Virosám podobná nevirová ochuravění ovocných plodin

    Všeobecně možno říci, že fysiologické poruchy vlivem stanoviště nebo klimatických podmínek se projeví obvykle dosti náhle u všech stromů v sadě nebo alespoň u všech stromů stejné odrůdy. Virosy se obvykle projeví jen na jednotlivých stromech nebo na jejich skupinách, u starších stromů zvláště po roubování a seřezání. Podobně je tomu ve školkách, s tím rozdílem, že byly-li nemocné podnože, onemocnějí obvykle všechny rouby (šlechtěnci). Bylyli churavé rouby, tu onemocní skupiny stromků. U podnoží a roubů – bezpodmínečně u všech – svědčí odchylka spíše pro onemocnění fysiologického původu.

    S virosami mohou být zaměněny též poruchy výživy. U peckovin jde zejména o tyto: Nedostatek dusíku se projeví zvláště bledší barvou listů a slabším růstem. Nedostatek drasla: v létě listy světle zelené až chlorotické, dolů se zkrucují, na rubu odumírá střední žilka. Nedostatek fosforu: listy tmavé až červenavé, zejména řapík. Nedostatek železa: žilky zelené, pletivo mezi žilkami světle- až žlutozelené, bledé .Léčí ji též „injekce“ železnatých sloučenin do stromu a do půdy. Nedostatek hořčíku: mezi žilkami světle šedozelené skvrny, při trvalém, silném nedostatku okraje listů ve skvrnách odumírají – hnojit síranem hořečnatým až ½ kg na 1 strom. Nedostatek manganu: žilky I. a II. řádu a jejich okolí tmavé, zbytek chlorotický; při těžkém nedostatku opad listů. Doporučuje se na jaře stříkat ½ % síranem manganatým nebo na jaře do kmene a větví „injekce“ (nasát) 1 % síruanu manganatého. Nedostatek zinku: chlorosa, malolistost, žlutavé skvrny na listech, odumírání a nerašení pupenů, holé větve, prosychání; i v půdách, v nichž je dostatek zinku, ale pro rostliny nepřístupného. Postřik listů je podle zpráv málo účinný, postřik v době vegetačního klidu 1 – 2 % roztokem síranu zinečnatého účinný, rovněž vpravení síranu zinečnatého do děr vyvrtaných do kmene. Nedostatek mědi: chlorosa, vrcholy větévek zasychají, postranní pupeny předčasně raší. Léčení přihnojením modrou skalicí, „injekcemi“ do kmene, postřikem mladých listů měďnatovápennou jíchou. Nedostatek vápna: u broskvoně listy krní, jsou malé, tmavozelené, později s velkými chlorotickými skvrnami uvnitř plochy čepele i na okrajích. Listy od konce zasychají, růst slabý. Nedostatek boru: u slivoní hnědá místa v dužnině, plody se dříve zbarvují, zasychají. Zasychají i konce větévek. Pupeny, větévky i celé stromy odumírají. Na listech časté chlorosy, listy zkrouceny k rubu a dolů, na letorostech hnědé skvrny. Doporučuje se přihnojit boraxem (25 dkg na 1 strom), který účinkuje po 3 roky. Přebytek boru (v typické formě právě tak jako nedostatek boru u nás dosud nezjištěn): růst na koncích větévek předčasně zastaven, konec zasychá, kůra letorostu praská, korkovatí, u pupenů nádorovité ztluštění pletiva. Ochrana: hlavně intensívní závlaha, mobilizující bor v půdě.

    Chlorosy – žloutenky fysiologického původu zejména žloutenky z přebytku vápna a tím zaviněného nedostatku železa, žloutenky z nedostatku boru, žloutenky mající svůj původ v abnormálních procesech v těžké, vlhké půdě – se na rozdíl od většiny viros vyznačující bledou zelení až žlutozeleným zbarvením mezižilkového pletiva, v lehčích fázích ochuravění nestejnoměrnou zelení, v těžkých listy až bělozelenými, prosychajícími. Zjevy takto charakterizované mohou být též virového původu. Směrodatné je, že se fysiologické, stanovištěm podmíněné žloutenky nepřenášejí roubem na jinou rostlinu.

 

    Křenčení (dříve též nesprávně zvané hořká pihovitost). Bylo dříve řazeno mezi choroby virové. Důkaz o jeho virovém původu však bezvadně podán nebyl. Je časté u jablek, u nás též velmi vzácně u hrušek. Ochuravění se nevyskytuje každým rokem stejně silně. Také nebývá stejně silné na všech větvích celého stromu. Onemocnění je patrno na plodech buď již před zráním a při zrání, nebo až po uložení očesaných plodů. Při silném onemocnění postihuje silně i celou dužninu, při slabém zůstává omezeno na podslupkové vrstvy dužniny. Ve zvláště silných případech je plod deformován, dokonce zakrsává, nebo jeho povrch je nerovný, hrbolatý. V mírných případech je onemocnění patrné jen podle lehké proláklosti a tmavšího zbarvení malých míst na slupce, pod nimiž ostrůvek pletiva hnědne a odumírá. Ostrůvky odumřelého pletiva se vyskytují i hluboko v dužnině, slupky se však nedotýkají. Odumřelé ostrůvky pletiva i okolní pletivo jsou hořké. Odrůdy velkoplodé (Blenheimská a Harbertova reneta, Croncelské, Peasgood, Grahamovo jubilejní, Kanadská reneta, Aderslebenský kalvil, Gdanský hranáč, Lebelovo, Baumanova reneta aj.) trpívající více než jiné (pozorováno však i u Panenského českého a Evina). Silnější výskyt bývá při suchu po vydatných srážkách (stromy mladší i staré trpí celkem stejně).

    Bylo zjištěno, že nemoc vzniká následkem nedostatku stopového prvku boru. Přidání boru do půdy – 10 – 15 kg boraxu nebo kyseliny borité na 1 ha, vpravené na jaře do půdy. V půdách silně vápenitých, v nichž může být příjem boru zčásti blokován, je třeba dodávat bor již na podzim – čelí chorobě úspěšně pro běžný rok. Někdy se úspěchy nedostavují pravděpodobně proto, že v půdě chybějí i jiné stopové prvky. Úspěchy se hlásí i při postřiku – v červnu až červenci – ¼ % roztokem boraxu. Kromě toho je však třeba i ostatní péče o strom: korunu řádně prosvětlovat, strom řádně hnojit. Plody se mají česat ve správnou dobu a uchovávat v chladnu. Silně náchylné odrůdy se doporučuje přeroubovat méně náchylnými.

    Křenčení je u nás v některých letech (1954) rozšířeno velmi silně, a to jak v nížinách, tak i v podhůří (zjištěno i ve výši 800 m n. m.), na vápenitých půdách středočeských i podzolech, na půdách, v nichž je nedostatek boru nebo v nichž není bor rostlinám přístupný.

    V jiných letech (1955) je vzácné. Působí značné ztráty, záludné tím, že onemocnění se projeví často až ve 4 – 6 týdnech po uskladnění a pak ovoce silně znehodnotí. Plody zřejmě postižené křenčením již při česání se pro dlouhodobé uložení ve skládce nehodí. V místech, kde jabloně křenčením trpí, bylo by třeba se postarat o náležitou dodávku boru nejen přímým přihnojováním boru, resp. bor obsahujících sloučenin, nýbrž i hnojivy obsahujícími bor (jako byl borsuperfosfát apod.).

 

    Malolistost jabloní a hrušní. V některých polohách je to chorobný zjev velmi rozšířený a nebezpečný. Hojnější je u jabloní. Do takových poloh patří např. u nás některé nížinné polohy jižního Slovenska, některé polohy jižní a střední Moravy. V Čechách dosud toto onemocnění ve svém typickém projevu zjištěno nebylo. Listy, hlavně vrcholové, jsou bledší, užší až čárkovité, menší, někdy až žlutavé, u hrušní někdy pokroucené; často jsou listy následkem zastaveného růstu větví na jejich koncích sloučeny, vytvářejí se růžice, pod nimiž pupeny neraší a větev je holá. Strom nekvete nebo kvete jen málo, plody opadávají nebo jsou menší, někdy hrbolaté, se skelně prosvítajícími místy na slupce, někdy v podobě kroužků. Většinou jsou tak postiženy celé stromy, jindy jen části stromů (následkem sektoriální výživy). Různé podnože jsou různě citlivé. Tak v Krasnodaru v ovocnářské výzkumné stanici jsme byli informováni, že toto ochuravění se vyskytuje ve školce pouze u jabloní štěpovaných na kavkazská pláňata. Ochuravění jsme dříve považovali za virové, přenos roubem se však nezdařil. Zásluhou sovětských, amerických i našich badatelů (KRÁLIKOVÁ 1955, ústní sdělení) bylo zjištěno, že tato mololistost vzniká při nedostatku stopového prvku zinku. Již při vpravení 1 g bílé skalice (síranu zinečnatého) do kmínku malého stromu se strom zcela uzdravil. Stejně účinně působí i přihnojení malým množstvím (10 dkg bílé skalice na středně vzrostlý strom) síranu zinečnatého do půdy; některými pěstiteli je doporučován i postřik ¼ % roztokem bílé skalice po vyrašení listů, resp. po květu. Přihnojování síranem zinečnatým nutno opakovat, působí jen pro běžný rok.

 

    Bílá skvrnitost listů třešní a sladkovišní. Mezi žilkami, hlavně v okrajových částech a v koncových polovinách listů bělavé až bílé, ostře ohraničené skvrnky nebo úsečky, které později často hnědnou a zasychají. Listy bývají někdy asymetrické, jedna polovina menší než druhá, zoubky nepravidelné, povrch plodů nerovný. Tyto příznaky mají buď všechny listy, nebo jen listy vrcholové, nebo jen listy spodních větví. Sektoriální rozdělení podle větví však není. Jde o zjev původu genetického, dokonce snad charakteristický pro některé odrůdy, jak se zdá, velmi rozšířený; pozorovali jsme jej u nás, je hlášen ze Švýcarska, viděli jsme jej v Jaltě Krymu .

 

    Kadeřavost třešňových listů (Kincle leaf). Listy deformovány, často asymetrické, někdy s hlubokými zářezy a laloky, užší, zvlněny, zoubkování nepravidelné, žilnatina nepravidelná, list nestejnoměrně mosaikově zelený, plody špičatější. Chorobný zjev se přenáší semenem, pocházel-li pyl ze stromu jevícího stejné příznaky. Roubem a z podnože nemoc nebyla přenesena. Ačkoli všechny známky svědčí pro virovou nemoc, nelze tuto vadu z uvedeného důvodu pokládat zatím za virosu. Souhlasně s jinými badateli pokládáme ji zatím za pupenovou, na potomstvo přenosnou variaci. U nás v typické formě jsme tuto odchylku dosud nezjistili.

 

    Neinfekční dírkovitost listů slivoní. Přenáší se na potomstvo semenem. Přeneseme-li roub z takového stromu na strom zdravý, zůstane roub nemocný, ale podnož se nenakazí. Jde tedy o zjev genetického původu. Na listech jsou světlejší skvrnky, jejich vnitřky hnědnou, vypadávají, vznikají tak velmi četné, většinou okrouhlé dírky. Jde rovněž o pupenovou variaci, jejíž výskyt u nás je pravděpodobný.

 

    Dírkovitost – skvrnitost listů švestky. Příznaky se ukazují až v létě a k podzimu. Na listech jsou drobné skvrnky, které zasychají a vypadávají, někdy jsou listy chlorotické a jejich okraje zasychají. Listy předčasně opadávají. Silně postižené stromy zakrsávají. Jde o pupenovou, přenosnou, ale nenakažlivou variaci.

 

    Panašování listů (bílé a bělavé úsečky pletiva) révy vinné je hlavně původu genetického, časté zvláště u semenáčů. V bílých částech čepele listové chybívají vrstvy pletiva (palisády).