Některé škodlivé vlivy prostřed  

    Ovocné stromy a keře se ve velké většině pěstují na některých pozemcích. Podléhají proto přímo i nepřímo všem vlivům prostředí, z nichž některé jsou i nepříznivé i člověkem neovladatelné. O vlivech mrazů a prudkého kolísání teplot pojednáme samostatně. Jsou však i jiné vlivy (o některých též v kapitole Podmínky dobrého zdravotního stavu atd, které se zde mohou uplatnit nepříznivě.

    Je to zejména úžeh při příliš vysokých teplotách (např. sluneční úžeh neboli sluneční spála u mladých listů hrušňových), spojených s bohatým přímým osluněním, zvláště při horkém větru na suchých stanovištích a výsušných půdách. Častější je u mladých listů na jaře, po chladných, vlhkých a oblačných obdobích. Části listů od kraje a od vrcholů, někdy i celé listy hnědnou, až černají, zasychají, odumírají. Stává se to dosti často u stromů přeroubovaných, nedostatečně nebo jednostranně vyživovaných. Při úplné ztrátě listů strom obrazí, dřevo pak nedostatečně vyzraje, a tím se zvyšuje jeho citlivost na mráz. Podobný zjev známe též u meruněk, třešní, angreštu, zde spojený s hromadným opadem listů. U jablek – vzácně též u hrušek – dochází při teplotách nad 30 °C (ve stínu) a při přímém oslunění k úžehům, projevujícím se více méně okrouhlými zhnědlými místy na slupce. Tato místa později zasychají; při uložení snadněji podléhají hnilobě. Sluneční úpal hroznů, zaviněný nedostatek vláhy, vedrem a přímým osluněním, zvláště po předchozím oblačném období, se projevuje hnědými tečkami, ale též blednutím, později hnědnutím, scvrkáváním a hnilobou bobulí (různé odrůdy jsou různě citlivé). Nadměrně vysoké teploty se škodlivě projevují zejména u semenáčů ovocných stromů a révy častými úžehy na listech. Do skupiny úžehů patří též tzv. zapaření angreštových plodů (vzácně též u rybízu) při teplotách nad 30 °C: neurčitě ohraničené části plodu bělají, později hnědnou, pukají, hnijí, plody opadávají, jsou nechutné, nepoživatelné. Včasná závlaha závadu zmirňuje; pokrytí keřů, např. vytrhaným plevelem, slámou apod., jí zabraňuje. O úžehu, lépe ožehu kůry apod.

    Velmi vážná poškození zaviňují u ovocných plodin kroupy. Škodlivost je dána jejich velikostí a tím, padaly-li kroupy suché, tj. bez deště, a tudíž ostrohranné, nebo mokré, tj. s deštěm, tudíž zaoblené, s vichřicí nebo za bezvětří. Záleží ovšem také na roční době, kdy kroupy spadly, na stáří a tvaru stromu, jeho druhu i odrůdě aj. Jablka jsou na krupobití velmi citlivá; jsou přímo ukazatelem, že padaly kroupy. Na kůře mladých a hladkokorých stromů způsobují kroupy větší či menší rány, až 5 mm hluboké obyčejně s nerovným, potrhaným okrajem. Při silném krupobití splývají rány v dlouhé trhliny ve směru dopadu krup, zejména v husté jsou v paždích větví. Na okrajích větších ran se tvoří hojivé pletivo (kalus, svalec), na jádrovém ovoci korek. Větší rány ošetřujeme normálně; tvoření hojivého pletiva napomáháme obalením kmene nebo větví vlhčenými látkami. Rány se většinou zahojí samy, seříznutí nožem do hladka podporuje tvorbu závalu. Mladé, těžce kroupami již ve školce poškozené stromky nejsou vhodné pro prodej, jejich rány bývají počátkem rakoviny, hniloby kmene i větví, stromky se lámou. Pouhý úder krup na větévky, poznatelný zvláště na letorostech změněnou barvou kůry, ani potrhání, ba dokonce ani otrhání listů a polámání mladých větviček nemívá pravidelně vážnějších následků. Byla-li v mládí lehce udeřena jablka, jsou udeřená místa proláklá, růst je nestejnoměrný a povrch nerovný. I málo poškozená jablka a hrušky jsou málo trvanlivé a ve skládce snadno zahnívají. Proto se doporučují, pokud možno brzo po krupobití, desinfekční postřiky nebo popraše měďnatými nebo sirnatými přípravky. U švestek a sliv se při lehkém úderu drobných krup dostavuje klejotok; klí se v kapkách usazuje na slunce. U révy vinné nastává po krupobití semenná průtrž. Podle směru padajících krup bývají hrozny na tažních více poškozovány než při řezu na hlavu. V obraně proti kroupám jsme u nás dosud nepřekročili stadium pokusů. Ve Francii, podle zpráv, docilují dobrých výsledků výbušnými raketami s jodidem stříbrným, kterým rozptylují kroupové mraky a mění je na dešťové.

    Vítr shazuje zejména dlouhostopká jablka a hrušky, láme plodonoše, přenáší zárodky chorob a škůdce, náhlý studený vítr působí opad listů. Větrolamy se osvědčují. Na druhé straně je vítr prospěšný, osušuje listy a plody, zneklidňuje škůdce. V polohách bezvětrných je napadení mnohými škůdci (mšice krvavá) a chorobami (strupovitost, monilie) nejsilnější.

    Sníh působívá škody zejména na stromech ještě olistěných, kdy pod jeho váhou se mohou v několika hodinách polámat větve a zejména pak rozčísnout stromy dvojáky. Podobně může působit i silná jinovatka. Sníh za vegetace i při současném poklesu teploty pod 0 °C může naopak působit prospěšně jako isolační vrstva proti mrazu (v r. 1953 úplně ochránil za květu ovocných stromů spadlý sníh stromy před poškozením).

    Poškození mrazem je složitý zjev. Nejde jen o mrznutí vody ve šťávě a v mezibuněčných prostorách a tvoření ledu v buněčných blanách, o vysychání buněčné plasmy vymrznutím, ale právě tak i o vlivy náhlého zmrzání a rozmrzání, tedy o vlivy způsobené kolísáním teplot. Namrzlé části jsou při náhlém oteplení usmrceny rychlým rozmrznutím častěji než samotným mrazem. Vliv mrazu bývá velmi různý. Škoda je přímá i nepřímá, projevuje se hned po mrazu nebo po několika dnech, týdnech, měsících a snad i po letech (mrtvičné odumírání). Poškození bývá provázeno druhotnými činiteli (monilie, nutrie, bakteriosy atd.). O vlivu mrazu rozhoduje poloha, pohyb vzduchu, povaha půdy, její vlhkost, odrůda, růstová fáze rostliny, podnož i roub ve vzájemném vztahu, teploty před mrazem a po něm, jeho trvání, hloubka, opakování a jiné okolnosti. Mrazové kotliny (díry) bývají nejnebezpečnější; teplota v nich klesá nejvíce. Důvody větší odolnosti odrůd a jedinců nejsou známy; vedle vlastností biochemických uplatňují se tu i vlastnosti mechanické, odrůdy pomaleji rostoucí, s hustším dřevem bývají odolnější, mnoho rozhoduje historicky daný vztah k prostředí .Předpověď mrazů stanovíme podle meteorologických zpráv, podle poklesu teploty večer, podle oblačnosti, podle rosného bodu (rozdílem teplot na teploměru suchém a vlhkém). Mrazy jsou ve vegetační době pravidelně nebezpečné. Nejnebezpečnější jsou poklesy teplot pod 0 °C v květnu, tzv. ledoví muži v době od 5. do 20. května, též však od 1 května do počátku června. Tuhé mrazy v době vegetačního klidu, zvláště v předjaří, probíhá-li již míza, nebo pozdě na podzim či časně v zimě, kdy vegetační klid ještě nenastal, mohou být velmi nebezpečné zdřevnatělým částem rostliny i pupenům. K mechanickému poškození následkem roztahování a smršťování dřeva při výkyvech teplot dochází i v době tzv. úplného vegetačního klidu. Vznikají trhliny, někdy hluboko do jádra, vyvýšené lišty jsou obdány hojivým pletivem. Nevyzrálá pletiva, chudá na zásobní látky, podléhají mrazům nejsnadněji, tak zejména zmrzají letorosty, ale i starší dřevo, ba i kmen.

V květu jsou velmi citlivé třešně, ořešák (snáší mráz do – 1 °C), réva vinná (snáší – 0,6 °C), švestky, meruňky, jabloně, hrušně až – 2,2 °C, některé odrůdy snesou až – 3 °C, zvláště při mírném pohybu vzduchu; naopak prudký mrazivý vítr silně škodí. Pestík nebo blizna, u otevřených květů i tyčinky zakrsávají, hnědnou, černají a usychají (tab. 8, obr. 5, 6), hnědnou i korunní plátky a celé květy opadávají. Hrušeň a kdoule jsou ve květu méně citlivé, rovněž jejich poupata. Jehnědy i samičí květy ořešáku vlašského jsou velmi citlivé před květem i za květu, zčernají a opadnou. Líska má v květu citlivé hlavně jehnědy. U jahodníku v době květu již při – 1 °C zčerná celé květní lůžko.

Na pupeny a poupata může mráz rovněž působit nebezpečně. Promrzání pupenů má za následek změknutí a zhnědnutí vnitřku pupenů.Vyvinuté listy namrzlého pupenu mívají potrhané pletivo mezi žilkami. Poupata trpí zejména u třešní a některých višní; působil-li silnější mráz na poupata, zčernají blizny i celé pestíky. U těchto druhů nebo i u jabloní zlistnatějí květné puky. Pupeny listové jsou proti mrazu odolnější než květní, někdy též odolnější než kůra a lýko. Sem patří též namrznutí nezdřevnatěných větévek u ořešáků. Obrana je ve volbě pozdě rašících ořešáků, v roubování pozdě rašících odrůd.

    Po květu mladé plody švestek a sliv (holičky, naháčky), též mladé malvice jabloní a hrušní jsou na mráz citlivé, u švestek mladé holičky opadají a zčernají již při 0,5 °C. Mladé hrušky dostávají mrazové trhlinky. Na podzim jablka a hrušky snesou na stromě až – 5 °C, nechají-li se před očesáním rozmrznout.

    U mladých listů jabloní a hrušní jsou známy mrazové puchýře, tj. dutiny mezi pokožkou a parenchymem. List se kadeří, vyklenuje na rub, žilky jsou často zakřiveny, list žloutne, předčasně usychá a opadává. I později ve vegetaci bývají mrazem sežehnuty hlavně listy ořešáků, méně třešní a hrušní. U listů meruněk je známa mrazová bělavost listů, patrná hlavně na rubu; postižená místa jsou vyplněna vzduchem.

    Ve zdřevnatělých částech rostlin se po mrazu objevují ostrůvky nebo celý kruh vodivého pletiva, hlavně lýka, které hnědne až černá. Poškození jabloní nebývá charakterizováno zbarvením. Podobně mrzne i živá kůra a podkorové pletivo. Poškození může být buď omezeno jen na letorosty nebo na silnější větve, na kmen, nebo může postihnout všechny nadzemní části stromu. Poškození plodonosných větévek se někdy objeví až daleko později opadáním květů nebo plodů nebo i zvýšenou citlivostí vůči postřikům .Při slabém poškození je lýko na řezu nažloutlé až nahnědlé, při silném až černé. U hrušní bývá podobně zbarvena a poškozena též dřeň. Květy namrzlých větévek vadnou, listy až černají; i když nemění barvu, zůstávají po léta drobné. Někdy se poškození projeví až po měsících, u třešní žloutnutím a opadáváním listů též až v červenci. Ze slabého a místního poškození se strom, vytvářeje náhradní pletivo, často uzdraví. Jsou-li lýková pletiva zcela zčernalá a strom vadne a schne, pak není pro něj záchrany. Jsou-li zmrzlé jednotlivé větve stromů, pak je třeba je seřezat a vypěstovat korunu znovu, např. u ořešáků, hrušní, některých odrůd jabloní, mladších švestek a třešní. Zmrzlý strom odstraňujeme, jakmile jsme se přesvědčili, že už není schopný žít. Silně namrzlé stromy, když se zotaví, neposkytnou ani po letech plnou úrodu. Doporučuje se proto části korun takových stromů seříznout nebo stromy vykácet. Zmrznutí, např. u ořešáku, bývá provázeno změněnou barvou kůry, dále ztmavnutím a změkčením zvlhlých pletiv .Při silném namrznutí kmenů se kůra a lýko od dřevního válce odchlipuje („odfouknutí“).

    Na kůru působí mráz, zejména při prudkých výkyvech teplot často současně s vlivem na podkorová pletiva lýková, velmi nebezpečně. Poškozuje živou zelenou kůru, oddělující později odumírající borku, a to zvláště na kmenech a silných větvích mladých a středně starých stromků. Sem patří mrazová spála kůry, vyskytující se např. hojně kolem pupenů, zvláště na slunečných stranách, následkem prudkých změn denních a nočních teplot. Odumřelá kůra se odchlipuje, tvoří se tzv. mrazové desky. Sem patří i mrazové trhliny ,zmrzlá kůra v kořenovém krčku, na místech roubování, slunečné rány, poškození na hranici sněhové vrstvy, zduření plodonošů, zaměnitelné se zesílením fysiologického původu .Sem patří i mrazové rakoviny a mrazové „boule“. Mrazové trhliny a rány jsou často kryty kůrou a unikají pozornosti. Někdy je poškozena dřeň a zelená kůra, ne však lýko.

    Kořeny jsou v půdě proti mrazům a výkyvům teplot velmi odolné (v půdě kolísají teploty daleko méně; obnažené kořeny mrznou až při teplotách hlubších než – 25 °C). Na zatravněných pozemcích mohou být kořeny při orání obnaženy a poraněny, poněvadž rostou v mělkých vrstvách půdy; na pozemcích od založení sadu oraných je toto nebezpečí menší, poněvadž kořeny rostou hlouběji.

    Mimořádný význam má, jak FERKL (1955) doložil, pro zdravotní stav ovocných stromů kolísání teplot. Teplota uvnitř stromu je skoro táž jako v jeho okolí; mění se podle postupu slunce, resp. podle otáčení země. Na osluněné straně dosahuje i v zimě vysokých hodnot nad nulou, ale v noci poklesá hluboko pod nulu. Tento teplotní ruch, tyto prudké změny teploty v pletivech, přestupující nahoru i dolů značně bod mrazu, jsou namnoze škodlivější než vlastní mrazové teploty a mohou být skutečnou příčinou poškození. Naše běžné druhy a odrůdy ovocných stromů a keřů jsou hodně odolné proti mrazu: réva vinná mrzne až při – 20 °C, broskvoň a ořešák až při – 28 °C, švestka při – 30 °C, hrušeň a jabloň – podle odrůd při – 30 °C až – 40 °C, višeň snese ještě větší mrazy. Mnohé z nich však nejsou odolné proti těmto prudkým změnám teploty (záleží též na poloze aj.). Nejde tedy leckdy o vliv mrazu samotného, jako spíše o vliv prudkého kolísání teplot s překračováním mrazové hranice, o vliv stálého zamrzávání a rozmrzávání, tím nebezpečnějšího, čím častěji a rychleji se opakuje. Nejde tedy, zejména pokud jde o kmeny a silnější větve, často o přímý vliv mrazu, ale vlastně o ožeh, při němž hyne kůra a pletivo pod kůrou až do lýka i do dřeně. Proto tak často dochází k takovým poškozením právě na sluneční straně kmene; je to sektoriální poškození. Poblíž sněhuj bývá poškození silnější následkem odrážení slunečních paprsků od sněhu ve dne a naopak udržování chladna v noci. Naše zimy se střídavým počasím jsou právě pro tato poškození příznivé a ke škodám může dojít i po mírných zimách s prudkými výkyvy teploty, zvláště k jaru. Tento původ mají také tzv. mrazové desky, jak o nich již dříve byla řeč. Vedle zimního ožehu dochází při velmi vysokých teplotách (45 až 55 °C) i k ožehu letnímu. Pletiva poškozená letním ožehem se hojí ještě hůře než při zimním ožehu.

    Ochrana proti mrazům a výkyvům teplot je nesnadná. V nížinách zmrzají stromy během tzv. vegetačního klidu spíše v časném jaře, kdy již počala proudit míza, ve vyšších polohách spíše na podzim a v časné zimě, kdy ještě není pletivo vyzrálé. Proto v zimě r. 1928/29 postihla mrazová kalamita spíše stromy v nížinách, v zimě r. 1939/40 spíše ve vyšších polohách. V zimě 1955/56 koncem ledna a v únoru mrazu poškodily stromy, které byly již „v míze“, o něco silněji v nížinách než ve vyšších polohách. Závislost je dána i půdou, záleží na její vlhkosti, tepelné vodivosti a zpracování. Rovněž polohy „na průvanu“, s prudkým tahem mrazivých větrů, jsou nevhodné. V zimě r. 1939/40 bylo působení mrazu v prosinci a v lednu silnější v mokrých a těžkých půdách, v zimě r. 1953/54 šlo o složitý vliv mrazu a sucha. Obrana záleží hlavně v těchto opatřeních:

1.     Pěstovat druhy a odrůdy vhodné pro jednotlivé polohy.

2.     Řádně, všestranně a správě strom ošetřovat proti chorobám a škůdcům a vyživovat tak, aby dřevo do příchodu zimy co nejvíce vyzrálo. Dobrá výživa vápnem a draslem zvyšuje odolnost proti mrazovým poškozením. Zvláště bohatě živit stromy bohatě rodící. Regulovat úrodnost pročesáváním.

3.     Volit odrůdy odolnější proti mrazu a kolísání teplot; tam, kde hrozí časné mrazy, odrůdy později rašící a později kvetoucí.

4.     Varovat se mrazových poloh, kotlin, děr i poloh, ve kterých se stromy budí příliš časně k životu, poloh mokrých a těžkých půd, v nichž dřevo včas nevyzrává.

5.     Pěstovat stromy ve správném, ne příliš řídkém sponu; samostíněním se chrání stromy před účinkem kolísajících teplot zčásti samy. To je také jeden z důvodů, proč je třeba dát přednost pěstění nízkokmenů nebo čtvrtkmenů před vysokokmeny. Též řídká, ne však příliš řídká koruna je zde částečnou ochranou.

6.     Citlivé druhy a odrůdy (meruňky na zdech apod.) možno chránit chvojím, rohožemi apod. Révu skláníme, kryjeme stříškami, zarovíme půdou. Přihrnutí půdy ke kmeni ovocných stromů má jen podmíněný ochranný účinek.

7.     Správně volíme podnož: na bujně rostoucí bývá strom citlivější (švestky na myrobalánech). Hrušňové pláně je odolnější než kdoule. Vhodné je často roubovat na odolném pláněti (ale ne pocházejícím z lesního prostředí; taková pláňata ze stíněného prostředí jsou naopak proti výkyvům teploty citlivá). Světlokoré ptáčnice jsou odolnější než tmavokoré, červenokoré švestky odolnější než tmavokoré. Mezišlechtění, tj. kmen z jiné, odolné odrůdy, se u jabloní často osvědčuje. Seřezávání stromků poškozených mrazem ve školkách je východiskem z nouze.

8.     Oddálit počátek vegetace umělými zásahy lze jen zčásti: např. pokrytím půdy, pokud je ještě zmrzlá, slamnatým hnojem apod., navrstvením sněhu pod korunou, odstraněním sněhu na počátku zimy, aby půda promrzla.

9.     Ve školkách stromky na podzim dobyté a založené do půdy, které měly vyslovenější vegetační klid, vydrží někdy přes zimu lépe než stromky rostoucí v půdě.

10.  Části stromu těžce v lýku poškozené seřízneme ihned, jakmile je poškození patrno. Mrazové rány ošetřujeme obvyklým způsobem.

11.  Proti škodlivým výkyvům teplot chráníme stromy mimo přirozené stínění i umělým stíněním kmenů, které nejspíše vyrovnává teploty v kmenovém válci na jeho jižní a severní polovině. Kmeny můžeme stínit ruberoidem (nepískovanou lepenkou), latěmi, chvojím, apod.; ne však těsně na kmeni, nýbrž s mezerou mezi stínidlem a kmenem. Bílým nátěrem kmene (vápněním), i když je proveden pouze na jižní polovině kmene, se teploty na povrchu kmene, v podkorových a lýkových pletivech nevyrovnají tak, jak je zapotřebí a jak toho docílíme stíněním.

12.  Účinkům mrazu ve vegetaci se dá čelit několikerým způsobem. Zakuřování sadů hustým kouřem zmirňuje přímý účinek mrazu na poupata, listy, květy a mladé plody. Teplota v kouři je o 1,5 – 2 °C vyšší než mimo kouř. Bílý kouř je lepší než tmavý. Hustý kouř získáme spalováním pýru, listí, olejových cucků, rašeliny a jiných silně kouřotvorných hmot nebo speciálními dýmovničkami, po případě fosforovými (pokusy v SSSR; fosfor vnikající zčásti do rostliny působí i jako mimokořenové hnojivo). Sady zamlžují se dýmotvornou (chlorsulfonovou) kyselinou neutralizovanou amoniakem. Očekáváme-li mráz, zakuřujeme k ránu, před největším poklesem teploty. Podmínkou zdaru jsou povětrnostní poměry. Při prudkém větru opatření někdy selhávají a vyžadují společných zákroků na větších plochách. Sady lze vytápět speciálními kamínky v počtu 100 – 150 kusů na 1 ha. Teplota se tak dá zvýšit až o 4 °C. Rotory na věžích 10 – 15 m vysokých se mísí teplejší vzduch vyšších vrstev s chladným vzduchem přízemním. Každých 10 min. opakované postřiky vodou (ne jeden, ten spíše škodí) před mrazem, během mrazu a po mrazu chrání rostliny dosti účinně. Snad se zdaří i pokusy s umělým zasněžením použitím isolačních, rozprášených nebo rozmlžených, pro rostlinu neškodných hmot. Elektrické vytápění sadů je v pokusech. Obranné prostředky proti mrazům a výkyvům teplot tím rozhodně nejsou vyčerpány. V této věci se však dost nepracuje, poněvadž se mráz a jím způsobené poškození pokládá za jakési nutné zlo, jistě jen dočasně.

Rozdíly mezi teplotami v kmeni nestíněném, stíněném a bíleném nejlépe znázorňuje např. toto měření FERKLOVO:

 

Den měření

Teplota vzduchu ve stínu ve °C

Teplota v lýkovém kruhu kmene ve °C

nechráněného

bíleného

stíněného

již.str.

sev.str.

již.str.

sev.str.

již.str.

sev.str.

2. II. 1952

1

9,2

0

4,5

0

2,5

0

14 hod.

15. III. 1952

2,5

17

2

9,5

2

3

2

14 hod.