Škvoři – dermaptera

        Všeobecně známý a hojný hmyz s nedokonalou proměnou, s tělem kaštanově hnědým, 10 – 14 mm dlouhým (samičky jsou menší než samečci), s kratičkými krovkami, pod nimiž jsou řasnatě složená blanitá křídla s primitivní nervaturou. Zadeček končí dvěma klešťovitými výrůstky dosahujícími u samců délky až 9 mm a sloužícími tomuto hmyzu jako obranné ústrojí.

        Škvor není hmyzem v ovocnářství tak nevinným, jak by se zdálo. Naopak, způsobuje někdy značné škody. Zdržuje se především mezi trouchnivějícími rostlinnými látkami, zejména pod mrtvou kůrou a v drti kompostů, pod kameny, prkny a na podobných místech. Samičky tam kladou vajíčka buď jednotlivě, nebo častěji ve skupinách a po nějaký čas je opatrují a chrání před napadením nepřáteli. Škodí především v zelinářských objektech i v ovocnářských kulturách všeho druhu. Mimo to jsou škvoři nevítanými návštěvníky úlů. Létají málo, většinou jen za teplých letních večerů a na kratší vzdálenosti. U nás je jejich nejhojnějším zástupcem škvor obecný, Forficula auricularia L., jehož škodlivosti bylo u nás věnováno málo pozornosti. Je hmyzem vysloveně nočním a vlhkomilným. Nalezneme ho proto jen na místech vlhkých a stinných. Vyhýbá se světlu a vylézá z úkrytu jen za noci a pozdě večer. Proto je jeho škodlivost tak málo známá, neboť se vrací zpět do úkrytů před úsvitem. Při sebemenším nočním mrazu již úkryty neopouští. Jeho škodlivost se projevuje ohlodáváním většinou dozrávajícího nebo plně vyzrálého ovoce. Z jara ohlodává též rašící pupeny ovocných stromů a keřů i srdíčka jahodníků. Ožírá též kořínky a děložní lístky motýlokvětých rostlin vysetých na záhonech. V plodech vyžírá díry (u meruněk a broskví) a zůstává v nich často ve větším počtu i přes den, hlavně v plodech ukrytých mezi listy nebo již spadlých na zem. Přenáší při tom na svých končetinách nákazu hnilob, zejména moniliosy. Zastánci škvorů tvrdí, že jsou i užiteční, hubí prý mšice. V četných pokusech jsme se však o této jejich činnosti nemohli přesvědčit. Ve vinicích způsobují zvláště veliké škody na dozrávajících hroznech.

        Škvoři přezimují v humosní půdě pod kameny, obyčejně v hloubce 10 cm. Zdá se, že přezimují především nebo výhradně na podzim oplozené samičky. Dávají přednost půdám lehkým, provzdušněným, kde si pro přezimování vyhrabávají chodby. Nejčastěji jsou to místa vystavená slunečnímu záření. Počátkem března, jakmile ustaly větší noční mrazy, se znovu objevují na povrchu půdy. Samičky pak nakladou do půdy, do malé hloubky, 50 – 90 vajíček. Jsou oválná, bílá, lesklá, 1,2 mm dlouhá. V květnu se z nich líhnou larvy. Z počátku jsou i larvy, podobně jako vajíčka, samičkou hlídány a opatrovány, snad i krmeny.

 

        Ochrana: Škvory lapáme na nástrahy, pod vlhké hadry, do lapacích pásů proti obaleči, kde jich bývá někdy velké množství, zejména na podzim v době sklizně ovoce. Můžeme s úspěchem použít i jiných nástrah, jako jsou odkvetlé, již zahnívající květy jiřin nebo chryzantém, které škvory zvláště létají a do nichž zalézají. Velmi rádi zalézají, v množství často neuvěřitelně velikém, do svazků aromatických rostlin, např. do kytic kmínu, nastrčených na venkově na dřevěné tyčkové ploty, aby proschly. Na půdách hnojených v dostatečném množství minerálními hnojivy nejsou škvoři tak hojní jako na půdách nehnojených. Na menších plochách zahrad, především v blízkosti pařeništních a jahodníkových kultur, lze škvory s úspěchem chytat na nástrahy zhotovené podle různých receptů.

        U nás se návnad na škvory používá poměrně málo, nejčastěji v pařeništních kulturách. V kulturách jahodníkových a v ostatních ovocných kulturách stačí většinou mechanické hubení škvorů v jejich úkrytech