Mšice krvavá – Vlnatka krvavá
Eriosoma lanigerum (Hausm.) (Schizoneura lanigerum Hausm.)
Na jabloních žijící mšice, schopná vylučovat v letním období z voskových žláz dlouhá bílá vlákna, která kryjí posléze jako vatovitý hustý povlak celou kolonii mšic, shromážděných kolem rakovinných nádorů na letorostech, větvích i kmenech jabloní.
Druhový český název této mšice pochází od toho, že rozmáčknutá zanechává po sobě hnědočerveno hmotu připomínající zaschlou krev. Proto je místy v ovocnářské praxi vžitý i název krvavka. Je nejnebezpečnější mšicí žijící na jabloních. U nás je rozšířena již skoro všude, proniká i do vyšších poloh, kde ještě před časem nebyla, nejčastěji zavlečena napadenými rouby nebo zamořenými hotovými školkařskými výpěstky, též zanesena větrem. Do Evropy byla zavlečena ze Severní Ameriky už r. 1787 a hned se velmi rychle rozšířila. Nyní je známa už ze všech evropských států, též však z Afriky, ze střední Asie, Japonska i z Australie. Možno proto tvrdit, že je rozšířena na celém světě – všude, kde se pěstují jabloně, zejména v teplejších krajích, protože je především obyvatelem teplejších poloh. Pro velkou a rychlou přizpůsobivost ke změněným životním podmínkám vytváří však lokální rasy i v krajích s drsnějším podnebím, kde ještě před lety zcela chyběla. Podle ŠAPOŠNIKOVA je rozšířena na sever do horských oblastí až tam, kde lednová isoterma je v rozmezích mezi – 3 až – 4 °C. Rychlé její přizpůsobení je především umožněno její velkou rozmnožovací schopností.
Mšice krvavá je středně veliká mšice oválného obrysu těla, barvy medově žlutohnědé až černošedé, někdy čokoládově nahnědlé, pokrytá bílou voskovou vlnou nebo jemným voskovým povlakem (v zimním období). Největší tvorba voskových vláken spadá do letního období, kdy voskové žlázy produkují velké množství vláken dlouhých i několik cm. Hřbetní strana zadečku má 4 skupiny voskových žláz. Dvě z nich jsou umístěny ve středu, dvě po stranách na boku. Každá tato skupina má kolem sebe jakýsi prstenec. Na hlavě má mšice krvavá podobné žlázy, ale menší, nejvýše jen 4 – 5 buněčné. Tykadla jsou ze 6 článků a dosahují asi jedné čtvrtiny délky celého těla. Jsou tedy oproti jiným mšicím relativně krátká. Oči jsou malé, složené ze tří facet. Okřídlené mšice krvavé jsou řídkým zjevem. Mezi nimi jsou často jedinci s kratšími savými štětinkami a mají menší rozmnožovací schopnost. Voskové žlázky mívají někdy špatně vyvinuté, zato oči mají větší množství facet, tykadla jsou poněkud jiná. Velikost mšice krvavé kolísá od 1,2 do 2,5 mm. Pravý význam voskových vláken pro mšici není dobře znám.
Vývoj mšice krvavé byl ještě do nedávna předmětem četných dohadů, pokud jde o její hostitele a jejich střídání. Nyní je tato otázka již objasněna. Mšice krvavá patří mezi mšice, u nichž je vývoj uskutečněn pouze na druhotném hostiteli.
Všechny mšice možno rozdělit na monocyklické a heterocyklické. První jsou ty, které nepřeletují, nemigrují na jiné hostitele a prodělávají celý svůj vývoj jen na jediném hostiteli. Naproti tomu druhy heterocyklické potřebují ke svému vývoji dvou hostitelů, jednoho primárního, z něhož v létě přeletují, čili migrují na hostitele druhého, sekundárního, a z něho se na podzim opět vracejí na hostitele původního. Příkladem takovéto mšice heterocyklické je mšice chmelová. Heterocyklické mšice možno zase rozdělit na homocyklické a anholocyklické. Holocyklisté mají migraci mezi dvěma hostiteli jako uvedená mšice chmelová, kdežto u anholocyklických je vývoj na druhém hostiteli.
U nás je mšice krvavá jen anholocyklická, žije jen na jabloních, kdežto v Americe kromě anholocyklické mšice krvavé Eriosoma lanigerum Hausm. žije dříve s ní zaměňovaný druh homocyklické mšice Eriosoma crataegi Oestl., která prodělává vývoj na jabloních i na jilmech. Mšice krvavá se u nás po celý rok rozmnožuje nepohlavně, partenogeneticky.
Zimu přetrvává většinou jako larva, voskový pokryv těla se jeví jen jako matně fialově modrý nádech, nikoliv jako dlouhá, bílá, vosková vlákna; méně často přezimuje jako polovyspělá samička, ukrytá ve štěrbinách kůry na kmeni nebo na větvích, často i na patě kmene nebo zalezlá do půdy až ke kořenům. Nejčastěji přezimuje ukryta v rakovinných nádorech vyvolaných sáním, protože v nich nalézá vždycky dostatek bezpečného úkrytu před deštěm, mrazem i pronásledovateli, především ptáky. Nalézáme ji zde buď jednotlivě, častěji však ve skupinách více jedinců sedících vedle sebe a nejevících známek života. Celé jejich okolí je modrošedě ojíněné výpotky voskových žláz, povrch těla mšic je však tmavě fialový až černý, takže barvou splývají s barvou kůry a jen při pozorném prohlížení je zjistíme. Většina přezimujících mšic již při mrazech – 17 °C hyne, zejména trvají-li mrazy několik dní. Pokud přezimují larvy, dospívají v samičky až na jaře a pak po celé léto bez oplození rodí opět nepohlavně se rozmnožující potomstvo, takže i z nepatrného množství larev, které přestály zimu, za několik měsíců vznikají velmi početné kolonie kryté v letních měsících bohatou voskovou vlnou. K podzimu nalezneme mezi nimi i okřídlené jedince, kteří mohou být větrem zaneseni na sousední stromy, zejména tehdy, rozšířila-li se kolonie mšic i na listy, na kterých normálně mšice krvavá nežije. Odhaduje se, že během roku má mšice krvavá 10 až 15 parthenogenetických pokolení. Jejich počet každoročně kolísá. Nejvyšší je po mírných zimách a při teplém jaru; nejnižší, je-li jaro studené a předcházela-li tuhá zima, takže mšice krvavá se pak dlouho neobjevuje, což vede v praxi často k názoru, že byla zimou zcela likvidována. Největší počet larev porozených jednou samičkou je 150 (podle KJELLANDERA 197); larvy počínají hned sát na mladé kůře, zejména na houbovitě zbujelých nádorech, které vznikly v krátké době všude, kde mšice krvavé sály. Již po 2 – 3 týdnech larvy dospívají opět v samičky schopné dalšího rozmnožování značně zpomalit, naproti tomu v období teplém a vlhkém jsou pro rozmnožení nejlepší podmínky. Mšici krvavou nalezneme nejen na mladých větvičkách, kde bývá nejčastěji. V letním období bývá však i na stopkách květů, plodů, v kališních jamkách a na listech. U plodů s řídkou dužninou a velkým jádřincem byla mšice krvavá nezřídka zjištěna i v jádřinci, kde se dokonce i množila. Na jiná místa mšice krvavá přelézá většinou v parných letních dnech nebo, jak uvedeno, bývá roznášena větrem. Někdy bývá na kmenech silně zamořených jabloní velké množství mšic krvavých lezoucích nahoru do koruny a na podzim v krajích s lehkou půdou můžeme často pozorovat proud mšic opačného směru, směřující ke kořenům. Sáním mšic na mladých letorostech vznikají kulaté, jako hrách velké, hnědozelené, časot vedle sebe nahloučené nádorky, které se později rozrůstají a pukají, na prasklých místech vzniká hojivé pletivo, které jse mšicemi opět nejvíce navštěvováno, znova bují a praská, takže nádor rychle roste a může spojením s okolními nádory nezřídka dorůst i velikosti pěsti. Odrůdy jabloní silně napadené a reagující na sání mšice krvavé bohatou tvorbou hojivých pletiv a nádorů mívají někdy nádorů tolik, že je jeden vedle druhého. Druhotně se na nádorech mohou usadit saprofytické nebo i polocizopasné houby, které u některých odrůd mění brzy charakter původních nádorů. Nezřídka se v nádorech uhnízdí i houba Nectria galligena, způsobující pravou rakovinu ovocných stromů, takže se může kombinovat pravá nektriová rakovina s rakovinou po mšici krvavé. Hrušně i jiné stromy bývají mšicí krvavou napadeny velmi zřídka, trvale se na nich nikdy neudrží. Všechny odrůdy jabloní nebývají napadány stejně. Jsou dokonce i takové, které možno pokládat za odolné. Za nejnáchylnější odrůdu je právem snad na celém světě pokládána Parména zlatá zimní, dále Osnabrücká reneta, Vejlímek červený (Štětínské červené), méně napadány jsou odrůdy: Coxova oranžová reneta, Krasokvět, Jonathan, Car Alexander, Hammersteinovo, Baumannova reneta, Boikovo, Šampaňská reneta, Coulonova reneta, Croncelské, Peasgood, Krátkostopka královská. V některých krajích jsou hodně napadány odrůdy: Ananasová reneta, Charlamowski, Berlepschova reneta, Gravštýnské, Harbertova reneta, Lebelovo, Kanadská reneta, Ontario, Hvězdnatá reneta, Nordhausenské, Zuccalmagliova reneta a jiné; za zcela vzdornou odrůdu proti mšici krvavé je považována severoamerická odrůda Zvěd severu (Northern Spy), poněvadž má silnou vrstvu parenchymatických buněk v pokožce. Na napadení mšicí krvavou nereagují všechny odrůdy stejně. U většiny se tvoří popsané rakovinné bulky, později charakteristicky rozpukané nádory. Jsou i takové odrůdy, u kterých se nádory vůbec netvoří, u jiných se zase tvoří velké množství nádorů, a to i tehdy, když bylo sání nepatrné. Touto vlastností vyniká nad jiné odrůdy Vejlímek červený (Štětínské), u kterého byla tato vlastnost, tvořit množství uzlovitých nádorů, jeden vedle druhého, přisuzována dříve jiným činitelům, dokonce byla uváděna v souvislost se špatnou podnoží apod. Bylo doporučováno vypěstovat čisté linie Vejlímku červeného (Štětínského), které by takových nádorů netvořily. Vlastnost uvedené odrůdy je tak typická, že v podkrkonošské oblasti lze v zimním období všechny stromy této odrůdy poznat podle velkého množství nádorů, které jsou nejen na větvích, ale často sahají až ke květným pukům. Přitom takovéto stromy mohou poskytovat i velké úrody ovoce a mšice krvavé na nich často ani nenalezneme. Domníváme se tedy, že tato odrůda na sání mšic velmi reaguje, ale mšici krvavé naproti tomu nevyhovuje zdaleka tak, jako celá řada odrůd jiných. (Je také známo, že Vejlemínek červený tvoří snadno hojivé pletivé – kalus – a při vegetativním množení velmi lehce zakořeňuje.) Stejně jako kulturní odrůdy jabloní bývají někdy velmi silně postižena i pláňata pěstovaná ve školkách nebo jabloně planě rostoucí. Náchylnost některých E M (east-mallingských) typů podnoží bývá vykládána různě; praxe této okolnosti dosud mnoho nevyužila. Jisto je, že jednostranná výživa ovocných stromů i podnoží ve školkách, zvláště pak výživa organickými hnojivy, působí nepříznivě, pletiva jsou měkčí a bývají více mšicí krvavou napadána.
Ochrana: Ačkoliv není mšice krvavá nejhorším škůdcem jabloní, je škůdcem velmi vážným a je třeba ji hubit vytrvale a co nejpečlivěji, protože zpravidla jediný rok na její vyhubení nepostačuje. Hubíme ji všemi dosažitelnými prostředky: mechanicky, chemicky i použitím biologického boje. Není správné se hned vzdávat přípravků chemických, kterými nebyly všechny mšice krvavé v kolonii zahubeny. Vada, zejména v letním období, je zpravidla v nedostatečném rozpuštění voskových vláken a ve špatné postřikové technice. Tak zvané domácí přípravky, jako je starý vyjetý olej z auta, jsou neúčinné, ba někdy mohou dokonce stromu více uškodit nežli prospět. Důkladný postřik ovocných stromů karbolineem v zimě nebo v předjaří, je-li dobře proveden, zahubí všechny mšice nebo jejich převážnou většinu. Uchráněny zůstávají jenom ty, které byly ukryty v nejhlubších záhybech rakovinných nádorů, kam postřik nepronikl. Velkou účinnost mají minerální naftové oleje. Mnohem menší účinnost mají organická barviva nebo kombinace karbolineí a organických barviv. Skvělou účinnost ukázaly petrolejové emulse, nesmí jich však být používáno na zamořených stromech příliš často. Místa, kde mšice krvavá velmi dobře ukryta přezimuje, nutno postřikovou látkou důkladně vymazat štětcem, aby vzlínavostí postřikové tekutiny bylo dosaženo proniknutí tekutiny do všech míst. Postřikem i vysokotlakou stříkačkou toho většinou nedosáhneme. V letním období hubíme mšici krvavou dotykovými přípravky tabákovými; při tom se velmi dobře uplatňuje přídavek 2 – 3 % draselného mýdla a 2 % denaturovaného lihu, kterým lze dobře rozpustit vosková vlákna. Též přídavek rozpuštěné kalafuny umožňuje rychlejší rozpuštění voskových vláken. (Pokud použijeme draselného mýdla, je nutno je předem rozpustit v teplé vodě.) Velmi dobře se v letním období osvědčily moderní dotykové přípravky jako E 605-forte v koncentraci 0,035 % a Systox v koncentraci 0,05 % (tento působí několik týdnů systemicky). Vždy však nutno při postřiku v letním období použít prudkého postřikového proudu. Mechanicky hubíme mšici krvavou jen za použití uvedených postřikových látek a štětky nebo hadru namočeného do předem připraveného roztoku. Nikdy nemají být roztoky silnější, nežli jakých používáme při postřiku. V teplých krajích s lehkými půdami, kde mšice krvavá přezimuje často na kořenech jabloní nebo na kořenovém krčku, nutno před ošetřením odrhnout hlínu. Zvláště zde nesmí být koncentrace postřikové látky zvyšována.
Proti málokterému škůdci ovocných stromů má biologický způsob boje takový velký význam jako u mšice krvavé. Prakticky ho bylo využito už r. 1921 ve Francii MARCHALEM, který po prvé ve Francii aklimatizoval amerického cizopasníka mšice krvavé, cizopasnou vosičku Aphelinus mali (Hal.), náležející do skupiny chalcidek (Chalcidoidea). Aphelinus klade vajíčka většinou jednotlivě přímo do těla larev mšice krvavé, napadená mšice přitom nehyne, nýbrž žije dál, parasit se v jejím těle vyvíjí, dospělá jeho larva se v těle mšice i kuklí a dospělý hmyz opouští tělo mšice okrouhlým otvůrkem na hřbetě zadečku parasitované mšice. Zaschlé tělo vyžrané mšice zůstává dlouho na místě, takže i po delší době se můžeme o množství parasitovaných larev mšice přesvědčit. Parasitované mšice jsou později nápadné tím, že mají barvu šedočernou jako maková zrna a nemají na svém povrchu voskových vláken. Celý vývoj parasita trvá 19 – 43 dní; je velmi závislý na povětrnostních podmínkách. Čím je tepleji, tím je kratší. Jedna samička Aphelina naklade průměrně kolem 60 vajíček, čili zničí stejný počet larev mšice krvavé. Zimu přetrvává jako larva nebo kukla uvnitř těl mšic a na jaře z nich vylétá ven. Pokusy konané s rozmnožením tohoto cizopasníka v Čechách a na Moravě již před více než 25 lety nepřinesly žádané výsledky. Naproti tomu v teplých zemích Evropy, jako ve Španělsku, Itálii, a na Novém Zélandě a v Chile byly pokusy s jeho aklimatizací velmi úspěšné. V přítomné době možno konstatovat všude u nás, kde je rozšířena mšice krvavá, dosti rychlé pronikání cizopasníka. Není možno tvrdit, že by to byli potomci kdysi u nás zaváděných pokusných chovů, že kdysi očekávaný úspěch s aklimatizací se dostavil hodně pozdě. Spíše se zdá pravděpodobnější, že i k nám pronikl tento cizopasník z okolních teplejších států, a to tím snadněji, čím přibývalo výskytů mšice růstem nových a nových výsadeb jabloní a i pod vlivem některých stepních období suchých let, jako byl rok 1947, kdy se tento parasit snadněji aklimatizoval. Po roce 1947 možno všude u nás zaznamenat velký vzestup rozšíření Aphelina. Bylo zjištěno, že na četných místech, kde bývala mšice krvavá velmi hojná a kde postřiky byly prováděny nedbale, takže se tam každoročně udržovala ve velkém množství, začala pod vlivem parasitce ustupovat, až ustoupila téměř úplně. Pokusné rozšiřování Aphelina větvičkami s parasitovanými mšicemi mělo u nás na mnoha místech úspěchy. Stačilo parasitované větévky přivázat v blízkosti kolonií mšic.
Významným hubitelem mšice krvavé jsou i četná slunečka a jejich larvy požírající mšice. Nejčastěji to bývá slunečko čtyřskvrnné Exochomus quadripustulatus (L.) a místy vzácné slunečko Chitostethus arcuatus (Rossi). Méně často jsou hubeny mšice krvavé larvami denivek a zlatooček. Zpěvné ptactvo hubí mšici krvavou jen v nepatrné míře. Přesto jsme nejednou pozorovali, že v sadech dobře ošetřovaných postřiky, kde nemělo ptactvo dostatek jiné potravy, především housenek, kde se však udržela mšice krvavá, byly mšice sezobávány. Nejčastěji to byly sýkory v době krmení mláďat.