Červená spála révy vinné

Pseudopeziza tracheiphila Müll. Thurg. 

        Choroba je působena houbou pakustřebkou révovou, Pseudopeziza tracheiphila Müll. Thurg., vřeckatou houbou, patřící do třídy Discomycetes, řádu Helotiales, čeledi Mollisiaceae. Houba je spolehlivě známa jen ve svém hlavním plodním stadiu, v plodničkách (apoteciích). Přezimují plodničky – apotecia – vytvářející se na obou stranách spadlých listů a dozrávající na jaře. Tvrzení, že výtrusy ve vřeckách dozrávají při 25 °C a dostatečné vlhkosti již na podzim, podle svých pozorování u nás MARVYNOVÁ (1954) popírá. Plodničky dozrávají jen na listech na půdě, ne na listech zahrnutých půdou. Nákaza se šíří jen při deštích od jara, nikoli najednou, ale postupně, v několika vlnách, při každém silnějším dešti podle dozrávání apotecií, až do konce června. K prvním nákazám za příznivého počasí dochází již velmi časně; rpvní příznaky byly pozorovány již začátkem května. Dozrálé apotecie jsou 0,3 – 0,4 mm velké, protrhávají pokožku. V jednom apoteciu je až 100 vřecek. Vřecka jsou kyjovitá, později válcovitá, v každém vřecku je po 8 výtrusech. Vřecka (asky) jsou až 140 µ dlouhá. Vřeckové výtrusy (askospory) jsou většinou jednobuněčné, vejčité až půlměsíčité, 15, 75 – 28 x 7 – 10,50 µ velké. Askospory jsou vymršťovány jen při dešti. Jen v kapce vody je houba s to, aby nakazila listy, a to na rubu i na líci. Optimum pro klíčení askospor je 20 – 25 °C, maximum mezi 35 – 40 °C. Z klíčního vlákénka listu vyrůstá podhoubí, které usmrcuje buňky a vrůstá do listových cév, hlavně silnějších žilek. Houba žije pravidelně jen v listech, zprávy o jejím parasitickém životě ve výhonech nebyly ověřeny. List může být napaden, až dosáhne určité velikosti, určitého stáří, ne při rašení. Silně napadené listy opadávají. Napadené cévy hnědnou, ucpávají se hyfami podhoubí a gumovitou hmotou; listová zeleň se rozkládá, nevyživované části listů odumírají a charakteristicky se barví (u modrých odrůd karmínově červeně, u červených červenohnědě, u bílých citronově žlutě až žlutohnědě, pak hnědě. Skvrny jsou ostře ohraničené žilkami, zejména žilkami 1. a 2. řádu; mezi zdravým a nemocným pletivem je okraj skvrn žlutavý nebo žlutozelený, pletivo skvrn odumírá. Tyto skvrny vznikají do 3 – 6 týdnů i později po infekci. (Nezaměňovat s úžehem, při němž listy od krajů suše zasychají; nezaměňovat s podzimním zbarvením listů, kdy se barví celá listová plocha po celé výšce keře bez omezení žlutým proužkem a žilkami a kolem hlavních žilek pletivo zůstává dlouho zelené; nezaměňovat s poškozením způsobeným za vlhkého počasí u modrých odrůd při postřiku přípravky založenými na kysličníku měďném, jak k takovému poškození někdy dochází). Obvykle jsou spálou ochuravělé listy jen ve spodní třetině výšky keře, nejvýše do ½ výšky. Dojde-li k druhotné nákaze v srpnu, mohou být napadeny i horní listy. O této druhotné infekci není jisto, pochází-li z letních výtrusů či z askospor z opadaných listů z prvotní infekce nebo z askospor a infekce z předchozího roku. Jde o zjev u nás zvlášť řídký, vyskytl se např. v r. 1954. Zcela mladé listy jsou méně napadány než listy starší. Zachvátí-li odumřelé pletivo skvrnaž přes ¾ listové plochy, tu list upadne, někdy jen samotná čepel. Škoda vzniká ztrátou asimilační plochy skvrnami mrtvého pletiva a opadem listů, zkrácením vegetační doby, nedozráním hroznů, opadem bobulí, nevyzráním dřeva, a tím větším ohrožením mrazy. Konidiové stadium (letní výtrusy) se podle pozorování v zahraničí objevuje na podzim na rubu listů poblíž žilek a patří do pomocného rodu Botrytis Michel (čeleď Mucedinaceae). Výtrusonoše jsou hroznovitě větvené a nesou jednobuněčné konidie. Klíčení konidií dosud nezjištěno. Zdá se, že u nás dochází k nákaze jen z askospor a že houba má u nás jen jednu generaci do roka.

        V prognostice této choroby panuje nejistota, biologické podklady pro ni nejsou dostatečně známé. Po několik let se nemoc nevyskytuje vůbec, nebo jen nepatrně, pak náhle i dosti silně a několik let za sebou silně. Silně nebo dosti silně se u nás tato choroba vyskytovala v suchém roce 1947 a v letech 1948 – 1952, velmi málo v roce 1953, místy opět v r. 1954. Ve Švýcarsku a v Německu působila tato choroba – dříve než se réva všeobecně a pravidelně ošetřovala proti peronospoře – značné ztráty na úrodách. U nás škodila jen místy, v některých letech, v některých polohách a tratích; ve většině vinařských oblastí byla prakticky neznámá. K tomu jistě přispívá teplomilnost této houby – její podhoubí snáší teploty od – 20 do + 52 °C, optimum pro klíčivost výtrusů leží poměrně vysoko; tomu odpovídá i zkušenost, že v severnějších krajích je to choroba méně častá, i to, že bývá častější po teplých jarech. Vlhká letní období jsou však příznivá jejímu dalšímu rozvoji. Jarní přísušky jsou pro nákazy červenou spálou příznivé. Nákaza tedy závisí zřejmě na stavu a odolnosti rostliny; vodní deficit a jarní sucho podporují infekci právě tak, jako ne plně vyhovující podmínky půdní. Proto je červená spála v některých vinařských obcích pouze na části jejich viničných tratí, ve vinicích s půdami na humus chudými, lehčími, vysychavými, kamenitými, méně hnojenými, s hladinou spodní vody příliš hlubokou, ale též na půdách se spodinou nepropustnou, špatně se zahřívajících, s nízkou vodivostí vody, v polohách s výsušnými větry.

        Červenou spálou je napadána réva vinná, též americké podnožové révy a jejich kříženci s evropskou révou vinnou („přímonosné hybridy“), též loubinec „psí víno“ Parthenocissus (Ampelopsis) quinquefolia Planch a loubinec trojlaločný Parthenocissus tricuspidatus Planch. Z odrůd révy vinné se uvádějí jako náchylné: Červenošpičák, Elbling, Burgundské bílé, Burgundské modré, Ryzlink rýnský, Tramín, Veltínské červenobílé, Neuburské, Furmint, Muškát žlutý. Ke středně náchylným se řadívá: Müllerova-Thurgauova réva, Ryzlink vlašský; k odolnějším Chrupky, Sylván, Čabanská perla, Malinger. Vliv podnoží není zcela vyjasněný, révy štěpované na Solonis a Solonis x Riparia jsou prý odolnější.

        Řádná výživa révy, bezvadná agrotechnika (hluboké kypření půdy, hnojení humosovými hnojivy a tím zlepšování vodního režimu půdy, po případě, kde je to možno, závlaha) jsou nezbytnými opatřeními v boji proti této chorobě, právě tak jako odklizení spadlých listů již na podzim a jejich zneškodnění. Jestliže se réva řádně a včas ošetřuje měďnatými přípravky proti peronospoře, čelí se tím zároveň i spále, proto je spála v řádně ošetřovaných vinicích řídká. Postřiky za vegetace jsou účinné jen preventivně – aby zabránily nákaze; mají být vykonány časně, ještě před dozráním apotecií, listy mají být přípravkem pokryty tak, aby výtrusy houby, i když vyklíčí, zahynuly. Stříkat se má s horní a dolní strany listové, v ohrožovaných končinách po prvé, když listy dorostou průměrně do 4 cm šířky (tedy když výhony jsou 5 – 10 cm dlouhé, druhý postřik za 7 – 10 dnů po té, další po stejné době, rozhodně však před květem a hned po květu. Tyto postřiky jsou nejdůležitější, další jsou spojeny s bojem proti peronospoře. Působí dobře jak přípravky měďnaté (1,5 – 2 % bordóská jícha, 1 % Kuprikol), tak přípravky založené na kysličníku měďném 0,5 – 0,6 °, event. s přídavkem koloidální síry (i sirnaté), 1 % Polybarit. V laboratorních pokusech MARVANOVÉ (1954) se osvědčily též organické fungicidy (Ziram = Fuklasin = Zn-dimethydithiokarbamat, Zircam, Ferbam = Fe-dimethydithiokarbamat (v koncentraci 1 – 1,5 %).