Virosy třešní a višní

    Virové choroby třešní, sladkovišní a višní jsou velmi nebezpečné a velmi rozšířené. Na evropské pevnině, a tedy i u nás, jsou dosud málo poznané. Třeba po léta jsou jen v jediném sadě, pak se však náhle přímo lavinovitě rozšíří. Jejich příznaky jsou nenápadné, někdy patrné jen v určitých ročních dobách, v některém roce i u silně nemocného stromu neznatelné, někdy pro virosy netypické, někdy, např. při vysokých teplotách, maskovány. Někdy jsou jen na plodech, většinou však i na listech. I pouhá neplodnost nebo malá plodnost mohou být virového původu. Některé z těchto viros snižují jakost, jiné též výnos stromu, jiné zase dříve či později způsobují zánik stromu. U různých druhů z rodu Prunus se táž choroba projevuje leckdy různými příznaky. Nebezpečí těchto chorob spočívá i v tom, že některé druhy nebo odrůdy z rodu Prunus mohou být pouze jejich bezpříznakými nosiči a tím i rozšiřovateli virů. Nemáme dosud spolehlivou metodu, jak poznat tyto viry při maskování virosy nebo ještě před těžkým ochuravěním stromu. Kolorimetrické metody většinou nedávají jednoznačné výsledky. Nadějnější jsou indikační hostitelé. V USA pro vyšetření zdravotního stavu stromu používají Prunus serrulata, odr. Kwauzan, která je citlivá na kroužkovitost višní: jestliže se naroubuje očko z nemocné rostliny, ukáží se na této odrůdě nekrotické kroužky a skvrnky, které v létě zmizí. Nejsilnější kmeny tohoto viru mohou dokonce podnož usmrtit. Odrůda Shirofugen reaguje hyperemicky: brzo po očkování se kolem místa infekce vyvine nekrotické ochranné pásmo a infikované očko se odvrhne. Keře odrůdy Shirofugen se dá použít víckrát a může být očkován více očky současně.

    Boj proti virosám třešní a višní je obtížný a ztížený tím, že neznáme živočišné přenašeče. Poněvadž některé z nich se dají přenést i na nízké nedřevnaté rostliny, je zřejmé, že jejich reservoirovými rostlinami by mohly být i plevelné rostliny.

    Žádné z virových onemocnění ovocných plodin nelze považovat za lehké či dokonce bezvýznamné. Nezbytná je důkladná prohlídka všech stromů z rodu Prunus v okolí školek, nejsou-li pramenem nákazy, proto také v blízkém okolí školek nemají být zplanělé a plané stromy tohoto rodu trpěny. Ve školkách je nutno nově získaný materiál, pochází-li z oblastí podezřelých, pěstovat odděleně.

    U nás – pokud máme ještě o tom nedostatečný přehled – jsou virosy peckovin rozšířeny v nížinách i v podhůří, nalezli jsme je až do výše 550 m, kontrole musí být podrobeny všechny školky i sady. Virosa se někdy projevuje příznaky pouze na jediné větvi stromu, ačkoli již celý strom je nakažen. Je tedy nesprávné, chtít odřezáním takové větve docílit ozdravení stromu. Proto je též vyloučeno z takového stromu brát jakýkoli rozmnožovací materiál (semena, očka, rouby, odklopky apod.). To platí i o stromech podezřelých, tj. rostoucích v těsném sousedství onemocnělého stromu. Při šetřeních, jde-li o virosu, jsou prvním měřítkem známé příznaky. Tam, kde je nutno se přesvědčit roubováním apod., třeba trpělivě vyčkávat. U viros ovocných dřevin je inkubační doba velmi různá; 14 dnů až 3 roky a pravděpodobně i díle; rozšíření nákazy ve stromě pak trvá 1 – 3 roky.

    Na našem území a na evropské pevnině pozorované virosy nebo virosám podobná ochuravění:

 

    Rakovina třešňových větví. Je podobná virové černé rakovině třešní známé z Ameriky. Rakovinné nádoby spojené s místním klejotokem se objevují nejprve na letorostech, později i na silnějších větvích. Větve usychají a po několika letech hyne celý strom. Již před tím je strom po řadu let prakticky neplodný. Některé větévky zastavují růst. Listy jsou někdy nadměrně dlouhé a úzké, jindy však zase až skoro okrouhlé, často asymetrické, na čepeli tu a tam chlorotické místo, extraflorální nektarie (řapíkové žlázky) zvětšeny, protaženy, srůstající, drsné, někdy zvětšen jejich počet, někdy celý povrch řapíku zkorkovatělý, zoubky okrajů čepele někdy nepravidelné. Větve zčásti bez listů, které tvoří jen rosety na koncích. U nás byla tato choroba zjištěna v menších skupinách ve středních Čechách a na Slovensku. Její virový původ nebyl u nás dosud prokázán, je však pravděpodobný. Zdá se, že se v sadech šíří.

 

    Zasychání pupenů a roseta třešní. Květní pupeny a část listových pupenů neraší, v pupenech nekrosy lýka. Větve nahé, zhuštěné rosety listů hlavně jen na koncích větví, listy nadměrně úzké a dlouhé. Pokud strom nepatrně kvete, květy nebo mladé plody opadávají. Virový původ u nás dosud neprokázán, je však pravděpodobný. Příbuznost s předešlou chorobou není vyloučena – jako její počátek. Nalezena řídce v jihozápadních Čechách.

 

    Nekrosa konce řapíku a základu střední žilky u višní. Listy druhé mízy rosetovitě nahloučeny, mezi žilkami I. a II. řádu neurčitě chlorotické. Některé listy z těchto roset bývají ohnuty zpět následkem nekrosy a zkorkovatění pletiva na spodku konce řapíku a základu střední žilky. I části žilek dalších řádů a tam nekrotické. Plodnost je u některých odrůd silně, u jiných slabě snížena, stromy prosychají. Zjištěna na více místech střední a jihovýchodní Evropy, též na višních roubovaných na ptáčnicích. Výmladky ptáčnice projevovaly i kroužkovou mosaikou. Choroba patří možná do příbuzenstva americké choroby nazvané twisted leaf.

 

    Virosa sladkovišně zdlouhavé. Sladkovišeň zdlouhavá byla popsána jako odrůda z Čech, význačná i nestejnoměrným, zdlouhavým zráním. BLATTNÝ jun. a FERKL (1955) pozorovali několik skupin této odrůdy s listy jen někdy asymetrickými, okrouhlejšími, s nepravidelným zoubkováním, tu a tam mosaikovými, s jasnějšími okrouhlými skvrnkami a kroužky. Skvrnky na listech obvykle 1 – 2 mm velké, anastomosy v nich zahnědlé, podél silnějších žilek někdy na rubu pruhy stříbřitých, vzduchem vyplněných pokožkových buněk. Mosaikové příznaky jen na některých listech; na větvích s ochuravěnými plody listy až skoro žluté. Některé dlouhé větve bez pupenů, pouze s růžicemi listů na koncích. Plody na některých větvích nedozrávají, jsou hrbolaté, jakoby pomačkané, a to již jako zelené plody; propadlá místa zahnědlá. Zrání nestejnoměrné, některá větev má plody ještě zelené, jiná většinu plodů zralých. Bylo vysloveno podezření, že choroba se vyskytuje místy též u višní, kde působí neobvykle nestejnoměrné zrání.

 

    Neplodnost Královny Hortensie. Před lety vznikla ve středních Čechách roubováním z určitého matečného stromu řada stromů prakticky neplodných. Bylo zanedbáno pozorování příznaků na listech. Šlo spíše o virosu než o neplodnou pupenovou variaci.

 

    Maloplodnost Královny Hortensie. Ve středním Polabí jsou známy stromy této odrůdy s bledším listem, k podzimu dříve se zbarvujícím a s plody mírně kuželovitými, o polovinu menšími než u zdravých stromů. Virový původ dosud dokázán nebyl.

 

    Nestejnoměrné zrání višní. Bylo pozorováno KRÁLIKOVOU (1954) na více místech jižního Slovenska. Listy často asymetrické, mezi žilkami II. řádu s chlorotickými ploškami. Plody nevyzrávají současně, někdy dozrává jen polovina plodu. Nestejně dozrávají i plody jednotlivých větví; na některých jsou všechny zralé, na jiných všechny nezralé. Zatím jen podezření z virosy.

 

    Mosaiky třešní, sladkovišní a višní různého typu u nás časté. Dosud byly pozorovány jen v nižších teplejších polohách. Jejich výskyt i v polohách vyšších je pravděpodobný. U višní roubovaných na ptáčnici jsme zjistili u ojedinělých listů nestejnoměrnou zeleň, zmenšení listů, větve někdy nahé, jen s rosetami listů na konci; na některých větvích se předčasně oranžově a oranžově červeně barví. Plodnost malá, stromy někdy až neplodné, větve silně prosychají.

    U semenáčů třešní a výmladků z podnoží (naroubovány byly na ně višně, které odumřely) jsme zjistili asymetrie listů, rosety a načervenalé zbarvení a mezi žilkami vypouklé pletivo; zoubkování zcela nepravidelné, nadměrný počet (až 5 proti 2 – 2,5) řapíkových nektarií, „olejovou“ mosaiku, tj. velké podélné jasnější skvrny mezi žilkami, i děravost poblíž střední žilky, nestejnoměrnou zeleň, kroužkovitou až kostkovou mosaiku. Šlo o těžkou mosaiku podnoží ptáčnic, po jejichž účinku rouby – višně – většinou zahynuly.

    U třešní a sladkovišní ve středních Čechách jsme zjistili nestejnoměrnou zeleň, drobnou mosaiku, větší počet řapíkových nektarií, u zcela mladých semenáčů „olejové“ skvrny, někdy rosety, užší listy, ostřejší zoubky, list je vcelku menší, světlejší, na rubu listů jsou tu a tam nekrosy žilek.

    Na třešních ve středních Čechách (Podřipsko) jsme zjistili v malém počtu klikatou (páskovou) mosaiku, podobnou úzkopáskové mosaice u švestek (ale v okolí byly švestky zdravé), viditelnou jen v procházejícím světle, též tzv. „rámeček“ (tj. před okrajem listu žilkami ohraničenou vyklenutou partii pletiva). Žilky na rubu listů někdy nekrotické, zoubkování úzkých a protažených listů až zcela nepravidelné, takže vznikají na okraji listů záhyby, laloky; stromy prosychají a byly prakticky neplodné.

 

    Nekrotická mosaika třešní. Na listech je lehká mosaika – nestejnoměrná zeleň, listy jsou někdy deformovány, jejich okraj zvlněn, v pokročilém stadiu malolistost, prosychání větví, klejotok, do 4 – 5 let smrt stromu. V počátečním stadiu připomíná tato choroba pfeffinskou nemoc (název podle města Pfeffingen); jde teď možná buď o jiný kmen viru, nebo je pfeffinská nemoc působena komplexem virů. Nalezena námi na jihovýchodě evropské pevniny.

 

    Mosaika a prosychání. Nestejnoměrná zeleň listů, zvláště mezi žilkami, místy nabývající až „páskového“ tvaru, tj. vyskytují se zakřivené světlejší linie i kroužky. Listy předčasně žloutnou, i mladé stromy dostávají klejotok. Takto napadené stromy – vzácně u nás i ve východní Evropě – prosychají, jsou citlivější proti mrazu. Přenos semenem je pravděpodobný. Zdá se, že v některých evropských územích toto onemocnění hlavně vedlo k neúspěchu v pěstění třešní.

 

    Výrůstky na spodní straně listů višní a sladkovišní. Ve středních Čechách (Polabí) měly onemocnělé stromy větve namnoze skoro nahé, jen s rosetami listů na koncích, zeleň listů byla nestejnoměrná, na některých listech na rubu kápovité, lístkové výrůstky (akrescence), zcela totožné s výrůstky pozorovanými u virosních višní v Německu. Stromy byly prakticky neplodné, silně prosychaly. Podle ústního sdělení (fytopatologického ústavu v Aschersleben, 1955) je tato výrůstková virosa řídká též u mahalebky. Po přenosu na třešně vyvolává na listech nekrotické skvrny, u broskvoní pouze nestejnoměrnou zeleň listů. Při přenosu očka na podzim se příznaky projeví na jaře, při terčkové metodě (částky pletiva implantované na jaře pod pupen) se příznaky ukáží do 2 – 4 týdnů. Virus se dá přenést též na okurky; na očkovaných listech vyvolává žlutavé skvrny; je přenosný též na jiné nedřevnaté rostliny. Jde o virosu patřící do okruhu americké rasp leaf a evropské a dollikonské nemoci.

 

    Pfeffinská nemoc třešní byla ve Švýcarsku poznána BLUMEREM a GEERINGEM (1950) jakožto virová. Zjištěna též v Německu. Některé naše virosy třešní a višní patří pravděpodobně do okruhu této nemoci. Ve Švýcarsku v řadě obcí působí již po léta hromadné odumírání třešní. Pupeny špatně a opožděně raší a jsou nahromaděny na konci nahých větví, tvoří se růžice (rosety) listů; přírůstky jsou menší. První příznaky: listy mají „olejové“, rozplizlé, velké, bledší skvrny, později drobné, mosaikové skvrnky, pak deformace různého druhu; listy asymetrické s ostrými zoubky, listy úzké, menší, tenčí. Houbový parenchym silněji vyvinut. Žilky často světlejší, na rubu listy silněji chlupaté, řapíky tenčí, více nektarií než u zdravých. Na rubu listů mezi žilkami puchýře podobné výrůstkům. Stopka plodů kratší, mladé plody užší, později mají nepravidelný tvar, v době zrání příčné vrásky, zrání nestejnoměrné, plody mají méně cukru. Strom brzo prosychá, dostává klejotok a do tří let je z něho zřícenina. Silnou výživou mohou být příznaky kryty, pokračuje však i nadále odumírání lýka. Choroba se přenese roubem, i když roub nesroste; příznaky se objeví ve druhém a zřetelně ve třetím roce. Mechanicky – vetřením šťávy – podle dosavadních pokusů se choroba nepřenáší. Živočišný přenašeč je neznámý, mšice třešňová (Myzus cerii (Fbr.)) ji nepřenáší, přesto je přenos mšicemi pravděpodobný. Objevuje se též na pláňatech. Přenos stykem kořenů je možný, semenem pravděpodobný, půdou se nemoc nepřenáší. V sadě se choroba dosti rychle šíří. Je možné, že choroba je přenášena dvěma viry, z nichž jedním je virus mosaiky. Z nemocné podnože na zdravý roub přechází rychle – i příznaky se projeví za 1 – 3 roky. Vnější podmínky silně ovlivňují příznaky. Tak např. listy první mízy jsou malé, listy druhé mízy (za tepla) velké; dochází tak ke zdánlivému dočasnému uzdravení. Je možné, že existují též druhy a odrůdy stromů, které jsou bezpříznakými nosiči; mezi ně patří pravděpodobně též některé švestky a slívy. Ve Švýcarsku musí být nemocné stromy odstraňovány, ze zamořených obcí se nesmějí vyvážet rouby apod., nůžky a jiné nářadí se desinfikuje formalinem, intensivně se hubí mšice a jiný hmyz na stromech.

 

    Dollikonská nemoc třešní byla popsána rovněž ze Švýcarska. Postranní žilky jsou zčásti zakřiveny, pletivo mezi žilkami na spodní straně listů na rub vyklenuto a ztlustlé, podobné výrůstkům. Je méně nebezpečná a méně rozšířená.

    Na americké pevnině jsou virosy třešní a višní velmi rozšířeny a také dobře probádány.

    V Bulharsku, kde studiu virových chorob byla věnována velmi časně a průkopnicky veliká péče, byly popsány některé další, u nás dosud neznámé virosy:

 

    Úzkopásková mosaika višně. Příznaky podobné jako u úzkopáskové mosaiky švestek. Některé větve zdravé, jiné nemocné. Zrání opožděno až o 1 měsíc, obsah cukru i kyselin v plodech nižší. Přenáší ji Myzus cerii (Fbr.). Ochuravělé stromy jsou náchylné k zmrzání, letorosty nevyzrávají.

 

    Žlutá mosaika třešní. Na listech jsou citronově žluté skvrny. Plody jsou prakticky bez cukru. Inkubace dva roky. Napadá třešeň, meruňku, broskvoň, která je bezpříznakým nosičem.

 

    Chlorosa a kroužkovitost třešní. Prvním rokem na listech chlorotické skvrny a mírná deformace. V druhém roce po nákaze listy užší, menší, na nich drobné, kroužkovité, žlutě vroubené skvrny odumírajícího pletiva. Na třešni, višni, broskvoni, slivoni, švestce, mandloni, meruňce, mahalebce, trnce, Prunus triloba Lindl., P. sinensis. Letorosty, zvláště postranní, zasychají. Plody mají málo cukru i kyselin. Přenášena mšicemi, v sadě se šíří pomalu. Küstendilská švestka, ochuraví-li, je skoro bez příznaků.