Řasy, mechy, lišejníky

    Řasy (Algae), mechy (Musci) a lišejníky (Lichenes) jsou rostlinami tajnosnubnými (Cryptogamae), nekvetoucími. Lišejníky jsou organismy složené, v nichž žijí v symbiose vřeckaté houby s řasami. Řasy prorůstají tenkým pokryvem kůru, zvláště odumřelou borku starších stromů. Jsou hojnější, právě tak jako mechy a lišejníky, na kmenech a v korunách přehoustlých stromů. Řasy, mechy a lišejníky jsou ukazatelem značné vlhkosti vzduchu i jeho čistoty; proto jich bývá více na vlhkých, zejména stinných stanovištích, poblíže lesů a v polohách s malým množstvím kysličníku siřičitého ve vzduchu.

    Přímá škoda působená ovocným plodinám těmito rostlinami je těžko zjistitelná, s výjimkou těch případů, kdy lišejníky se rozrostou i na zcela mladých větévkách a přispívají, porušujíce jejich kůru, k jejich odumírání a zasychání. Vážná škoda však při jejich silnějším výskytu vzniká tím, že porušují vlhkostní režim hostitelské ovocné dřeviny, především povrchu jejího těla, kůry. Za suchých období přijímají z ovzduší vodní páry, a tím ochuzují rostlinu o požitek této vody; za vlhkých období, po dešti, za mlhy a při rose, udržují ovzduší vlhkým nežádoucně dlouho. Tím podporují zejména rozvoj cizopasných hub; proto např. moniliosa nebo strupovitost jsou hojné na stromech porostlých lišejníky. Lišejníky bujnící na mladých větévkách porušují kůru a otevírají ji pro nákazu jinými škodlivými činiteli. Větší škody působí lišejníky tím, že poskytují úkryt škůdcům (květopas se pod lišejníky ukrývá a přezimuje). Užitek, který skýtají tím, že jsou i vhodným úkrytem přirozených nepřátel škůdců, není vyvážen uvedenou škodou.

    V řádně pěstěném, ošetřovaném sadě nelze proto řasy, mechy a lišejníky na ovocných stromech trpět. Jejich silnější výskyt je vždy známkou, že povinná péče byla zanedbána.

    Nepřímo čelíme řasám, mechům a lišejníkům vyhovujícím sponem stormů, správným řezem a průklestem koruny. Též mechanické ošetření – seškrábání staré odumřelé nebo odumírající borky, těmto porostům čelí. Stromy nejlépe očistíme drátěnými kartáči, vždy po několika letech, aniž však při tom strom „odřeme“ až do živé kůry. Tam, kde se stromy pravidelně ošetřují postřiky v tzv. době vegetačního klidu, neboli v tzv. době bezlisté, tj. od prosince do rašení pupenů, se ani lišejníky ani mechy na stromech nerozmohou, řasy pak jen krátkodobě, do nejbližšího chemického ošetření. V boji je třeba dáti přednost tomuto chemickému ošetření, poněvadž působí spolehlivě a je levné. Dobrého výsledku se dociluje již nátěrem nebo postřikem vápenným mlékem. Ovocná karbolinea, naftové přípravky a zejména orthopřípravky (organická barviva), které se chemicky pojí se stélkou lišejníku a otravují ji, jsou vysoce účinnými prostředky proti uvedeným rostlinám. Organická barviva působí na kůru při tom přímo obrodně. Dobrých výsledků dosáhneme též měďnatými přípravky (např. 2 – 3 % bordóskou jíchou) i přípravky sirnatými (10 – 20 % sírovápnem) nebo 10 – 20 % roztokem zelené skalice. Mrtvé lišejníky, pokud samy neodpadly, třeba seškrábat na podložený papír apod. a spálit nebo – lépe – zkompostovat s vápnem.

    Řasy, mechy a lišejníky nepatří k nějaké normální biocenose ovocného stromu, ke společenstvu organismů má být prost jakýchkoli, byť i zdánlivě nevinných příživníků, má být čistý, tak jak to požadujeme od každé kulturní plodiny; proto i jeho kůra má být čistá. Je zbytečné dokládat, že jen takový strom dává vysoké výnosy jakostního ovoce. Zkušenosti ze všech zemí to potvrzují. Ostatně mluví-li se o biocenose ovocného stromu, jde o omyl: můžeme mluvit o biocenose ovocného sadu, ne však stromu, rostlinného jedince. O biocenose ovocného stromu mohli bychom mluvit tehdy, kdybychom stromy vůbec neošetřovali a přenechali vládu přírodě; ale právě v ovocnářství jsme se již naučili přírodu ovládat a poznali jsme, jak chybné by bylo se na ni spoléhat.