Chroust obecný, Chroust maďalový, Chroust opýřený

                         Melolontha melolontha (L.)  M. hippocastani Fbr.  M. pectoralis Germ.

        Chrousti i jejich larvy, ponravy, způsobující někdy velké škody nejen v polních výsadbách, zejména mladých ovocných stromů, ale především v ovocných a lesních školkách. Silný žír brouků na listech může vést k úplnému holožíru, odlistění, podobajícímu se ve školce na prvý pohled škodám po silném krupobití.

        Chroust obecný čili babka je nejhojnějším naším druhem, ačkoliv v některých krajích se vyskytuje ve větším počtu chroust maďalový. Tykladla jsou desetičlenná, žlutohnědá, u samečka je posledních 7 lískovitě rozšířených článků sestaveno do vějířku, který je u samiček menší a je jen ze 6 článků, takže obě pohlaví lze bezpečně rozeznat již podle tykadel. Larva, ponrava, je v dospělosti 4 – 4,5 cm dlouhá, 10 – 12 mm široká, válcovitého těla, žlutobílá, s modravě šedým posledním článkem, jehož zbarvení je způsobeno prosvítajícím koncem zažívacího traktu. Tvar posledního článku a znaky na něm jsou nejspolehlivější pro určení druhu, protože zejména v mládí jsou si všechny ponravy chroustů i chroutků a dokonce i zlatohlávků velmi podobny. Na hřbetní straně má ponrava bezbarvé, řídké chloupky. Její hlava je žlutohnědá, nohy řídce chlupaté. Vylíhlá ponrava je 7 – 8 mm dlouhá, její tělo je složeno z 12 článků, zadní část zadečku je už z počátku tlustší. Tykadla jsou 4členná, oči chybějí, chodidla jsou 4členná, poměrně dlouhá. Protože vajíčka byla nakladena ve skupině, zůstávají larvy chrousta po vylíhnutí nějakou dobu pohromadě, teprve později, když ožraly v nejbližším dosahu všechny, kořínky a rostlinné zbytky, se rozlézají do okolí. V září, s prochlazením půdy, se jejich žír končí a stěhují se do spodnějších vrstev k přezimování. Přezimují v oválné hnědé komůrce, jejíž vnitřní stěny jsou vyhlazeny; leží nejčastěji na boku nebo na zádech, podkovitě prohnuty. Na jaře vylézají opět do horních vrstev půdy a ožírají mladé kořínky rostlin. V červnu a červenci jsou povrchu půdy nejblíže, takže v tuto dobu se dají nejsnadněji zjistit (též nejvhodnější doba k jejich sběru). Po několika týdnech se svlékají, jejich žír pokračuje až do konce léta, kdy opět zalézají do větší hloubky, aby po druhé přezimovaly. Na jaře třetího roku měří už skoro dospělá ponrava, jak uvedeno, 4 cm i více a způsobuje žírem největší škody. V půdě se ponrava pohybuje sice dost neobratně, odhrabávajíc nohama půdu pod prohnutý zadeček, kterým je půda zastrkována za tělo, ale pomáhá si při pohybu i mohutnými kusadly, takže i v tvrdé půdě je její pohyb možný. Nezanechává za sebou žádnou chodbu, nýbrž místo, kudy lezla, je jen vyplněno zkypřenou půdou. Na podzim, obyčejně už koncem srpna třetího (po případě už čtvrtého) roku zalézají dospělé ponravy do větší hloubky, nejčastěji do hloubky 30 cm, a tam v oválné komůrce, dlouhé skoro 5 cm, se stěnami opět pěkně vyhlazenými se kuklí. Kukla je z počátku bílá jako ze slonoviny, později žlutá až žlutohnědá. V září nebo v říjnu se líhne z kukly brouk, který je nejprve měkký, žlutohnědý, později nabývá normálního zbarvení a jeho chitin ztvrdne, zůstává v komůrce až do jara příštího roku, jen zcela výjimečně vylézá téhož roku na povrch a létá. Tito chrousti však zpravidla při prvních mrazech hynou.

        Celý vývoj chrousta trvá 3 – 4 roky. V teplejších evropských oblastech jsou tříleté vývojové cykly, které se pravidelně opakují (u nás Kolínsko a celé střední Polabí). U ovocných stromů ožírají ponravy nejen útlé mladé kořínky, zejména vysázených ovocných stromů nebo keřů, ale i keřů révy vinné, a ožírají i kořeny starší (dvou- a tříleté ponravy) a podzemní část kořenového krčku až těsně k povrchu půdy. Největší škody však způsobují v ovocných školkách, zejména na zaškolkovaných plochách po kulturách okopanin. Hlavní doba žíru na kořenech ovocných stromků a podnoží ve školkách je od konce dubna do konce srpna.

        Vylézání brouků na jaře z půdy je závislé na počasí. Nejčastěji začnou létat v posledních dnech dubna nebo počátkem května. Jsou známy případy i časnějších výskytů, např. v březnu, zejména v teplých krajích po mírných zimách. Paušálně možno říci, že s prvním výskytem chroustů možno počítat tehdy, když počínají kvést trnky, a žír chroustů končí v době, když kvete pšenice. Nejpříznivější pro vývoj chroustů je normální tuhá zima a studený březen. Nejvíce chroustů naproti tomu zničí teplá, vlhká a mírná zima, zejména pak teplý a deštivý únor a březen, kdy chrousti hynou po napadení cizopasnými houbami. Někdy se „chroustové“ roky po řadu let pravidelně opakují, pak zase nastoupí celá řada let se stále klesajícími výskyty chroustů, především pod vlivem klimatických činitelů a výskytu cizopasných plísní. Všechny příčiny tohoto zjevu však nejsou ještě dostatečně prostudovány. Aby chrousti vylezli z půdy, musí její teplota v hloubce 50 cm dosáhnout 9,2 °C, v hloubce 5 cm asi 13 °C. Vylézání z půdy na jaře a zdržení jejich výletu může způsobit jedině nedostatečná teplota v půdě, nejčastěji sněhové srážky, jimiž se půda značně prochazuje, a dlouhotrvající deště. Let chroustů je těžkopádný, nelétají nikdy daleko, nýbrž jen na menší vzdálenosti. Létají především večer (kdy přiletují také ke světlu), často však i za parného dne, zejména při plném žíru. Prognosa tak zvaných chroustových let je nesnadná. Především nutno přesně znát druhové znaky u nás žijících tří druhů chroustů, hlavní znaky nejčastěji se u nás vyskytujících ponrav chroustovitých brouků, odhadnout přesně stáří larev a údaje přesně zapisovat každým rokem do map. Teprve když se podaří tyto údaje zachytit několik let po sobě na větším území, možno s určitou jistotou předpovědět chroustové roky. Chroust obecný má vývojový cyklus 3 – 4letý, chroust maďalový 3 – 5letý. Všude tam, kde je, jak shora uvedeno, teplejší klima, je u obou drhů chroustů vývojový cyklus zkrácen na 3 roky, naopak v drsnějším klimatu je prodloužen o rok až dva. Dospělí chrousti ožírají listí velké většiny našich listnatých stromů a keřů, zejména listí kaštanu koňského čili jírovce, javoru mléčného, dubu, habru, klenu, jeřábu, třešně, švestky, buku a vrby. Téměř vůbec si nevšímají listů višní a z jehličnatých napadají jen modříny. Jejich žír je vždy velmi plýtvavý, velké kusy listů padají při žíru na zem nebo visí jako cáry po krupobití se stromů dolů. Je-li při hromadném náletu chrosutů, např. na okraje dubových lesů nebo do školek, žír zvláště silný, šíří se po okolí, zejména za parného dne, zápach z množství spadlého trusu na zem. Délka žíru může trvat jeden měsíc. Při ochlazení chrousti zalézají do půdy nebo do trávy, jakmile se však oteplí, jejich žír pokračuje. Při dešti a ochlazení zůstávají sedět třeba několik dní mezi listy stromů. Jejich zvláštní záliba při žíru jen pro některé stromy je známá. Je to podobný zjev jako u běláska ovocného, který není dosud blíže vysvětlen. Samečci žijí průměrně 19 – 20 dní, samičky o něco déle, 26 – 30 dní. Ráno jsou vždy chrousti po nočním chladnu zkřehlí; toho lze využít při setřásání chroustů na zem.

        Samička po oplození naklade do různé hloubky podle povahy půdy celkem 60 – 80 vajíček, vždy ve skupinách po 12 – 30, po týdnu opět stejný nebo menší počet. První skupiny klade obyčejně mělčeji, při vykladení poslední skupiny zalézá do hloubky až 25 cm a po vykladení na místě nebo v blízkosti hyne. Částečné a někdy předčasné vykladení vajíček může zavinit poprášení stromů přípravky DDT, které vydráždí zasažené samičky ke kladení, pak se opět vracejí na stromy (většinou na nepoprášené, protože zápach je dost odpuzuje) a v žíru pokračují. Vajíčka jsou kladena samičkami především na teplá vyhřátá místa porostlá trávou nebo jinými rostlinami, do kompostů zarostlých plevelem, nikdy ne na místa zastíněná, studená a nikdy do polí čerstvě zoraných. Vždy jsou vajíčka kladena do půdy bohaté humusem, vyhnojené chlévskou mrvou. Nelákají je půdy oseté mákem nebo sojou. Za 4 – 6 týdnů po vykladení vajíček se líhnou larvy.

 

        Přirození nepřátelé chroustů: Kromě hmyzožravců pohubí velmi mnoho chroustů ptáci. Zejména havrani ničí nejen chrousty, ale i ponravy, podobně jako rackové, kteří vysbírají nejvíce ponrav za pluhem. Někdy bývá větší počet ponrav parasitován jak kuklicí Dexia rustica, tak zejména cizopasnou houbou Beaweria densa (Botrytis tenella).

 

        Ochrana: Co nejdůkladnější sběr chroustů hned na počátku jejich letu v celé oblasti výskytu (samičky kladou vajíčka i hodně daleko od místa, kde se vylíhly). Jednorázový, i dobře organisovaný sběr je skoro bez významu, jestliže byl uskutečněn příliš brzy. Nejdůležitější jsou sběry v době páření. Není-li sběr proveden co nejdůsledněji a zůstane-li na živu jen několik procent brouků, zejména oplozených samiček, pak se může chroustový rok opakovat ve stejném rozsahu. Nemají proto vůbec významu hromadně organisované akce sběru školními dětmi, jestliže byly jen jednorázové a v době před pářením chroustů. Mají však naproti tomu velký význam opakované akce v době, když se chrousti páří a kdy lze vysbírat většinu samiček. Sběr ponrav se dá zdárně provést jedině v kulturách jahod. Napadené jahodníky lze snadno poznat, podobně jako rostliny řepy a jiné, podle toho, že rychle vadnou. Místo dříve doporučovaného sběru se dnes v takových případech používá chemických přípravků vpravených do půdy před výsadbou jahodníků. S velkým úspěchem lze k desinfekci půdy zamořené ponravami použít sirouhlíku. Jsou doporučovány dávky 40 – 50 g na 1 m² u slabě zamořených ploch, 200 – 300 g u plochy zamořených silně, vždy nejméně 5 děr na 1 m² do hloubky 15 – 20 cm. Sirouhlík možno vpravit do půdy buď injektorem, nebo prostě nalitím z konví do děr, které pak přišlápneme. Po desinfekci, zejména v době sucha, se doporučuje celou desinfikovanou parcelu důkladně pokropit vodou, aby se snížil výpar sirouhlíku do vzduchu. Místo výbušného sirouhlíku lze se stejným účinkem použít trichloretylenu nebo směsi obou. Přípravky DDT mají mnohem menší účinnost nežli HCH, proto se od jejich použití proti chroustům ustoupilo. Nutným zlem při tom je, že zejména při leteckém použití těchto přípravků je velmi porušena biocenosa celého ošetřeného území, hynou dokonce i drobnější obratlovci.

        Mladé krskové výsadby, např. výsadby vřeten, nemusí být vždy odsouzeny k zániku, i když jsou ponravami velmi silně poškozeny. Podařilo se nám v jednom, téměř beznadějně vyhlížejícím případě takovou výsadbu zachránit zálivkou emulse HCH (holandského původu – Lindane) s rozředěnou močůvkou. Ponravy byly 100 % vyhubeny, v několika dnech zčernaly, dusík v zálivce se velmi dobře uplatnil, stromky zakořenily a byly zachráněny. Záleží ovšem na síle poškození, na složení půdy a na tom, jak svědomitě byl zákrok proveden.