Chorošovitost (polyporosa) ovocných dřevin

 

    Chorošovitostí neboli polyporosou nazýváme onemocnění stromů a keřů zesláblých, přestárlých, jinak nemocných, mrazem poškozených, špatně pěstovaných (např. „utopených“) nebo rostoucích v nepříznivých podmínkách (např. v zamokřené půdě), jestliže takové stromy byly napadeny houbami ze skupiny chorošů (Basidiomycetes, řád Polyporales, čeleď Polyporaceae a čeledě příbuzné), a skupin příbuzných. Tyto houby dřevokazné neboli dřevní jsou typickými houbami lignifilními. Jsou to polocizopasníci a saprofyti, vnikající ranami a rankami do dřeva, zejména starších stromů. Jejich podhoubí prorůstá hluboko do dřeva. Dřevokazné houby vylučují enzymatické látky, které rozpouštějí celulosu a uvolňují lignin. Spolu s nimi, ve dřevě žijící bakterie vylučují látky, které podporují růst hub. Též mechanicky, svými vlákny, rozrušují tyto houby dřevo, které se různě zbarvuje. Často působí i hnilobu a trouchnivění jádra. Zkáza dřeva nepostupuje vždy rychle, trvá i po desítky let. Není tedy chorošovitost vždy příznakem brzké zkázy stromu. I když jde o vleklé ochuravění, je to ochuravění vážné, snižující plodnost, brzdící růst a posléze způsobující předčasné uhynutí stromu. U višní zvyšuje napadení citlivost k moniliose. Nákaza dřevokaznými houbami počíná nejčastěji na spodní části kmene, do výšky 1 m.

    Plodnice chorošů mají obyčejně tvar konsolovitý nebo střechovitý, polokruhovitý nebo obloukovitý, vyrůstají na kůře kmenů, větví i kořenů, též na obnaženém dřevu ran. Jednotlivé druhy nejsou vždy specialisovány na určité druhy stromů; mnohé z nich mohou přejít na ovocné stromy i z jiných druhů stromů, zejména z listnáčů.

    Plodnice některých druhů chorošů jsou víceleté, s rourkami vrstevnatými. Sem patří: Ohňovec ohňový, ovocný, Phellinus igniarius pomaceus Pers., bujející na starších švestkách a slivoních; plodnice jsou rezavé, hnědé, konsolovité; ohňovec ohňový, Phellinus igniarius (L.) Quel., bujející na třešních a višních, jabloních (rasa pomaceus), hrušních, též na dubu a vrbě. Dřevo tmavne a měkne, později bělá a je temně žíhané. Plodnice jsou menší, rezavohnědé. Ohňovec rybízový, Phellinus ribis Schum., je hojným polocizopasníkem a spíše jen saprofytem rybízu a angreštu, u starších keřů nacházíme hojně jeho plodnice na spodních částech odumírajících a odumřelých prýtů. Jeho kožnaté plodnice rostou střechovitě nad sebou, jsou hnědé a rezavě plstnaté, hrbolaté, se soustřednou kresbou ročních přírůstků. Dřevo se při jeho výskytu barví červenohnědě. Výskyt plodnic – tak tomu je u víceletých chorošů vždy – znamená, že dřevo je již po několik let prorostlé podhoubím choroše. Napadené keře mívají slabé výhony, plodnost klesá a prýty usychají. Na dobrých stanovištích žije tento choroš jen v přestárlých odumřelých prýtech, k jejichž odumření jeho činnost přispívá. Na vlhčích stanovištích je tento choroš častější a škodlivější. Roste též na ptačím zobu, LIgustrum vulgare L.

    Jiná skupina chorošů má plodnice jednoleté, kožovité nebo masité, rourky jen v jedné vrstvě. Sem patří zvláště: Trsnatec sírožlutý, Grifola sulphurea (Bull.) Pil., který má velké, nahoře oranžové, dole žluté plodnice. Roste v ořešácích, jabloních, hrušních, zejména pak v třešních. Dřevo se barví do červena. Jeho podhoubí vyplňuje letorosty a dřeňové paprsky, dřevo se podélně trhá, větve jsou lámavé. Chorošovník šupinatý, Polyporellus squamosus Hds., tvoří okrouhlé nebo ledvinité plodnice, medově žluté, s tmavými šupinami. Plodnice jsou někdy hustě vedle sebe u paty kmene. U vlašského ořešáku působí bílé trouchnivění dřeva. Outkovka chlupatá, Trametes hirsuta Wulf., má ledvinité, malé, bílé až hnědé chloupkaté plodnice. U třešní a jabloní působí bílé trouchnivění dřeva. Jedovaté látky produkované touto houbou jsou s to, aby ve třech letech stromy usmrtily. Mladé stromy jsou proti ní odolnější než starší. Rezavec štětinatý, Inonotus hispidus Bull., škodí jabloním a hrušním, třešním, moruším, ořešákům, lískám, jeřábům; působí u nich bílou hnilobu dřeva. Má plodnice polokruhovité, oranžově rezavé, až 35 cm velké. Nákaza se šíří často prasklinami po mrazech (resp. po kolísání teploty). Nákaza, hlavně v mladých dřevních částech, rychle postupuje, koruna prosychá, nahnilé dřevo vlhne. Tento choroš žije i na jiných listnáčích. Chorošník černonohý, Polyporellus melanopus (Schwarz) Pil., napadl několikrát silně višňové stromy (u Prahy), klobouk je 3 – 10 cm velký, hrbolatý, sametově hnědý, s ostrým okrajem. Bělochoroš pěnový, Leptoporus pumel (Sow.) Pil., působí rychlou hnilobu ořešáků vlašských; plodnice jsou 8 – 30 cm velké, polokruhovité, bílé, vysoko nad zemí. Bělochoroš jabloňový, Leptoporus fissilis (B. et C.) Pil., napadá staré jabloně; plodnice jsou v dutinách stromů, 8 – 15 cm velké, hrbolaté, střechovitě nad sebou.

 

    Ochrana: Jde o záludná, vleklá ochuravění, která se poznají pozdě. Volbou správného stanoviště a dokonalým pěstěním činíme stromy odolnějšími. Vysazujeme jen zdravé stromy, nenamrzlé, neporaněné, nepřestárlé. Stromy řežeme v době, kdy se rána nejlépe zahojí, obvykle v předjaří a na jaře, rovněž v mládí, kdy je hojivá schopnost pletiv stromů největší. Podle možnosti zabraňujeme vzniku ran; musíme-li při česání ovoce do stromu, obouváme měkkou obuv. Stromy všestranně živíme – jednostranná výživa organickými hnojivy má za následek tvorbu řidšího dřeva, citlivějšího k nákaze. K nákaze jsou náchylnější též stromy v blízkosti lesů, zanedbané, špatně řezané, s odumřelými větvemi, v příliš hustém zápoji, s přehoustlými korunami. Stromy silně napadené choroši, a to i jinýc hdrhů než ovocných, vykácíme a co nejdříve spálíme. V ohrožených polohách dbáme o desinfekci ran stepařským voskem apod. Silně napadené větve odřezáváme a spálíme. Plodnice zahubíme též podzimním postřikem měďnatými přípravky nebo roztoky orthodinitrokresolových přípravků (organických barviv). Tím zahubením choriových plodnic ovšem stromy nevyléčíme. Velké rány vyplňujeme dřevocementem s 5 % roztokem modré skalice nebo asfaltem.

    Chorošovitosti jsou u našich ovocných stromů velmi rozšířeny. Považujeme za správné, aby jejich výzkumu i boji proti nim byla věnována větší péče než dosud vzhledem k málo poznaným, ale trvalým a velkým ztrátám, které působí (snížení věkové hranice stromů, snížení jejich úrodnosti).