Podmínky dobrého zdravotního stavu ovocných stromů a keřů
Škodliví činitelé ovocných plodin ještě stále působí v našich zemích velké ztráty na výši sklizně i na jakosti ovoce. Značné části těchto ztrát se dá však zabránit využitím dosavadních poznatků v boji proti škůdcům a chorobám. Ochrana ovocných plodin nás zbavuje starosti o sklizeň a vždy se plně vyplatí. Každý ovocnář ví, že ochrana ovocných plodin je nedílnou součástí jejich pěstění, celého souboru pěstitelských opatření, čítaje v to agrotechniku v nejširším slova smyslu. Chemoterapie nebo fytofarmacie, využití chemických přípravků pro ochranu, je sice jen dílčí složkou, zatím však krajně významnou, jednou z nejúčinnějších, často jedinou, ale samostatně nepostačitelnou. Stejně důležité jsou i ostatní podmínky dobrého zdravotního stavu ovocného stromu nebo keře. Zdravotní stav rostliny je výslednicí nejen napadení houbou nebo škůdcem ale též vlivu všech ostatních složek prostředí. Jen zdravá, nadějná rostlina, vysazená na správném stanovišti, druhu a odrůdě vyhovujícím, může nám poskytovat bohaté a trvalé úrody. Všemi prostředky musíme udržet její dobrý zdravotní stav, a onemocní-li, vyléčit ji. Proto nebudeme sázet stromy churavé, přestárlé, zababčilé. Půdu před sázením řádně provzdušníme, hluboko zoráme, převrstvíme. Stromy sázíme podle platných zásad. Podzimní sázení má kromě jiného tu výhodu, že ornice se spojí se spodinou a lépe vede vodu; stromek, nemající ještě mohutné a do hlubších vrstev sahající kořání, není ohrožován suchem jako při jarním sázení. Přímo do kompostu nebo do statkové mrvy kořeny nevkládáme, ale jen do úrodné prsti. Jáma má být široká, není-li celý pozemek velmi hluboko zorán (do 60 – 80 cm) nebo převrstven, nejméně 1,5 m v průměru. Při malých jámách a půdě méně úrodné se strom po bujném začátku v růstu zabrzdí; při hlubokých jámách jsou kořeny příliš hluboko. Ovocný sad patří jen do dobré půdy a polohy. Plánování a vysazování ovocných sadů se má tak silně obalečem, že pro docílení dobré úrody je nutno ve vegetační době až sedmkrát stříkat, nezařazujeme při plánování do jabloňových poloh. V polohách vyšších až podhorských, vhodných pro jabloně, ale příznivých pro strupovitost, je nutno volit odrůdy odolnější proti strupovitosti. Není také lhostejno, zakládáme-li sad nebo stromořadí: mezi zápojové, sadové škodlivé činitele patří např. mery, obaleči, puklice, strupovitost; mezi silniční bekyně zlatořitná, mol jabloňový, sviluška (zejména u prašných cest). Přesná hranice mezi oběma skupinami však neexistuje. Strom nemá být utopen, tj. vsazen hlouběji, než rostl ve školce. Na pozemcích vlhkých se stromy sázejí nad úroveň ostatních pozemků, do půdy záměrně navršené až 40 cm vysoko. Nutno počítat i se sednutím půdy. Strom nemá však být sázen ani mělčeji, než rostl ve školce; kořenový krček musí být zakryt půdou, strom nemá být úvazkem škrcen, jinak nerodí, krní, hyne. V domácích zahrádkách sázíme více druhů i odrůd, ve výnosových sadech jen několik odrůd téhož druhu.
Hrušeň vyžaduje hodně vláhy a hluboké úrodné půdy. Narazí-li svými kořeny na suchou, skalnatou nebo nepropustnou, zamokřenou spodinu, neplodný jíl, rodí plody malé, ustává ve vzrůstu nebo i předčasně hyne. Jabloň je na půdy méně náročná (půdy zamokřené trvale nesnáší), je však náročná na srážky, a není-li jich dostatek, je nutno jabloňový zavlažovat. Třešeň nesnáší půdy zamokřené. Višeň je vůči půdám i povětrnostním poměrům velmi snášenlivá, pro náchylnost k moniliosám dáváme však při jejím pěstění přednost polohám sušším. Půdy s poměrně vysokou hladinou spodní vody jsou vhodné pro švestky, které jsou náročné na dobré zásobení půdy humusem. Slivoně jsou k půdám i povětrnostním poměrům velmi snášenlivé. Rybíz a angrešt se spojí i s půdami suchými, k bohaté plodnosti však vyžadují velmi vydatného organického i minerálního hnojení. Daří se i ve vysokých polohách. Na půdách s přebytkem vápna a nedostatkem drasla jsou jejich přírůstky slabé, list špatně vyvinutý, na okrajích nebo i celý zasychá, červená a hnědne, opadává. Maliník vyžaduje mnoho humusu, na vápno je málo náročný, půda neutrální nebo kyselá mu lépe vyhovuje než silně zásaditá. Broskvoně jsou velmi přizpůsobivé jak v nárocích na půdu, tak i na povětrnost. Meruňky mají velký nárok na vápno. U nás patří jen do teplých poloh. Ořešák vyžaduje hojně drasla i vápna; jeho stanoviště se má volit tak, aby strom netrpěl jarními mrazy; mají se proto vysazovat jen stromy (nejlépe roubované odrůdy) pozdě rašící.
Všeobecně, jak při volbě druhu a odrůdy i stanoviště, tak při výživě atd., nutno dbát, aby dřevo na zimu dokonale vyzrálo. Čím dříve a lépe na podzim vyzraje, tím je v něm více zásobních látek, tím lépe stromy na jaře vyhánějí, poněvadž žijí nejprve z reservních látek. Stromy, které měly nadměrnou úrodu nebo příliš velké přírůstky, jejichž listy nebyly plně výkonné (např. chlorotické nebo poškozené), nahromadí málo zásobních látek, podzimní zbarvení listů se u nich opožďuje, dřevo špatně vyzrává a je citlivější na vlivy mrazu. Také střídání úrodnosti u jabloní mívá podobné příčiny, někdy je to i následek mrazu v době květu, nebo následek nadměrné úrody v jednom roce. (Pročesáváním již před červnovým odpadem tomu čelíme; ovlivňujeme tak příznivě nasazení květných puků pro příští rok. O úrodnosti stromů ovšem rozhodují i mnohé jiné okolnosti, např. počasí v době květu a po něm, někdy i zlistnatění květných puků atd.).
Nízkokmen je vedle zákrsku nejvhodnějším tvarem stromu pro výnosové sady. Ošetřování i sklizeň je nejsnadnější a ovoce se na něm nejlépe vyvine. Nízko rostoucí větve stíní kmeny a chrání je tak před škodlivými výkyvy teplot i před působením mrazu na kmen a silnější větve. Do silničních stromořadí patří vysokokmen nebo polokmen, ani ten však nemusí mít nutné zlo – kůl. Ochrana stromů větrolamovými stromořadími nebo živými ploty je zvláště nutná v návětrných polohách. Pokud se dávají ke stromům kůly, mají být hladce oloupány, lépe z jehličnatých než z listnatých stromů. Kůl nesmí sahat do koruny, poranil by ji. Pro zabránění ožehu doporučuje se umístit kůl na jihozápadní stranu kmene, obvykle to však jako ochrana nepostačuje. Úvazek podle potřeby uvolňujeme. Kůl odstraníme, jakmile kmen dostatečně zesílil a může odolávat náporům větrů. Kůl pak vytáhneme celý, v zemi nemá zůstat ani jeho nejspodnější, často shnilá část, proto jsou lepší kůly z konservovaného dřeva. Jmenovky třeba včas odstranit, aby se nezařízly, nezarůstaly do dřeva. Plán sadu s podrobnostmi o každém jednotlivém stromu, jeho zdraví, úrodách apod. je nezbytný. Stromy nakloněné větrem se pozvolna vztyčují oporami, ovinutými na koncích látkou. Podpory větví jsou nutným zlem při nepostačitelném vývinu dřeva, kterého má a může být předem dosaženo správným tvarováním stromů již od mládí. Pokud se používá podpor, tedy takových, které se nevysmeknou. Větve v paždí rozštěpené třeba ihned stáhnout obručemi apod., podloženými látkou, a ránu zavoskovat.
Sady chráníme před zvěří – tedy také před zajíci – především plotem. Proti zajícům jsou obaly (koše, ale i obaly z papíru, slámy apod.) lepší než chemikálie. Pokud by se užívalo živočišného tuku (slanina), třeba jej bezpodmínečně po zimě zmýdelnit sodou. Ochrana proti ptákům, např. špačkům, je někdy důležitá. Také veverky třeba zahánět; nakusují dužninu švestek, lískové oříšky i vlašské ořechy. Keře angreštu proplétáme nitěmi proti požeru květů vrabci a kosy; hrozny chráníme sítěmi. Proti polomu větévek působenému vranami (sedajícími na letorosty) zavěšujeme na větévky proutěné kroužky namočené do dehtu – lesklé pohybující se kroužky vrány odstrašují. Sad chráníme proti větrům vysázeným topolů a živých plotů, které nemají býti z akátu (drží se na něm puklice), z hlohu (má některé škůdce společné s ovocnými stromy), z buku a habru (lákají chrousty). Nejlepší jsou živé ploty z jehličin, ptačího zobu, pustorylu, moruše. Užitečnému ptactvu dáváme příležitost k usídlení. Postřiky ptactvu neškodí.
Volba správné podnože má rozhodující význam i na zdravotní stav šlechtěnce. Odolnost proti kolísání teplot a proti vlivu mrazů je dána nejen podnoží, nejen šlechtěncem, ale vzájemným ovlivňováním obou složek. Se stanoviska zdravotního dáváme přednost podnožím, na nichž roub dobře vyzrává. Podnože, na nichž roub příliš bujně roste (myrobalán) jsou pravidelně nevhodné. U švestek je nejlepší podnoží odkopek nebo odrůda na odkopek našlechtěná, nebo samotný odkopek nešlechtěný. Podnož musí být zdravá; z podnože virově nemocné snadno virus přejde na šlechtěnce. Srůst podnože s roubem má být bezvadný. Namrzlé podnože se pro šlechtění nehodí. Podnož ovlivňuje též odolnost stromů proti suchu. Roubovat pod korunkou se často doporučuje. Přeroubování starých stromů jinou odrůdou je možno jen u stromů se zdravým kmenem a dřevem vůbec. Roubovat nutno s náležitou péčí: při roubování vznikající ochuravění, ať už jde o ochuravění dřeně (u broskvoně, révy vinné), kůry nebo lýka, jsou vážná; mívají za následek krnění, žloutnutí, předčasné stárnutí i odumírání celé rostliny; u révy vinné tzv. chorobu dřeně, spojenou s výskytem druhotných mikroorganismů. Přestárlé kultury jsou nevhodné, neošetřovatelné a nečesatelné; to platí právě tak o jahodách jako o obrovitých stromech. Snahy vypěstovat pravokořenné ovocné stromy, např. jabloně, se sice potkaly s úspěchem, právě u jabloní se však názory o jejich vhodnosti různí. Podle některých zahraničních zkušeností se pravokořenností výnosnost ani odolnost vůči chorobám a vlivům mrazu nezvýšila.
Pozemek panenský, tj. takový, na němž dosud ovocné stromy pěstovány nebyly, je sice pro založení sadu nejvhodnější, ale i jiné pozemky se dají při správné volbě druhu, odrůdy, podnože a při správné agrotechnice plně zužitkovat. Polohy příliš návětrné, v nichž stromy se vyvracejí a nápory větru trpí vývin koruny, lámou se větve, rouby, sráží se ovoce, jsou pro založení sadu nevhodné. Stejně to platí i o polohách zcela uzavřených, příznivých mšici krvavé a jinému hmyzu, moniliosám, padlí, strupovitosti atd. Do mrazových kotlin ovocné stromy nepatří, také poloh příliš suchých se varujeme, na zamokřené pozemky stromy a keře ovocné nesázíme. Hustotu sadu volíme podle druhu a odrůdy, tvaru, podnože, povahy půdy, místních zkušeností. U nás se hodí pro pěstění ovocných stromů jak polohy nížinné, tak svahové polohy podhorské; je jen třeba volit správně druh a odrůdu, postarat se podle potřeby o umělou závlahu, správně strom živit a ošetřovat. Více je třeba využít poloh, v nichž strom méně trpí chorobami a škůdci, zvláště poloh podhorských. K sázení se zvláště dobře hodí stromy vypěstované v tom kraji, ve kterém chceme sad zakládat. Mamutí školky, které nutně musí dodávat stromky i do prostředí zcela odlišného, jsou u nás nevhodné. Dobrovolná vnitřní karanténa, aby se škůdci a choroby nezavlekli, např. rouby, je nezbytná, vyžaduje si po případě i desinfekci roubů apod. Nesázíme-li stromky hned po jejich obdržení ze školky, založme je kořeny do půdy. Za sucha se doporučuje kořeny namočit ve vodě, jámu prolít vodou, zalít i zasazený stromek. Před vysázením oklepeme půdu s kořenů, abychom se přesvědčili, neskrývají-li se pod ní vady (boulovitost, hniloba kořenů, namrzlost, mšice krvavá apod.). Stromy došlé za mrazu namočíme před sázením na 24 hodin do studené vody nebo kořeny založíme do vlhké půdy; varujeme se prudkých přechodů teploty. Kořeny i korunku odborně zakracujeme hladkým řezem.
Výživa má být bohatá a všestranná; pro plodící jabloňový sad se doporučuje jako osvědčený poměr kyselina fosforečná: dusíku: draslu – 1 : 2 : 3 nebo 1 :3 : 4 nebo 1 : 2 : 4. Jakákoliv jednostranná výživa snižuje asimilaci (u bledě zelených listů je až o ¾ menší než u sytě zelených), úrody činí méně jakostními a strom je náchylnější k nemocem. Močůvka i jiná hnojiva obsahující dusík se mají dávat na podzim nebo na jaře, pozdní dodávka v létě by mohla způsobit špatnou vyzrálost dřeva a jeho pomrzání. Při výživě ovocných stromů je zapotřebí pro tvorbu dřeva, skořápek apod. nutně vápna. Není-li v půdě v dostatečném množství, třeba je dodávat nejlépe ve formě vápence. Pro správnou výživu ovocného stromu a keře je třeba všech živin; dusíku pro vzrůst, kyseliny fosforečné pro plodnost, drasla pro tvorbu dřeva a asimilaci – jak se lidově říká. Draslo také přispívá k lepšímu vyzrání dřeva a činí stromy odolnějšími proti vlivům mrazu. I na půdách chudých vápnem (švestky na podzolovaných, zvětráním ruly vzniklých půdách) dovede strom z půdy přijmout celkem potřebné množství vápna. Při přebytku vápna dochází k chlorose , rostliny špatně přijímají bor (tak tomu bývá však i na půdách podzolovaných při nedostatku vápna). Význam vápna se někdy přehání, při jeho přebytku se skořápky pecek někdy vyvíjejí nadměrně. O úbytích skořápky ořechů v souvislosti s výživou. Starší stromy se nejlépe přihnojují strojenými hnojivy v roztoku, a to buď injektorem, nebo do děr v obvodu koruny i blíže, nebo do hlubokých stružek – tak se živiny nejspíše dostanou přímo stromu. Důležité pro ovocné stromy a keře, jako pro řadu jiných rostlin, jsou stopové (troškové) prvky, kterých musí být v půdě alespoň malé, rostlinou zužitkovatelné množství. Mezi tyto prvky patří zejména bor, mangan, měď, zinek, molybden. Význačná je zejména úloha boru proti křenčení jablek.
Též u révy vinné byla poznána důležitost boru, bez něhož dochází k chlorosám, zasychání výhonů, k propadávání (oprchávání) a špatnému vývinu bobulí, k chlorose a odumírání listů révy. Ze škodlivých součástí obsažených ve strojených hnojivech uvádíme zejména chlor, který by v příliš vysokých dávkách snižoval tvorbu asimilátů a působil chlorosu listů. Všeobecně – platí to zvláště pro jabloně – jsou při nedostatečné výživě dusíkem listy malé, nažloutlé, na podzim se předčasně zbarvují i opadávají; přírůstky jsou malé a květy se zakládají v malém počtu. Při naprostém nedostatku dusíku plody již červnu opadávají. Při přebytku dusíku jsou lity silné, temně zelené až dlouho do zimy, opadávají až po mrazech, růst trvá až hluboko do podzimu, květů je málo nebo plody opadávají. Při slabém přebytku je plodů méně, ale jsou větší, s řídkou dužninou, málo trvanlivé. Při nedostatku kyseliny fosforečné jsou listy tmavozelené až načervenalé, předčasně opadávají. Při nedostatku drasla jsou slabé přírůstky, málo plodů, při silném nedostatku listy hnědnou a jejich okraje se kroutí; u slivoní je pletivo mezi žilkami chlorotické. Při nedostatku hořčíku jsou listy chlorotické až žlutavé, předčasně opadávají.
Ovocný strom netvoří korunu náhodně, lépe ji tvoří v podmínkách pro strom příznivých než v méně příznivých. V obou případech však musí být koruna kulturního stromu vypěstována, zformována, hlavně řezem. Řez proto patří k nejdůležitějším pěstitelským opatřením. Koruna má být řídká nebo alespoň ne přehoustlá, taková, aby vzduch a slunce měly plný přístup i dovnitř koruny. Ovocné stromy jsou světlomilné; při nedostatku světla listy uvnitř koruny opadávají, plody již v mládí zakrňují nebo naopak zaschlé zůstávají na stromě viset. Koruna nemá být však tak řídká, aby byl strom příliš vystaven účinkům kolísajících teplot a zvláště účinkům mrazů. Netrpme vedle sebe a těsně nad sebou rovnoběžných větví, větví křižujících nebo dotýkajících se. Takové větve vždy vyřezáváme. Rána budiž hladká, při vyřezávání větví ve větevném kroužku, neroztřepená a nezhoužvená. Řezem v mládí se koruna tvaruje, později, pokud je toho zapotřebí, ji jen prosvětlujeme, vyřezáváme výmladky (vlky), zvláště napadené chorobami a škůdci. Zbytečně žádné stromy neřežeme. Sprengův oeschberský řez, jehož základní zásadou je podřízení plodných větví vedoucím, vytvoření volných, světlu přístupných pater koruny, dovoluje dobré ošetřování i vnitřních částí koruny, rychlé osychání i dobrý vývin plodů. Ostatně, péče o tvar koruny musí být zásadně tím větší, čím nepříznivější je klima, méně intensívní sluneční záření a slabší růst stromu. Rány řezem způsobené obvykle nijak neošetřujeme, zahojí se samy; u jabloní ohrožovaných mšicí krvavou je namažeme voskem. Řez chirurgický, tj. odstraňování odumírajících a odumřelých větví, děláme ihned, jakmile vadu zpozorujeme, tedy i v plné vegetaci, a to až do zdravého dřeva, ve větevném kroužku. Při řezu silnějších větví čelíme jejich zalomení naříznutím zdola. Kroužkovací řez, jímž se neplodné stromy donucují k plodnosti, není se stanoviska zdravotního doporučitelný, hojení bývá někdy obtížné. Tento řez má přivodit rovnováhu v přívodu vody a živin z půdy a v tvorbě živé hmoty asimilací kysličníku uhličitého z ovzduší pomocí listů. Stejného výsledku dosáhneme stažením větve nebo kmene blízko nad zemí silným drátem v únoru; na podzim se drát sejme a podobně upevní zase v příštím roce. Zmlazení koruny řezem se doporučuje zvláště u některých odrůd jabloní (Panenské české, Parména zlatá aj.), někdy je nutné u korun poškozených mrazem. Zmlazení koruny, její průklest, výběr a zkrácení plodonošů řezem podle ČERNÉHO-LOUDY se osvědčuje zvláště u odrůd plodících na krátkém dřevě (ale pravděpodobně také u řady odrůd jiných) a umožňuje lepší ošetřování proti škodlivým činitelům. U angreštu a rybízu vyřezáváme a ničíme staré prýty (bývají napadány nesytkou, choroši); u malin loňské pruty vyřezáváme hned po opadu listů a zkracujeme konce letošních výhonů.
Ovocné stromy jsou více méně teplomilné, jsou zde ovšem značné rozdíly mezi druhy a odrůdami. V chladných letech plody některých odrůd, které se jinak vyvíjejí normálně, odrůstají špatně, zůstávají malé, mívají špatný tvar i opadávají.
Sucho je pro ovocné stromy vesměs nepříznivé. Při suchu se zavírají listové průduchy, klesá asimilace. Sucho zaviňuje žloutnutí a opad listů a plodů, listy blednou mezi žilkami, zasychají od špiček a okrajů, přírůstky jsou malé, plody špatně urostlé, nešťavnaté. Sucho podporuje rozvoj škodlivých činitelů, zvláště živočišných a nepřímo i houbových (padlí jabloňové). Následuje-li po suchém období před zráním plodů období vlhké, plody pukají, snadno hnijí. Mladé stromky, zvláště na jaře sázené, při málo spojené ornici a spodině, kde není dokonalé vedení vláhy, v suchých letech vadnou i usychají. Proto je nezbytné zasazené stromy zalévat, zvláště v suchých letech, ne až vadnoucí a suché, ale od jara, v několika dávkách, nejméně 60 – 100 l na 1 strom, a půdu kypřit. Rostliny, které jsou velkými spotřebiteli vláhy z dolních vrstev půdy, jako jsou obiloviny a zvláště dlouhodobé vojtěšky (nad 2 roky), do sadů nesejeme. Všestranně možno plně doporučit černý úhor se zaorávanou, pro zelené hnojení pěstovanou plodinou (hořčicí, směskou, svazenkou apod.); hodí se též okopaniny. Není-li sad v černém úboru, je pro stromy mladší než 20 – 30 let nezbytné dělat mísy, nejlépe ovšem v rozsahu koruny; na jaro – podle zvyku – půdu od kmene odhrnovat, na zimu přihrnovat. Půdu mís musíme udržovat čistou, bez plevelů, s nastýlkou (mulčovanou) nebo pokrytou vytrhanými plevely, suchým hnojem apod.; půda tak rychle nevysychá. Zatravněné sady lze všeobecně doporučit až v polohách se srážkami nad 700 – 800 mm. Plevele, zvláště hluboko kořenící, víceleté, pýr apod., jsou krajně nebezpečnými nepřáteli sadů, baničitelem mladých výsadeb. Plevel v sadech nesmí být trpěn a je třeba se postarat o jeho odstranění již v samých začátcích jeho růstu. V krskových a nízkokmenných sadech jsou proto nezbytné nesené pluhy, brány apod., dovolující dokonalé obdělání a udržování struktury a čistoty půdy pod korunami stromů až k jejich kmeni (bez jeho poškození); v tomto obdělávání je vzorem ovocnářství. Proti suchu se závlaha sadů plně doporučuje, ale vymyká se z rámce této knihy o tom pojednávat. Prudkým postřikem po květu ostatně čelíme i přímo škůdcům: splachujeme tak vajíčka obaleče jablečného, nepřímo hubíme svilušku. Za poledního úpalu nezavlažujeme. Škodlivý vliv vyschnutí půdy na kořeny je zejména nebezpečný ve spojení s mrazy (zima 1953/54), tehdy je nesnadno rozeznat, jakým podílem se uplatnilo sucho a jakým mráz.
Zamokření stanoviště je způsobeno hlavně nepropustností spodiny. Velmi bohatými srážkami se zvyšuje hladina spodní vody a zamokření se zvětšuje. Se zamokřením souvisí udušení a hniloba kořenů (poněvadž v půdě obsažené malé množství kyslíku se spotřebuje na rozklad organických látek), řídká pletiva, bujení korových čočinek (lenticell), nedostatečné vyzrávání dřeva a promrzávání větví i kmenů. Na zamokřené půdy ovocné stromy nepatří; je třeba je teprve zúrodnit odvodněním, zkypřením, převrstvením, vápněním. Na propustnějších půdách vyplavují trvalé deště živiny z půdy, listy se odbarvují a žloutnou, listová pletiva, zejména u třešní, hnědnou a odumírají plody hnijí (zvláště u kultur málo živených). Trvalé deště a vlhké ovzduší podporují též mykosy, zejména při vyšších teplotách. O praskání slupky plodů. Také po velmi vlhkých, sněhem bohatých zimách bývají jabloně a slívy poškozovány: listy a květní i listové růžice bývají zakrslé, což je následek poškození kořenů nadměrnou vlhkostí (kořeny jsou „sklovité“, vodnatí, jsou šedosinavé). Při nadměrných srážkách se v době před zráním a při zrání špatně vyvíjejí pecky u broskvoní. Obě její poloviny se snadno od sebe dají oddělit, lpí na dužnině, kolem pecky je slizovaté pletivo – parenchymatický kalus. Podobně se vliv nadbytku srážek projevuje ve stejných fázích též u sliv a švestek; u obou dochází i k ronění klí na slupce.
Čistota pod stromem i na stromě musí být dokonalá; spadlé listí a plody nutno odstranit, shrabat a zneškodnit zkompostováním s vápnem nebo hluboko zarýt, zaorat, aby na jaře nebyly listy opět vyneseny na povrch. Totéž platí o listech a plodech zbylých na stromě. Strom zbavujeme, nejlépe v předjaří, drátěnými kartáči i staré odumřelé borky, která je skrýší pro škůdce. To děláme před předjarními postřiky. Odřít kůru až do zelené, živé kůry je však škodlivé. Listí apod. pod stromem má být odstraněno nejpozději do března, lépe a správné je učinit tak již na podzim, poněvadž během zimy listy zteřejí, rozdrolí se a na jaře by jejich napadené části zůstaly na půdě a byly zdrojem nákazy. Rovněž plody mají být hned po opadu a pak opakovaně odstraňovány a zneškodňovány (ve švestkách jsou většinou ještě housenky obaleče). Zužitkováním vadného, ale nehnijícího ovoce (nahnilé se hodí jen ke krmení domácích zvířat) na šťávu, mošt, syrupy a pálenky zahubíme škodlivé činitele a cennou surovinu zachráníme. Kompost z listí a shnilých plodů se žíravým vápnem, řádně humifikovaný, zšeřelý, je cenným a též pro sady nezávadným hnojivem. Postřik spadlých listů roztokem síranu amonného, rozhození strojených hnojiv (dusíkaté vápno), postřik 2 – 3 % roztokem organických barviv (orthodinitrokresolových přípravků) jsou částečně též účinná opatření proti zárodkům chorob v listech.
Ošetření ran je nutné pravidelně jen u velkých ran. Na ranách se u dřevin vbrzku vytváří hojivé pletivo: kalus nebo svalec. Je to parenchymatické pletivo vznikající dělením buněk, zvláště ranou porušeného lýka. V létě, kdy kalus snadno zasychá, se vcelku rány hojí hůře; všeobecně se hojí nejlépe v době silného přívodu mízy nebo nedlouho před ním, tedy zvláště v předjaří a na jaře. Hojivé pletivo zahojí rány snadno, zejména jsou-li ve tvaru s kmenem nebo s větví rovnoběžném. Rány se hojí lépe u mladých a dobře rostoucích stromů. U jabloní ohrožených mšicí krvavou ošetříme rány stepařským voskem. Očistný řez na všech ranách je doporučitelný, a to ve tvaru pomerančového plátku, dolů a nahoru obloukovitě se sbíhajícího, až do zdravého dřeva, poněvadž jen zdravé dřevo vytváří hojivé pletivo. Ránu vyčistíme, tlející části odstraníme. Hluboké rány možno vyplnit cementem; k vyčištění ran můžeme použít chinosolu, hexylresorcinu, slabých roztoků orthodinitrokresolových přípravků, zředěného octa, po případě i velmi slabých roztoků růstových stimulátorů. Za sucha napomáháme hojení ran obalem vlhčenou látkou; rány se hojí totiž lépe za vlhka a v temnotě. Jestliže řežeme strom nemocný nakažlivou chorobou, je třeba nářadí desinfikovat, např. ponořením do 3 % formalinu. Velké rány se dají zahojit též přemostěním, u mladých stromů též transplantací (přiroubováním) kůry.
Plody u zdravého stromu normálně opadávají; rozeznáváme několikerý opad. Abnormálně silně opadávají plody za sucha, při nedostatku kyseliny fosforečné, za chladna a trvalého vlhka, při nedostatku světla, při špatném opylení a nepříznivých povětrnostních podmínkách po opylení i při některých chorobách.
Aby se dobrý zdravotní stav ovocných stromů a keřů udržel a škodlivým činitelům se mohlo co nejúčinněji čelit, je nezbytné jejich výskyty správně předvídat, dělat správnou a včasnou jejich prognosu. Při členitosti a rozmanitosti podmínek našeho území je to obtížné, tím obtížnější, že výskyt chorob a škůdců v široké míře závisí na každoročně se měnícím počasí. Tím však je tato prognosa důležitější. Základem k tomu jde dobře fungující signalizační (hlásná, zpravodajská) služba. Taková služba se také stane základem pro vědecké a ne paušální, mechanické provádění ochrany ovocných plodin. V socialistickém zemědělství právě jen tato vědecká, na znalostech biologie škodlivého činitele založená ochrana rostlin má své oprávnění, už též proto, že je účinnější, méně nákladná a méně pracná než ochranné zákroky prováděné mechanicky a někdy i neracionálně. Stejně však to platí i o ochraně ovocných plodin v rodinných zahradách.