Chlorosa (blednička, žloutenka)
Chlorosa je známý zjev, rozšířený u nás následkem půdních vlastností spíše v nížinách než ve vyšších polohách. Listy a jiné zelené části rostlin nemají náležité sytě zelené zbarvení. Takové nedostatečné zabarvení se může na listech vyskytovat buď již hned od rašení, nebo normálně zelené listy nabudou světle zelené, žlutozelené až bělozelené barvy až později, v létě. Příčin chlorosy je mnoho. Tak se chlorosa často objevuje na stromech přeroubovaných jako důsledek nedostatečné výživy listů. Podobně tomu je při podvýživě dusíkem. Chlorosa z chladu postihuje listy před tím normálně zelené; stejně je tomu při nadměrných deštích, při vyplavování živin z půdy a z listů. Chlorosy u stromů poškozených mrazem jsou rovněž časté a dostavují se někdy, až druhým rokem po mrazovém jsou rovněž časté a dostavují se někdy až druhým rokem po mrazovém poškození.
Nejčastější je chlorosa spojovaná s přebytkem vápna a nedostatkem železa v půdě. Nedostatek železa rostlině přístupného může být zaviněn právě tímto přebytkem vápna, způsobujícím nerozpustnost sloučenin železa, zejména na vlhkých půdách (na těch může dojít k chlorose i bez přebytku vápna). Tato chlorosa se nejčastěji vyskytuje na půdách chudých draslem, s těžkou spodinou. Projevuje se již ne zcela mladých listech světle zelenou, zelenožlutou až bledě žlutou nebo bělavou barvou. Žilkatina (I. a II. řádu, někdy i anastomosy), zejména v počátečních fázích ochuravění, zůstává tmavší. Později i celé listy žloutnou, kroutí se dovnitř od okrajů a mezi žilkami hnědnou a prosychají. Listy někdy i předčasně opadává. Přírůstky jsou menší, úrodnost klesá, květy opadávají, plody se špatně vyvíjejí. Počet chloroplastů je obvykle normální, zrna bývají menší a chudší na zelené barvivo. Při pokročilých fázích a silnějším ochuravění se chloroplasty rozrušují, buněčný obsah houstne a pletivo odumírá. Zejména častá je tato choroba u révy vinné, švestek, sliv, hrušní a broskvoní. Při trvalé chlorose réva vinná odumírá. Chování jednotlivých druhů na půdách pro chlorosu příznivých je různé. Uvádí se, že hrušně v silně vápenitých půdách trpí chlorosou více, jsou-li štěpovány na pláňatech. Jabloně trpívají více na pláňatech (hlubší zakořenění) než na east-mallingských typech mělce kořenících.
Mezi chlorosou nejvíce ohrožované ovocné keře patří réva vinná. K přechodným typům chlorosy patří u ní např. chlorosa z nedostatku hořčíku nebo drasla nebo i boru. Trvalá chlorosa, žloutenka révy vinné i amerických podnoží a jejich kříženců, patří ke skupině chloros běžně připisovaných přebytku vápna a nedostatku železa. Kromě příznaků již dříve popsaných bývá typickým příznakem zmenšení listů, zejména vrcholových, zblednutí, zežloutnutí až zbělení celých listů a letorostů. Listy často předčasně opadávají, révy málo nasazují na květ, bobule zakrňují, dřevo nevyzrává, prosychá, keř zakrsává a někdy předčasně odumírá. Síla ochuravění se mění v jednotlivých letech, je podporována deštivým počasím. Některé nízké plevele – žloutenka se leckdy vyskytuje „v hnízdech“ – svlačec, pcháč i jiné, trpí rovněž žloutenkou a jsou tak do určité míry ukazateli žloutenkových poloh. Je-li spodina, ač s přebytkem vápna, náležitě propustná, nedochází k chlorose. Půdy těžké, s nepropustnou vápenitou spodinou, se pro vinice nehodí. U půd podporujících chlorosu má se převrstvovat pouze horní vrstva, aby kořeny nepronikaly tak rychle do hloubky. Kypření půdy třaslavicemi se doporučuje. Je nutné řádné hnojení povrchových vrstev půdy dobře vyzrálým hnojem nebo kompostem i bohatá všestranná výživa révy minerálními hnojivy, hlavně síranem hořečnatodraselným, draselnými hnojivy vůbec, síranem amonným i superfosfátem.
Z evropských rév patří mezi odrůdy zejména k chlorose náchylné Veltínské zelené, Sylvanské, Chrupky, Červenošpičák, Ryzlink rýnský, Čabanská perla, Tramín; mezi odolnější Portugalské modré, Frankovka, Burgundské bílé, Neuburské a Trollinské. Důležitá je volba podnože, poněvadž různé odrůdy podnoží jsou různě odolné vůči chlorose, zejména vápenné. Tak Riparia se nehodí pro těžké, vápnem bohaté půdy. Dosti citlivá vůči vápnu je Rupestris a někteří kříženci Riparia x Rupestris. Jiní kříženci těchto druhů, právě tak jako kříženci Solonis x Riparia, snášejí vyšší obsah vápna. Půdy středně bohaté vápnem snášejí Aramon x Rupestris, Mourvedre x Rupestris, půdy silně vápenité Chasselas x Berlandieri, Berlandieri a její kříženci. Solonis a někteří kříženci Solonis se hodí též pro těžké vlhké půdy.
Není lhostejné, v jaké formě se rostlinám dodá nadostávajícího se jim železa. STEWART a LEONARD (1952) zjistili, že železo na některých půdách je špatně dostupné ze přítomnosti mědi, kobaltu a niklu a že bylo snadno rostlinami přijímáno, bylo-li dodáno jako citran železitý a ještě lépe jako ethylendiamintetraacetát železitodraselný. U citroníků již přihnojením 6 g na 1 strom docílili zezelenání a listy se značně obohatily železem. Autoři vykládají usnadněný přístup železa výměnou iontů na povrchu kořenů.
Chlorosa je v poslední době pokládána za zjev podstatně složitější než dříve. WARTENBERG (1953/54) upozorňuje na nutnost rozlišovat jednotlivé chlorosy, z nichž klasická je chlorosa způsobená nedostatkem fysiologicky účinného, tj. rostlinám přístupného železa. Známy jsou však též chlorosy z přebytku nebo nedostatku drasla, vápna, manganu, z nedostatku hořčíku, mědi, dusíku, boru, síry, zinku, přebytku chloru v půdě. Též prvky titan, kobalt a selen mohou být podnětem ke chlorose. Při chlorose se kyselost obsahu buněk nejprve zvyšuje, redukční mohutnost rostliny stoupá. Dochází k různým biochemickým poruchám. Při těchto pochodech se železo účastní, ale chlorosu nelze vykládat pouze jako následek nedostatku železa. I v alkalických půdách má rostlina dostatek železa v přijímatelných sloučeninách. Lze mít za to, že při silné redukční schopnosti dochází pak k hydrolyse stavebních látek plastinů, a tím ke chlorose.
Železem možno léčit různým způsobem. Tak se doporučuje (NAUMOV) přidávat vinným keřům trpícím chlorosou do půdy 100 g, ale dokonce až 1000 g zelené skalice. Francouzský předpis (FRÉZAL 1954) doporučuje v půdách, v nichž je přebytek vápna a nedostatek železa, přidávat před zimou 15 – 18 dkg zelené skalice, nebo na jaře a v létě stříkat keře révy 0,4 % roztokem zelené skalice. SMOLÁK (1954) doporučuje v dubnu zálivku 10 % roztokem zelené skalice, na 1 keř 5 – 10 l a před květem postřik 0,25 %. Na silně vápenitých půdách se pro maliník, jabloně, hrušně a švestky osvědčilo dodávat do půdy ve tvaru síranu vedle železa (zelená skalice – síran železnatý) též zinek (bílá skalice – síran zinečnatý) a měď (modrá skalice – síran měďnatý) v poměru 1 : 1 : 1, v celkovém množství až 30 kg/ha. Zinek a měď působí při tom jako stopové prvky i jako katalysátory, zvyšují příjem železa rostlinou. Dodávka síranů – skalic – též okyselí půdu. Na podzim se někdy dodává na keř 150 – 200 g práškovité skalice nebo na jaře 1 – 2 l jejího 10 – 20 % roztoku do půdy, aby se tak vázaly v půdě přebytečné volné zásady. Půda se též okyselí zálivkou silně zředěnou kyselinou sírovou. Osvědčuje se též citran železitý, utvořený ze směsi kyseliny citronové a skalice zelené v poměru 1 : 5. Podobně se natírají po sestřihu révy na podzim řezné plochy tekutinou smíchanou z 25 % roztoku skalice zelené a 6 % roztoku kyseliny citronové. Na podzim se řeže na 3 – 5 oček; řez se doplní na jaře. Postřiky rostlin ¼ až ½ % roztoky zelené skalice, často doporučované (zezelenání jimi docilované není trvalé), třeba předem vyzkoušet, nepálí-li list. V některých případech stačí dodat do půdy železo ve tvaru železných pilin.
Někdy vznikají chlorosy též dušením kořenů ve vlhku – ty ovšem dodávkou železa léčit nemůžeme. Chlorose často čelíme účinně odvodněním (strusková drenáž, tj. příkopy vysypané struskou, hrubozrnným pískem, kameny), zlepšením struktury půdy vydatným hnojením organickými hnojivy, vápněním a kypřením.
Též příliš vysoké teploty, přílišné sucho, špatná afinita nebo špatný srůst při roubování mohou být příčinou chlorosy. Přechodná chlorosa při trvalých deštích a chladném počasí mizí při nástupu teplého a slunného počasí. To platí též o chlorose při druhé míze při velmi silném růstu a bohatých srážkách právě tak, jako o chlorose regenerujících částí rostlin po krupobití. Následkem chladna postihuje chlorosa stejnoměrně pletivo mezižilkové i žilky; je častější u révy vinné než u ovocných stromů. Též dědičně podmíněné chlorosy, panašování a albikace, jsou časté. Příčinami chlorosy mohou být i jedovaté látky vpravené do těla rostliny hmyzem (např. po sání mšic), parasitickými houbami (réva vinná bývá chlorotická i po silně peronosporových letech), bakteriemi, viry (nakažlivé chlorosy ovocných stromů). Ačkoliv projev ochuravění je stejný – stále klesající obsah zeleni listové, končící namnoze odumřením a zaschnutím pletiva – přece jsou tyto chlorosy podstatně odlišné od ekologicky, stanovištěm podmíněné chlorosy.
Jak k těmto chlorosám, tak k chlorosám ekologicky podmíněným existuje různá druhová a odrůdová náchylnost. Vůči chlorose z přebytku vápna a nedostatku železa jsou citlivé též motýlokvěté dřeviny, např. akát, glycinie a jiné.