 6 °C, rychleji při 10 – 12 °C, velmi rychle při 20 – 27 °C.

2.     Zoosporangie odumírají, jsou-li po několik dnů vystaveny suchu.

3.     Klíční vlákénko zoospor nebo přímo zoosporangií vniká průduchy do pletiva listů výjimečně již při 8 °C, častěji až při 10 – 14 °C, velmi rychle při 20 – 27 °C.

4.     Výtrusonoše (zoosporangiofory, konidiofory) vyrůstají z listů v noci, při velké vzdušné vlhkosti, když předtím nejméně po 24 hodiny byla teplota nejméně 13 °C, nejlépe 20 – 25 °C; makrokonidie z oospor se tvoří při teplotách nejméně 13 °C.

        Podle německých kalendářů je inkubační doba ta, které je zapotřebí od vniknutí klíčního vlákénka k objevení se „olejových“ skvrn, po němž se při příznivých podmínkách začnou tvořit za 1 – 2 dny konidiofory. Tato inkubační doba je různá pro listy, květy i bobule. Ve středoevropských podmínkách činí přibližně:

 

Doba roční

Pro listy

Pro květenství a mladé bobule

Při normálním počasí

při hojných teplých deštích

při normálním počasí

při hojných teplých deštích

polovina V. ………..

15 - 18 dnů

 -

 -

 -

konec V. …………

12 - 15 dnů

10 - 12 dnů

12 - 14 dnů

9 - 11 dnů

počátek VI. ………..

11 - 13 dnů

8 - 10 dnů

12 - 14 dnů

9 - 11 dnů

polovina VI. ……..

9 - 11 dnů

6 - 8 dnů

9 - 11 dnů

7 - 9 dnů

konec VI. ………..

6 - 7 dnů

4 - 5 dnů

10 - 12 dnů

7 - 9 dnů

VII. a VIII. ………..

5 - 6 dnů

4 - 5 dnů

12 - 14 dnů

8 - 10 dnů


        Stoupá-li při vlhku teplota, zkracuje se inkubační doba: při teplotě nad 13 °C je delší než 11 dnů, nad 14 °C je 10 dnů, při 17 °C – 7 dnů, při 20 °C – 5 dnů, při 23 °C – 4 dny, při 24 – 25 °C méně než 4 dny, při 27 °C – 4,5 dne, při 29 °C – 8 dnů. Poněvadž tvorba výtrusonošů a nová nákaza je vázána na dvoje orosení listů nebo keřů nebo mladých bobulí, stačilo by podle takového kalendáře zaznamenávat jen teplo a srážky a stanovit inkubační doby, aby se vědělo, kdy dojde k nové tvorbě výtrusonošů, a tím k možnosti další nákazy, které by bylo třeba postřikem zabránit. Když např. při teplém dešti dne  I. VI. peronospora vyrazila plodonosnou vegetaci, bude možno, ježto inkubační doba počátkem června trvá 11 – 13 dnů, očekávat objevení olejových skvrn a za vlhka i nové porosty výtrusonošů ve dnech 12. – 14. června. Podle toho by měly být révy postříkány, aby byly chráněny před další nákazou, před 12. červnem.

        Pro první postřik je vedle vývinu révy rozhodující, jaké bylo počasí. Bylo by tedy nutno provést první postřik, když réva má vyrašené listy, průměrná teplota byla nejméně 13 °C a vydatně pršelo. Na období sucha trvající déle než 10 – 14 dnů, brzdící rozvoj peronospory, je třeba vzít zřetel právě tak, jako na teploty nad 30 °C, při nichž se vývoj peronospory zastavuje, a je-li sucho, houba zasychá.

        Chyba kalendářů je v tom, že nepočítají s mikroklimatickými rozdíly, které, např. při rozdílnosti našich vinařských poloh, mají podle zkušenosti pro rozvoj peronospory rozhodující význam. Hodí se proto spíše pro oblasti klimaticky velmi vyrovnané. Chybou je dále, že nepamatují na oslunění, na denní nebo noční dobu, po kterou zůstaly listy po srážce oroseny, a pohyb vzduchu, které mají na rozvoj peronospory základní vliv. Biologická data, na nichž se tyto kalendáře zakládají, zůstávají však i nadále směrnicí pro boj proti peronospoře.

        K prvním nákazám dochází v době značně neurčité, od konce dubna do konce června.

        Inkubace u peronospory závisí jednak na teplotě, jednak na vzdušné vlhkosti: za sucha se konidiofory nevytvářejí, a i když vyrostou, nevyvinou se na nich výtrusnice, zoosporangie. Tato doba je velmi kolísavá, 4 – 15 dnů, výjimečně i 25 dnů. Ale ani to není hranice inkubační doby. V r. 1952 jsme na isolovaných semenáčích spolu s T. DOHNALEM a J. SVOBODOVOU zjistili inkubační dobu 45 dnů (od 21. VII. do 5. IX. 1952). Znamená to, že i v takových obdobích, v nichž se peronospora vyskytla a pak pro trvalé sucho i po několik týdnů nevytvořila na rubu listů výtrusonoše, máme být připraveni na její opětný výskyt při nastalém vlhkém počasí, zvláště kdyby se měla znovu vyskytnout ještě v době, kdy by mohla silně poškodit hrozny, tj. v červnu a červenci. Inkubace závisí sice především na teplotě, ale výtrusonoše vyrostou jen při vysoké vzdušné vlhkosti, nejméně 80 % r. v.; tato vlhkost je jen při dešti, po dešti a při silných rosách a mlhách.

        VRusku stanovili, že k první nákaze révy peronosporou po vyrašení listů dojde, když průměrná denní teplota (průměr za 24 hodin) není nižší než 11 °C (poněvadž v terénu lze teplotu 11 °C pokládat za dolní hranici klíčení oospor) a byla-li v těchto dnech dešťová srážka. Ode dne, v němž průměrná denní teplota nebyla nižší než 11 °C, se pro každý následující den stanoví tzv. efektivní teplota. Tato efektivní teplota je rovna rozdílu mezi průměrnou denní (za 24 hodin) teplotou vzduchu a 8 °C (která se při tomto výpočtu pokládá za dolní hranici vývoje houby). Denní efektivní teploty se sčítají. Jestliže se přiblíží jejich součet k 60 °C, vzniká možnost objevení se „olejových“ skvrn (konec inkubační periody), což pro praxi znamená, aby vinice byly do 1 – 2 dnů od tohoto dne postříkány. Uvádíme příklad: Teplota 1. dne: 11 ° - 8 ° = 3 °, 2. dne: 13 ° - 8 ° = 5 °, 3. dne: 14 ° - 8 ° = 6 °, 4. dne: 15 ° - 8 ° = 7 °, 5. dne: 16 ° - 8 ° = 8 °, 6. dne: 17 ° - 8 ° = 9 °, 7. dne: 18 ° - 8 ° = 10 °, 8. dne: 18 ° - 8 ° = 10 °, celkem 58 °C; tedy do 1 – 2 dnů od tohoto dne by měly být vinice postříkány.

        Vycházíme-li ze skutečnosti, že oospory počínají klíčit, je-li dostatečně vlhký vzduch, při 11 °C (ale v praxi lze počítat s průměrnou teplotou 13 °C), musíme si být vědomi toho, že další nákazy zoosporami z konidií (zoosporangií) se mohou šířit už při průměrné teplotě vzduchu ne nižší než 12 – 13 °C), jestliže po vzrůstu výtrusonošů jsou listy nejméně 2 – 2,30 hod. oroseny (s kapičkami vody).

        Inkubace, tak jak ji stanoví různí odbornci, bývá dosti odlišná. Známá Müllerova inkubační křivka je podle místních zkušeností různě upravována, tak např. v Maďarsku (PROHASZKA, 1952) sestavili inkubační doby v tuto tabulku:

 

 

Průměrná teplota ve °C

Inkubační doba na listu

Inkubační doba na hroznu

v době roční

10 - 13

15 - 18 dnů

 -

do 15. května

14

12 - 15 dnů

 -

konec května

15

11 - 13 dnů

 -

začátek května

16

9 - 11 dnů

 -

do 15. června

17

6 - 7 dnů

11 - 13 dnů

konec června

18 - 19

5 - 6 dnů

13 - 15 dnů

červenec

20 - 25

4 - 5 dnů

14 - 18 dnů

srpen

 

        Tabulka je opřena o širokou praxi. Je zde uváděna poměrně dlouhá inkubační doba, delší u hroznů než u listů. Tím je zachycena jedna z okolností, které ovlivňují inkubační dobu. Křivka inkubační doby, stanovená za umělých podmínek, je ve skutečnosti křivkou ideální, vlastně neexistující. Může podle našeho názoru být vodítkem, ne skutečnou směrnicí. Odtud pramenily v praxi neúspěchy, jestliže se praxe přesně řídila inkubační křivkou a na jejím základě sestaveným postřikovým kalendářem.

        Jsou snahy o matematické vyjádření výskytu peronospory, tvorby výtrusonošů a sledu jejích generací. Tak v Bulharsku sestavili matematický vzorec na předpokladu, že první olejové skvrny po nákaze se objeví, když tzv. aktivní teplota dosáhne 61 °C. A – délka inkubační doby projevená aktivní teplotou – 61 °C, t – průměrná denní teplota vzduchu, V – konstanta 7,9.

 

        Příklad:

 

 

n

 =

A

 =

6I

 =

4, inkubační doba = 4 dny.

t - V

23,16 - 7,9

 

        V Bulharsku jako základ pro termíny zákroků brali právě uvedenou aktivní teplotu, tj. součet teplot 6I °C při 90 % vzdušné vlhkosti. Signalisační protiperonosporovou službu tam koná 160 stanic. Starší metoda prognosy se tam zakládala na umožnění nákaz postřikem vodou: v určité době bylo denně postřikováno vodou několik keřů, pozorován výskyt olejových skvrn a usuzováno, že keře stříkané před nákazou by neměly mít olejové skvrny; jednotlivé keře byly chráněny před ovlhčením (srážkou) deštníkem a z toho usuzováno, při kterém dešti se udála nákaza. Místo této metody, která se vždy neosvědčila, navrhují KONDAREV a NEDELČEV (1953, 1954) umělou nákazu pokusnou. Již dříve se tam o ni snažili připevněním listu s peronosporovou skvrnou s výtrusonoši na rub zdravého listu za deště nebo před deštěm. Uvedení autoři navrhují jako nejlepší zdokonalenou umělou infekci. K tomu účelu odebírají listy, resp. části listů s výtrusonosným porostem, vkládají je do destilované vody při teplotě 20 °C na dobu 2,30 – 3 hodin. Keře, které mají být nakaženy, důkladně postřikují vodou (7 litrů na keř), aby byl plně ovlhčen i rub všech listů. Pak je postříkají suspensí zoospor v destilované vodě. Nejlépe je infikovat večer, v noci nebo časně ráno. Po postřiku zoosporovou suspensí obalí keř tenkou řídkou látkou a každých 10 – 15 minut po dobu 4 hodin lehce postřikují vodou: listy tak zůstanou nejméně po 4 hodiny vlhké. (Infikuje-li se za deště, není obalu a dodatečných zvlhčovacích postřiků zapotřebí.) Po 4 hodinách se obal sejme. Nakažené keře se 1 – 3krát za den prohlížejí, Listy podezřelé z olejových skvrn se utrhnou a dají do vlhké komůrky, kde na nich vyrazí výtrusonoše. Jakmile zjistíme na keři skvrny, otrháme všechny listy, zničíme je a keř seřízneme na 1 očko, aby nedošlo k nákaze. Po objevení olejových skvrn, způsobených touto umělou nákazou, se má stříkat do 3 dnů. V Bulharsku byla zjištěna nejkratší inkubační doba u mladých listů za nejpříznivějších vlhkostních podmínek 3 dny 17 hod. Jde asi o biotyp peronospory, vyvinuvší se za tamních klimatických podmínek (velmi a časně teplých); v červnu už je tam inkubační doba 3,5 – 4,5 dne. Bulharské zkušenosti spolu s maďarskými jsou cenné zvláště pro naše slovenské vinařství. Podle nich i silný pokles teploty v noci, trvá-li jen krátkou dobu, inkubační dobu neprodlouží. Ale také se neprodlužuje inkubační doba v Bulharsku ještě při 27 °C a snad ještě i při 29 °C. V německých vinařských oblastech za laboratorních podmínek se inkubace prodlužuje již při 25 °C, u nás jsou poměry rozličné podle polohy: v české vinařské oblasti se více podobají poměrům v německých oblastech, jihomoravské a slovenské oblasti jsou asi uprostřed mezi německými a bulharskými, teploty nad 26 – 27 °C ještě neprodlužují inkubaci.

        Při vyklíčení velmi krátkých inkubačních dobách by mělo být v některých obdobích v Bulharsku – a také u nás – při velmi teplém a vlhkém červnu a červenci stříkáno proti peronospoře dokonce každého 3. – 4. dne, a to i do květu. V praxi tak častý postřik nutný není: na starších listech je ještě ochranný postřik dost silný a přírůstek mladých částí za 3 – 4 dny je poměrně malý. Při tak častých postřicích by měly být postříkány hlavně přirostlé části, a teprve každý druhý až třetí postřik by měl být řízen na celou plochu keře.

        Podle NAUMOVA je Rusko při optimální vlhkosti, tj. při 90 % r. v. vzduchu inkubační doba při 12 °C – 13 dnů, 13 °C – 11 dnů, 14 °C – 9 dnů, 15 °C – 8 dnů, 16 °C – 7 ½ dne, 17 °C – 6 ½ dne, 18 °C – 6 dnů, 19 °C – 5 ½ dne, 20 °C – 5 dnů, 21 °C – 4 ½ dne, 22 °C – 4 ½ dne, 23 °C – 4 dny, 24 °C – 4 dny, 25 °C – 4 ½ dne, 27 °C – 4 ¾ dne, 28 °C – 5 dnů, 29 °C – 6 dnů, 30 °C – 6 ½ dne, 31°C – 8 dnů.

        V Rumunsku má protiperonosporová služba dobře vybavenou síť stanic, působících v okruhu 15 – 20 km. Za zvlášť nebezpečnou se tam pokládá pro peronosporové nákazy situace vytvořená dlouhotrvajícími dešti, při nichž se pletiva stanou pro nákazu zvlášť citlivá, rovněž silné a dlouhotrvající rosy a vysoká vzdušná vlhkost. Metoda používaná tam pro zjištění prvotní nákazy spočívá v tom, že 1 – 2 keře na indikační vinici po vyrašení zakrývají tak, aby povrch jejich listů byl co nejvlhčí. Na nich se pak nejspíše rozšíří nákaza z oospor. Jestliže se zjistí na těchto keřích příznaky nákazy, považují to za signál k postřikům.

        Ve Francii mají větší počet prognostických stanic, které sledují biologii peronospory a avisují vinaře o správných termínech pro postřiky. Základna je smíšená jak podle biologie, tak podle růstu révy. Velká váha se tam klade na dobu, po kterou zůstanou listy po srážce vlhké. Prvotní nákaza se pokládá za nevyhnutelnou zejména tehdy, zůstanou-li listy po srážce oroseny nejméně po dobu 6 hodin a teplota je nejméně 12 °C.

        V Itálii je rovněž organisována zvláštní protiperonosporová služba pro jednotlivé oblasti. V severních částech Itálie zakládají signalisaci v podstatě na Müllerově inkubačním kalendáři. V oblastech s vydatnými a často za sebou následujícími srážkami pokládají prognosu za nevyhovující a doporučují v kritických dobách stříkat co nejčastěji.

        V Maďarsku se klade velká váha na určení prvotní nákazy z oospor. Po vyrašení se průměrná týdenní teplota 13 °C a v této době nejméně 10 mm srážka pokládá za postačující k nákaze a za podklad pro ošetření révy postřikem. Prognosa proti dalším nákazám se řídí podle pozorování pro rozvoj houby minimální teplotou, tj. 13 – 14 °C, která trvá nejméně po dobu 5 – 6 hod., a teplotou optimální 18 – 22 °C, která trvá nejméně 1,30 – 3 hodiny. Aby se mohly listy nebo bobule nakazit, musí být oroseny deštěm, mlhou nebo rosou.

        Podle inkubačních tabulek vyplývala by nutnost ochranného zákroku postřikem před každým novým růstem výtrusonošů. To např. znamená, že jestliže červen má průměrnou teplotu 16 °C, tu po teplém dešti by mělo být stříkáno do 10 dnů, aby se zabránilo dalším nákazám. Bereme-li v úvahu srážky a teploty, vystačíme i bez inkubačních kalendářů, pouze provedeným odhadem.

        Čím déle oddálíme na jaře výskyt peronospory, tím je situace pro vinaře příznivější. Dojde-li k prvotním nákazám před květem, je situace horší, než dojde-li k nim po květu a ještě později. Proto zjištění, kdy může dojít k prvotní nákaze z oospor, je velmi důležité, poněvadž před touto nákazou réva má být a může být především ochráněna. K tomu jsou vypracovány v zásadě dvě metody: biologická, o níž jsme právě mluvili, na základě biologie houby, jejich inkubačních dob, množení a šíření, a metoda fenologická, podle růstu révy (růstových fází). U nás, ve Švýcarsku i v silně peronosporou ohrožovaných krajích severoitalských a jugoslávských se dosud v praxi používá hlavně metody fenologické; tím nechceme říci, že je to metoda dobrá, ale zatím není biologickou metodou úplně nahraditelná. Pro obě metody platí dvě základní zásady pro boj proti peronospoře:

        1. Co nejvíce oddálit výskyt peronospory, a to i za cenu, že jeden nebo dva postřiky (před květem a po květu) vykonáme zdánlivě zbytečně, abychom tak řekli, „pojistně“. Ztráta není velká, spotřeba materiálu v tuto dobu, kdy na 1 ha vinice při ručním postřiku spotřebujeme 300 – 500 l/ha je malá, práce rychlá.

        2. Nebudeme s prvním postřikem čekat až na objevení prvních olejových skvrn, ale podle počasí provedeme první postřik tak, abychom nákaze zabránili.

        Fenologicky řízené zákroky se řídí třemi zásadami: podle růstu révy na jaře, podle přírůstků zelených orgánů během vegetace a podle nebezpečnosti peronospory pro révu v té které růstové fázi. Při tom je vždy třeba dbát o dvě okolnosti:

 

        1. Peronospora se může šířit a infikovat rostliny jen ve vlhku.

        2. Šíří a množí se tím rychleji, čím je tepleji (do 27 °C).

 

        První postřik má být podle růstových fází révy v době, když jsou výhony 10 – 15 cm dlouhé. Ve většině roků, zejména v chladnějších polohách u nás nutný není. Druhý postřik, v době před květem nebo i do květu, je sice u nás nutný jen zřídka (skvělý byl jeho účinek např. v peronosporovém roce 1951), ale i jindy je důležitý; měl by být prováděn vždy, jako normální součást pěstění révy s výjimkou let s jary a počátky léta suchými a chladnými. I tehdy je však doporučitelný, poněvadž chrání révu i po dobu květu, která by mohla být dlouhá a v níž by réva právě na hroznech mohla být nebezpečně ohrožena. Třetí postřik, po květu, je důležitý a je vždy doporučitelný, s výjimkou let, kdy v jarních měsících dlouho (někdy od rašení) nepršelo a bylo chladno (1955). Další postřiky, i když se řídíme fenologicky, podle růstu révy, musíme dělat jen s ohledem na ráz počasí. Budeme tedy častěji stříkat při počasí deštivém a dosti teplém až teplém, méně často při počasí suchém a teplém nebo i deštivém a velmi chladném. Po květu jsou tedy nutné čtyři postřiky: po prvé asi za 14 dnů po prvním postřiku, pak v polovině července, koncem července a naposledy začátkem srpna. Nejmenší počet postřiků 2, 1 a také žádný (ve velmi suchých a teplých letech, u nás r. 1947). Druhý postřik po květu je velmi důležitý. Jestliže jsme do té doby uchránili révu před peronosporou, lze ji považovat prakticky za zachráněnou. Pozdní nákazy mohou sice ještě částečně ohrozit hrozen, spíše však jeho jakost než výši sklizně. V některých vlhkých a dosti teplých až teplých letech je třeba v červenci (1955) postřiky „nahustit“, tj. stříkat i 3krát.

        Do rámce této knihy nepatří krtika biologického terminování ochranných postřiků révy vinné, ani kritika fenologicky řízených zákroků. Vcelku však možno říci, že ani první, ani druhá metoda plně neuspokojila. První často – a pak již i nepravidelně – selhala. Druhá je neúprosná (i kdy žse spotřebuje k prvním postřikům daleko menší množství materiálu než k pozdějším), poněvadž bez ohledu na biologii houby ošetřuje révu podle jejích růstových fází i tehdy, když peronospora vůbec ještě nehrozí. Tak tomu bylo např. na jaře r. 1955, kdy révy byly postříkány až 4krát v období, kdy peronospora vůbec nebyla ani nehrozila. Takových let, kdy mrhání materiálem a prací (a to je horší, třebaže pracovní výkon se dá, např. použitím letadel, značně snížit a zlevnit) se skutečně vyskytuje, je v našich klimatických podmínkách méně než let, kdy fenologicky řízené postřiky jsou vhodné. Risiko, kterému se vystavujeme při biologicky řízených postřicích, je příliš veliké, než abychom již dnes mohli doporučit takot řízené postřiky pro každý rok a pro všechny polohy. Nejsou to jen chyby technického rázu (špatně měřící teploměr, špatné odečtení teplot, špatné umístění teploměru apod.), které by mohly rozhodujícím vlivem působit na stanovení termínu postřiku. Jsou to také podmínky dané velkou členitostí našich vinařských oblastí, a tím zaviněnou mikroklimatickou rozličností. To znamená, že často ani v rámci katastru jedné obce nemůžeme bezpečně stanovit, souhlasně pro všechny vinice, správný termín postřiku. Z toho plynou tyto požadavky:

1.     Zahraniční zkušenosti, ponejvíce založené na klimaticky vyrovnaných poměrech, nelze bez přezkoušení převzít pro naše podmínky.

2.     Síť dobře poučených zpravodajů pro peronosporu musí být co nejhustší.

3.     Potřebná stanovení pro jednu vinařskou obec nesmějí být prováděna pouze na jediném místě, nýbrž na několika, podle místních zkušeností rozdílných stanovišť.

        Teprve takto založenou peronosporovou signalizační službu bychom považovali za vyhovující. Zatím, podle našeho soudu, nemáme pro boj proti peronospoře podle její biologie ani dostatek pro naše podmínky bezpečně vědecky zjištěných podkladů, ani organizačních základen. Z toho i z jiných důvodů doporučujeme proto, přidržet se zatím řešení obapolného: kombinace boje podle fenologie révy i podle biologie peronospory. V praxi to znamená, že nebudeme po rašení stříkat proti peronospoře, jestliže objektivně zjistíme (podle teplot a srážek), že nejsou dány podmínky pro výskyt peronospory, tj. je-li sucho a chladno, nebo vlhko a chladno, nebo sucho a teplo. Jstliže však v tomto období alespoň jednou silně zapršelo, budeme stříkat před květem. Další postřiky, po květu, pak řídíme jednak podle počasí, tj. podle jeho příznivosti pro peronosporu: častěji stříkáme, jsou-li dešťové srážky časté, méně často, jsou-li srážky od sebe časově vzdáleny. Avšak v každém případě, i v suchém období, provedeme jako pojistný postiřk po květu. Vcelku může taková kombinace ušetřit 3 – 5 postřiků, poněvadž při fenologicky řízeném způsobu ochrany, podle růstových fází révy, se u nás v suchých letech počítalo průměrně se 3, ve vlhkých letech se 7 – 8 postřiky.

        Základ ochrany proti peronospoře spočívá dosud jen v používání ochranných preventivních postřiků speciálními chemikáliemi, fungicidy. Toto opatření má zabránit a zabraňuje nákaze. Chemikálie, které by jednak přímo hubily výtrusonoše, jednak ničily podhoubí peronospory v pletivu bez poškození rostliny, zatím nemáme. Naděje se kladou do použití systemických, do pletiva rostliny mízou dopravovaných přípravků, usmrcujících houbu nebo brzdících její růst (fungistatických). Třebaže boj proti peronospoře je poměrně nákladný, nezbývá, než se s tím smířit a počítat v plánu chrany révy se zajištěním i postřikovanými přípravky. Při použití ručních a motorových stříkaček je na první postřiky třeba 300 – 500 l tekutina na 1 ha; tato potřeba stoupá až na 2000 – 2500 l na 1 ha. Při strojích pracujících s větším rozšířením tekutiny, při stabilních zařízeních a zejména při leteckém postřiku spotřeba silně klesá.

        Objev účinnosti měďnatovápenné čili bordóské jíchy, starého klasického přípravku proti peronospoře, byl náhodný. Vděčíme zaň geniálnímu pozorovatelskému nadání francouzského badatele MILLARDETA, který nedlouho po objevení se peronospory v Evropě (podle některých zpráv v r. 1880, podle jiných v r. 1881) si povšiml, že jedině révy u cest, postřikované směsí modré skalice u vápna, aby hrozny vypadaly jakoby otrávené na výstrahu proti zlodějům, nejsou peronosporou postiženy. Zavedl pak tento způsob ochrany po změnách přípravy do praxe. MILLARDET žil v Bordeaux a odtud pro měďnatovápennou jíchu název bordóská nebo bordeauxská jícha.

        Podhoubí peronospory, prorůstajíc v mezibuněčných prostorách rostlinného pletiva, bordóskou jíchou usmrcováno není. Poněvadž část měďnaté sloučeniny vniká do listu, je jí však přece růst podhoubí zvolňován, výtrusonoše se sice vytvářejí, ale klíčivost zoosporangií je nižší. Bordóské jíše se částečně připisuje i stimulační účinek a lepší výkonnost listové zeleně. Vlastní účinek bordóské jíchy se vysvětluje různým způsobem. Nejpřijatelnější je výklad v tom smyslu, že se zabraňuje nákaze tím, že jsou hubeny vyklíčivší spory nebo zoosporangie. Kysličník uhličitý z ovzduší a atmosférické vody vytvářejí s mědí obsaženou v bordóské jíše nebo v jiných měďnatých sloučeninách pro klíčící zárodek prudce jedovaté sloučeniny, zvláště uhličitan měďnatý, rozpustný ve slabých kyselinách (vylučovaných též vrcholem klíčního vlákénka). Působnost ve stavu zrodu se zdá být vyšší než po něm.

        Lehce alkalická bordóská jícha byla ještě na mezinárodním vinařském konresu v r. 1935 pokládána za nejlepší přípravek proti peronospoře. Již tehdy, a zejména později, byly zaváděny nové přípravky, prakticky stejně účinné, namnoze s déle trvajícím účinkem (residuální účinnost) a nad bordóskou jíchu vynikající jednodušší přípravou jíchy, nepůsobící však za vlhka a chladna tak snadno připálení mladých listů. S tím je třeba pro úsporu práce počítat. Postřikové jíchy z těchto přípravků se zhotoví pouhým vlitím nebo vsypáním (jde-li o přípravek práškovitý) potřebného množství do vody a důkladným rozmícháním. Sem patří jednak přípravky založené na oxychloridu mědi (nesprávně měďnatá vápna), jako je Kuprikol. Účinek zde nezávisí jen na obsahu mědi, resp. měďnaté sloučeniny, ale též na velikosti jejích částeček. Proto je možno někdy používat těchto přípravků i v nižší koncentraci, než by podle obsahu mědi – ve srovnání a bordóskou jíchou – bylo zapotřebí. Dobře volený přídavek pro lpění může ještě prodloužit účinnost postřikových jích. Druhá skupina přípravků je založena na uhličitanu měďnatém. Do této skupiny patří např. švýcarský přípravek Cupro, který se u nás málo uplatnil. Třetí skupinou jsou přípravky založené na kysličníku měďném (Cu2O). Jejich fungicidní účinek je vysoký, používá se jich obvykle v koncentraci 0,4 – 0,6 %. Z několika modifikací kysličníku měďného je nejúčinnější oranžová. Proti oxychloridům mědi je výhoda v tom, že stopy po nich jsou dobře viditelné a postřik je dobře kontrolovatelný. V některých letech mají přípravky založené na kysličníku měďném zvláštní účinek: u červených a modrých odrůd působí urychlené podzimní zbarvení listů, jejich fysiologické dozrávání, a tím částečně ovlivňují sklizeň.

        Dnes se těchto hotových přípravků používá namnoze více, zejména oxychloridů a kysličníků měďných (měď Nera, měď Sandoz), než bordóské jíchy. Přesto se bordóská jícha těší stále plné oblibě. Bordóská jícha má být připravena podle předpisu a spotřebována za čerstva, nejpozději do 24 hod. po přípravě. Roztok modré skalice a vápenné mléko se mají smísit až těsně před stříkáním. Odděleně možno roztok modré skalice i vápenné mléko udržet bez závady i delší dobu. Účinnost bordóské jíchy a její trvanlivost možno zvýšit některými přídavky, tak 1 – 1,5 l odstředěného mléka nebo zejména klihové galerky v množství 200 až 250 ml (cm) na 100 l jíchy. Přídavek 50 – 100 g cukru na 100 l jíchy udrží účinnost jíchy až o 2 dny déle. Bordóská jícha obsahuje vlastně mnoho balastu, vždyť síran měďnatý, kerého pro jeho fytotoxický, rostliny poškozující účinek ovšem nemůžeme používat, zabraňuje klíčení spor peronospory již v poměru 1 : 1,500.000. Odtud uplynuly snahy o vytvoření účinných přípravků již ve velkých zředěních, snahy o přípravky koloidální povahy. Stadium pokusů však tyto snahy nepřekročily a stova již překročí, poněvadž vývoj jde jiným směrem, totiž směrem přípravy organických sloučenin .Má-li se bordóskou jíchou docílit plného úspěchu, musí být vždy správně připravena, dokonale a správně rozstříkána, včas a racionálně použita. Materiály k její přípravě musí být plnohodnotné, tj. krystalická modrá skalice a hodnotné vápno na bílení nebo hydrát vápenatý. K přípravě lehce alkalické, pro boj proti peronospoře vysoce účinné jíchy používáme nejlépe čerstvě páleného vápna, jehož 1 kg se rovná 2 – 3 kg vápna na mokro rozhašeného. Čerstvě páleného vápna používáme k přípravě 1 % bordóské jíchy 50 – 75 dkg a podle potřeby přidáváme až do získání lehké zásaditosti (alkality). Při prvních postřicích stříkáme bordóskou jíchou ve zředění 0,75 – 0,80 %, nejvýš 1 % (1 kg modré skalice na 100 l jíchy). Při dalších postřicích 1,5 – 2 %, zcela výjimečně i 2,5 %. Byly vyslovovány obavy, že při mnohaletém postřikování vinic měďnatými přípravky se půdy příliš obohatí mědí, což bude působit otravně na půdní bakterie. Bylo však zjištěno, pravděpodobně pro velkou přizpůsobivost půdních bakterií, že tomu tak není. Obsah mědi v modré skalici, přepočteno na kysličník měďnatý, má být 31%. Přimíšeniny zelené skalice jsou závadou. Správně připravená bordóská jícha má být po zamíchání blankytně modrá, je-li přimíšenina zelená skalice, je zelenavá. Poměrně snadno prozradí zelenou skalici amoniaková zkouška (10 – 20 g zkoušené modré skalice se rozpustí v dešťové nebo destilované vodě, po přidání čpavku se vytvoří tmavomodrá sraženina, která po dalším přídavku čpavku se rozpustí tehdy, je-li modrá modrá skalice prakticky čistá a neobsahuje-li skalici zelenou. Je-li v modré skalici přídavek skalice zelené, tu i po dalším přidání čpavku zůstane na dně zkumavky zelená sraženina).

        Ve velmi vlhkých a studených obdobích může nastat u mladých listů po postřiku bordóskou jíchou „připálení“. Připálená místa hnědnou, černají a zasychají, listy se kroutí.  Poškození má původ mechanický: slabou pokožku mladých listů, jejich „řídká“ pletiva, i fysiologický: za vlhka a chladna vniká do listu větší množství měďnaté sloučeniny, která působí na plasmu otravně. Připáleniny na bobulích a korkovatění jejich slupky, způsobené postřikem, jsou ještě vzácnější; jsou prakticky škodlivé jen u stolních hroznů; vyskytují se spíše při kombinovaných postřicích s přípravky sirnými, zejména s polysulfidy barya.

        Pro přípravu bordóské jíchy jsou zhusta stavěny na vinicích potřebné veliké dvou- až trojdílné bazény se spojovacími otvory pro míšení roztoků. Při pokroku ve výrobě ochranných přípravků proti peronospoře lze jejich stavby sotva doporučit. Již postavené bazény bazény by bylo lze zlepšit tak, aby jejich oddíl sloužící k rozpouštění modré skalice byl vysoký: čím je vyšší sloupec vody pod modrou skalicí, ponořenou pod její hladinou, např. v řídké látce, zavěšené pod samou hladinou vody, tím rychleji se modrá skalice rozpustí – dokonale např. již přes noc i ve studené vodě.

        Popraše, tj. přípravky rozprašované v pevném tvaru, jsou v posledních dobách velmi často doporučovány k ochraně révy před peronosporou, zejména v polohách, kde prudce a často prší, jsou popraše smývány; kde jsou silné větry, jsou strhávány – doba působení se tak zkracuje. Jejich používání se proto hodí jednak pro sušší kraje, jednak pro rychlé doplnění ochrany mezi dvěma postřiky. Původní prášky, jako směs modré skalice s vápnem, byly vývojem průmyslové výroby nahrazeny speciálně k tomu účelu vyráběnými poprašovacími přípravky, zejména na základě oxychloridu, kysličníku měďného i jiných sloučenin.

        Ačkoli měďnaté přípravky vinařům poskytly cestu k úspěšnému potírání peronospory, přece nelze je považovat za zcela dokonalé. Pokrok vidíme v používání organických fungicidů. Zkoušejí se s úspěchem v Rusku, chválí se na americké pevnině, stále více se zavádějí ve Švýcarsku, jsou pokusně vyráběny a zkoušeny i u nás. Jsou specificky účinné. Proto např. organický přípravek Pomarsol, účinný proti strupovitosti jabloňové, se svou účinností proti peronospoře zdaleka nevyrovná anorganickým přípravkům měďnatým. Naproti tomu se chválí organický přípravek Kaptan, prodávaný též pod jménem Orthozid, ale současně se vytýká, že je použitím tohoto přípravku podporován rozvoj plísně šedé (Botrytis cinerea Pers.). Poslední dva postřiky – jakožto zvlášť významné – se doporučuje ve Švýcarsku (KUNDERT 1954) provésti bordóskou jíchou. V zahraničí (Švýcarsko) jsou do praxe dokonce zaváděny již i přípravky kombinující účinek proti padlí a proti peronospoře, tak např. přípravek nazvaný Cuprosan, který i mírně stimuluje růst. Dobré výsledky se hlásí ze Švýcarska i s přípravkem Cuprosofril. Dosavadní velmi bohaté zásobení viničných půd měďnatými přípravky ještě nepůsobilo škodlivě, mohlo by však působit po dalších desítkách let. Lze dále pozorovat jakýsi, byť malý, pokles účinnosti měďnatých přípravků proti peronospoře. Z toho důvodu je nutno rozšířit výběr přípravků proti peronospoře, a to zejména o přípravky chemicky vzdálené, na něž není peronospora zvyklá, jak se nám naskýtají v organických sloučeninách. Přísnou specificitu fungicidních přípravků (přípravky účinné proti peronospoře révy vinné nejsou již plně účinné proti peronospoře chmelové, jsou prakticky neúčinné proti padlí, strupovitosti jabloňové a obráceně) třeba pokládat za nedostatek, ne za přednost. Praxi se má dostat co možno nejmenšího počtu přípravků účinných proti různým houbám. Organické přípravky se jistě již v nejbližší době uplatní nejširší měrou i u nás a jistě budou doplněny i systematickými přípravky, hubícími i mycelium peronospory v pletivu rostliny.

        Po použití organických přípravků, které mají kratší residuální účinek, se také na podzim silně rozmáhá peronospora a list někdy padá dříve než po měďnatých přípravcích. Proto se ve Švýcarsku doporučuje pro poslední dva postřiky bordóská jícha.

        Bylo již řečeno, že napadení révy peronosporou nevylučuje napadení padlím. Proto se často, zejména v polohách typicky ohrožovaných padlím, jeví nutnost bojovat současně proti peronospoře i padlí. Vcelku lze doporučit přimísit k připravené měďnaté jíše, určené proti peronospoře, potřebné množství sirnatého přípravku. Je třeba dát přednost, tzv. přípravkům koloidním (Sulikol) před přípravky založenými na polysulfidech barya (Polybarit). Chválí se kombinace přípravků založených na kysličníku měďném (měď Nera, měď Sandoz) a Sulikolu. I přimíšení jemně mleté síry je některými doporučováno. Ostatně jsou kombinace měďnatých přípravků výhodné i při současném boji proti obalečům na révě vinné: přípravky DDT (Dynocid, Dynol) je možno kombinovat jak s bordóskou jíchou, tak s jinými měďnatými přípravky, jestliže připravené jíchy ihned použijeme.

        Úspěch boje proti peronospoře závisí též na strojním zařízení. Ruční stříkačky zádové, pístové nebo membránové, zařízené na stálé čerpání tlaku, jsou nejprimitivnějším typem. Jejich nespornou výhodou je, že pracovník může individuálně ošetřit vnitřky keře, hrozny apod. Není to však vyváženo prospěchem. Práce s nimi jde pomalu, špatně se jimi postřikuje rub listů, při malém tlaku je roztříštění tekutiny nedokonalé, pokryv listů neúplný, spotřeba materiálu poměrně značná. O něco lepší je práce stříkaček zádových, pracujících na tlak předem nařízený nebo stříkaček trakařových, se vzdušníkem, vyvíjejících již podstatně vyšší tlak a dovolujících i vyšší pracovní výkon. Rychlost zákroku je v boji proti peronospoře jedním z rozhodujících momentů úspěchu. Uvedené způsoby nestačí na ochranu révy vinné, ať je řízena podle biologických nebo fenologických zásad. Doprava postřikových látek potrubím, visutými a polními dráhami apod. je tu podstatným zlepšením. Ale teprve motorizovaný postřik je skutečným zlepšením, zejména používá-li se postřikovacích rámů, svislých, šikmých nebo vodorovných nebo obou v kombinaci nesených nad řadami, čímž se dociluje postřiku jak rubu, tak líce listů. Stabilní zařízení pro rozvod postřikových látek z ústředních stanic je v mnohých případech, při napojení stříkaček na libovolném místě, dalším pokrokem k účinné, snadnější, rychlé a dokonalé ochraně před peronosporou i jinými chorobami a škůdci vinic (1 pracovník postříká 1 ha za 8 hodin). Stříkačky roztřišťující přípravek na mlhu – zpěnovače, jsou vývojově právě tak cenné jako aerosolové generátory, které přejemným pokryvem velmi malých částeček fungicidu šetří a dovolují i nadmíru rychlé a dokonalé provedení zákroku. Zrychlení výkonu postřikem nebo poprašem z letadel, popř. z helikoptér, je pozoruhodné. Nabýváme zkušeností a první výsledky jsou cenné. Zásadně třeba říci, že při této mechanisaci nesmí utrpět kvalita práce, která při „ručním postřiku“ byla, podle dané možnosti, dobrá.

        Na přípravcích používaných k ochraně před peronosporou se vyžaduje nejen plná účinnost, ale též viditelnost jejich stop na listech a jiných částech révy. Tím se jednak umožňuje kontrola, byl-li postřik řádně proveden, ale i kontrola biologická, je-li pokryv ještě takový, aby mohl révu chránit před peronosporou. Přípravkům založeným na oxychloridech mědi byly právě z počátku činěny výtky, že takové kontrolovatelné stopy nezanechávají. Zdokonalením těchto přípravků byla tato závada z valné části odstraněna. Snahy spojit postřiky proti peronospoře s nánosem jemného barviva (černého barviva – melaninu), zvyšujícího tepelný požitek, neskončily, jako výsledek mechanistického uvažování, úspěšně.

        Poznámky: Hmyz může nebezpečně rozšiřovat peronosporou konidiemi, které ulpěly na jeho těle. Proto hubení hmyzu má být věnována i z toho důvodu plná péče. Byla snaha potírat peronosporu jednodušší cestou než dosavadními postřiky, a to jakousi vnitřní léčbou, pomocí „injekcí“ aj. Z analogických šetření u jiných rostlin (u chmele proti peronospoře chmelové) lze soudit, že ochranný účinek proti peronospoře by se dostavil teprve tehdy, až by již rostlina utrpěla jedovatým účinkem měďnaté sloučeniny. Tyto příliš jednoduché pokusy byly základem k pokročilejším pracím. Dnes se rýsuje nadějnější léčení pomocí systamických fungicidů, organických sloučenin, vpravovaných do rostliny buď postřikem, nebo výživou z půdy. Tak jako v boji proti jiným peronosporám, neměl ani v boji proti peronospoře révy vinné jednoznačný úspěch pokus, snažícící se o zahubení oospor houby v půdě postřikem nebo jiným vpravováním chemikálií (měďnatých, orthodinitrokresolových) do půdy. Zálivka 3 % roztokem orthodinitrokresolového přípravku 2 l/m2, tři týdny před rašením, působila příznivě (FOLTÝN, ústní sdělení, 1955). V dalším vývoji lze čekat úspěchy i v tomto směru. (Proti peronospoře, tak jako proti mnohým jiným cizopasným a polocizopasným houbám, nemáme přímé fungicidní přípravky, působící dotykově proti výtrusonosnému porostu. V severovýchodních Čechách dosáhli dobrého výsledku při postřiku močůvkou proti peronospoře cibulové (Peronospora schleideni), a to činností mykolytických bakterií v ní obsažených. Možnosti, které se zde naskýtají, jsou četné a neměly by být zanedbány.)

        Pokud se proti peronospoře a obalečům révy vinné při nedostatku účinnějších a nejedovatých přípravků bojovalo postřiky kombinovanými, používalo se k tomu např. kombinace svinibrodské zeleně s bordóskou jíchou.

        Pokud jde o dobu denní, nejsou pro postřik proti peronospoře nějaká přesná doporučení. Nedoporučuje se stříkat v nejteplejších hodinách denních, poněvadž nestojíme o příliš rychlé usychání pokryvu měďnatého přípravku. Při rose a slabé srážce („mrholení“) se stříkat doporučuje, poněvadž pokryv (říkáme mu též „film“) se lépe rozdělí po ploše bobulí a listů. Stříkat za silného deště je málo účinné. Jestliže pokryv nanesený postřikem na rostliny zaschl, neuškodí mu ani silný déšť.

        Při postřiku se často chybuje. Především se někdy postříká jen líc listů. Pak je třeba stříkat častěji a větším množstvím přípravku, aby alespoň část přípravku byla splavena na rub listů. Při prvních postřicích, kdy listy jsou ještě více méně vzpřímené, nečiní postřik jejich rubu potíže. Při pozdějších postřicích je třeba buď správně postavit rozstřikovač, nebo použít takového tlaku, který by obracel listy, aby se jícha dostala i na rub listů. Z uschlého pokryvu měďnatého přípravku se sice odštěpují částečky, které se dostávají na nepostříkané plochy, a stačí již 0,001 mg na 1 cm2, aby se zamezilo nákaze. Přesto zůstává neotřesena zásada správného boje, že peronospoře čelíme zvláště postřikem rubu listů. Ale ani líc listů nesmí zůstat nepostříkán, třebaže možnost nákazy je zde daleko menší než na rubu. Nejlepší výsledek mají postřiky i rubu i líce listového. Někdy se stříká pod nedostatečným tlakem. Úplného pokryvu orgánu, který chceme chránit, docílíme jen při dobrém tlaku. Při nízkém tlaku jsou kapky velké a část listu apod. zůstává nepokryta a přístupna nákaze. Nedostatečně se též postřikují nově přirostlé části.

        Tzv. absolutní sucha, tj. období bez dešťových srážek, bez mlh a silnějších rost rozvoj a šíření peronospory brzdí; 14denní suché období se tu již uplatňuje blahodárně a je třeba vzít na ně zřetel při ochraně révy před peronosporou.

        Podle zkušeností klesá životaschopnost oospor v listech při suchém období podzim – jaro (1953/54); neklesá, byla-li zima normálně nebo abnormálně vlhká.

        Epidemický výskyt peronospory se dostavuje na jaře obvykle až po 3 – 4 nákazách, ne hned po nákaze první. Proto, jestliže je zvláštť nutno šetřit měďnatými přípravky, doporučuje se, by se s prvním postřikem počkalo až do objevení prvních příznaků peronospory – olejových skvrn. Takové doporučení je správné jen tehdy, je-li jednotlivec technicky vybaven tak, aby pak stačil ve správném termínu vinici ošetřit. Nesprávně by však bylo, pousnovat termín postřiku po květu, poněvadž peronospora se může na bobulích epidemicky objevit již po jedné až dvou nákazách, jestliže při teplotě nad 20 °C pršelo a dosud nebylo stříkáno.

        Obvykle se peronospora nejprve objevuje na spodních listech. Proto je vinaři někdy otrhávají. Správné to není. Utržení nejspodnějšího listu však umožní postřik zdola.

        K nákazám z oospor může dojít ještě po první nákaze, takže nákazy interferují (prolínají se). Další nákazy se proto nešíří podle vývoje houby v cyklisckých periodách po první nákaze, nýbrž i podle dalších prvotních nákaz, které nastaly v mezidobích houbě klimaticky příznivých. Tzv. peronosporové kalendáře mohou proto v letech peronospoře příznivých selhat také z tohoto důvodu.

        Otázka postřiků proti peronospoře do květu nebyla u nás dosud naprosto jednoznačně vyřešena. Révě, jejíž blizna je chráněna dlouho lpící čepičkou (korunkou), postřiky do květu mnoho neškodí. Není však pravda, že jí neškodí vůbec. Proto se takových postřiků podle možnosti vyvarujeme a stříkáme před květem a po květu. Jestliže však réva kvete dlouho, je někdy třeba stříkat do květu. Platí to zejména o některých našich oblastech, kde v době květu bývají velké srážky, např. na východním Slovensku.

        Jako u jiných hub, existují určitě i u peronospory různé biotypy, lišící se jak infekční mohutností, tak odolností proti působení chemikálií a při velkém počtu vyšetřovaných jedinců jistě i morfologicky (velikostí zoosporangií apod.). Otázce je třeba věnovat větší pozornost než dosud, poněvadž má i praktický význam.

        Nákaza révy peronosporou závisí nejen na orosení a teplotě, ale též na tom, jak jsou otevřeny listové průduchy, tyto hlavní brány pro nákazu. Při 80 % r. v. a větší jsou průduchy více otevřeny, a tím umožňují nákazu. Jestliže jsou při nízkých vzdušných vlhkostech průduchy uzavřeny, nedojde k infekci vůbec.

        Nakazíme-li mladé semenáče (se 2 – 3 pravými listy) za příznivých podmínek peronosporou, tu zvláště potomstvo silně náchylných odrůd těžce onemocní. Onemocnění může být dokonce i tak silné, že porost výtrusonošů pokryje nejen rub, ale i líc listů a že peronospora ojedinělé semenáče i usmrtí. Tak se může tato houba stát do jisté míry i regulátorem druhu. Již tento fakt ukazuje, že při generativním šlechtění v rámci révy vinné, Vitis vinifera L., lze očekávat dosažení jen většího či menšího stupně odolnosti, ne však úplnou odolnost.

        V praxi peronosporu silně omezuje chladno. Důkazem toho jsou roky 1954 a 1955, které byly velmi vlhké. Peronospora se v nich nerozšířila katastrofálně jen proto, že teploty byly velmi nízké, ani v červenci nedosahovaly optima.

        Jednou z důležitých zásad ochrany révy je nutnost chránit mladé přirůstající části hlavně proto, že tyto části, nechráněny předchozím zákrokem, jsou peronosporovému útoku plně vystaveny. Na to je třeba pamatovat zejména v období bujného růstu révy, i když zásoba ochranného přípravku na starších listech je ještě značná.

        Tvrdívá se, že někdy může ochranný postřik proti peronospoře selhat, i když byl proveden správně a v pravý čas, a to tehdy, byly-li nálety konidií a jejich klíčení tak četné, že klíčící výtrusy ke svému otrávení spotřebovaly pohotovou, na listě nanesenou zásobu měďnaté sloučeniny. V takových případech bylo by pak třeba doplnit opětovným postřikem zásobu měďnatého přípravku i mimo termíny očekávaného generačního rozvoje peronospory.

        Mladé révy ve školkách mají být proto ošetřovány obzvláště pečlivě jednak proto, že jsou k nákaze zvláště citlivé, jednak proto, že u nich má být zdravý list zachován co nejdéle. Proto je zvykem ošetřovat je ve vlhkých teplých letech po vyrašení každých 10 – 14 dnů až do konce srpna, tedy až desetkrát.

        Na isolovaných stanovištích je boj proti peronospoře mnohem snadnější, poněvadž nedochází k opakované nákaze ze sousedních viničnýc tratí. To platí též o špalírových révách na zdech apod., rychle osychajících a očištěných od spadlých listů; škodlivý výskyt peronospory na nich je známkou hrubého zanedbání povinné péče. Postřiky za deště nebo postřiky deštěm přerušené jsou (KUNDERT 1954) zčásti účinné; ve velmi vlhkých letech je proto radno stříkat i za mírného deště.

        Stanovení průměrné teploty, vlastně pro posouzení, jak je pro peronosporu příznivá, nestačí. Průměrná teplota zdaleka nevyjadřuje skutečnou teplotu. Jestliže na jednom místě je teplota v 7 hodin 10 °C. ve 14 hodin 30 °C a v 21 hodin 15 °C a na druhém místě v 7 hodin 14 °C, ve 14 hodin 25 °C a v 21 hodin 16°C, tu v obou místech je sice průměrná teplota stejná, tj. 18,3 °C, ale v druhém místě je pro peronosporu příznivější. Čím více hodin ve dne se teplota blíží optimu pro rozvoj peronospory, tím je peronospoře příznivější.

        V Rusku při mimokořenové výživě (postřiky roztoky hnojiv) přidávají k bordóské jíše roztok superfosfátu (1 : 20) v poměru 1 : 1. Používají též pokusně jiných kombinací. Při přídavku superfosfátového roztoku je nutna neutralizace přidáním vápenného mléka.

        Ochrana proti peronospoře – vedle opatření ponejvíce agrotechnického rázu uvedených na jiných místech, spočívá ovšem i ve volbě správného stanoviště pro vinici, vedení řádů, ve správné výživě apod. Ku podivu chybí přesná šetření o vlivu výživy na napadení révy peronosporou a hlavně na průběh onemocnění (u chmele bylo zjištěno, že průběh ochuravění je těžší při poměrném nedostatku drasla a vápna). Zdůrazňuje se sice, že rostliny jednostranně vyživované dusíkem jsou k peronospoře citlivější než rostliny všestranně vyživované; pro plnou úrodnost je však nezbytné révu všestranně a bohatě živit. Takové réva není k peronospoře citlivější než réva slaběji živená či dokonce podvyživená. Jakékoli spoléhání na vyšší odolnost révy proti peronospoře způsobenou pozměněnou výživou považujeme za nesprávné. Viděli jsme u nás vinice výborně živené i jinak ošetřované, ale neochráněné proti peronospoře: jejich úroda jí byla pro běžný rok zničena a vinice byly oslabeny i pro příští rok. Velmi silné napadení peronosporou, mající za následek předčasný opad listů, znamená značné ochuzení rostliny o zásobní látky a porušenou výměnu látek; projeví se škodlivě i v následujícím roce, např. bledou barvou listů, jejich zkadeřením apod., i sníženou úrodou. Tato opatření by nestačila, kdyby nebyla spojena s ochranou chemickými přípravky, tak důležitou, že se stala podstatnou a nezbytnou složkou při pěstění ušlechtilých rév.