Virosy švestek, slivoní, myrobalánu

    Virosy švestek, slivoní a myrobalánu byly u nás známy již před druhou světovou válkou, ale až v posledních několika letech jsou u nás důkladněji studovány. Ukazuje se, že je těchto viros u nás více, než bylo dříve známo, a že unikají pozornosti. Při nákaze těchto i jiných peckovin známe takové příznaky, které se objevují na vyvíjejících se orgánech, které byly nakaženy, když již začaly růst – obvykle v první sezóně po nákaze; u starších stromů za 2 – 3 roky. Takové příznaky se obyčejně již později neobjevují, jsou to tak zvané příznaky šokové. Naproti tomu chronické příznaky, které se objevují více méně trvale, jsou na orgánech, které byly napadeny, než počaly růst. Nekrotická kroužkovitost višní má jen příznaky šokové, nikoli chronické – je tedy maskována, kdežto úzkopásková mosaika má jen příznaky chronické, ne šokové. Tyto okolnosti se však mění u téhož viru i podle hostitele. U nás jde hlavně o tyto virosy:

 

    Mosaika švestek typu šarka. Přírůstky slabší, plodnost snížena. Listy k basi čepele někdy zúženy, skoro s rovným okrajem, se slabě nestejnoměrnou zelení. V procházejícím světle jsou na některých, někdy jen ojedinělých listech patrny tu a tam světlejší kroužky a rozplynulé světlejší křivky nebo skvrny. Někdy jsou i některé květy zakrslé, korunní plátky nazelenalé, vzácně (na stromě třeba jen několik takových květů) nestejně vyvinuty, některé zakrslé, některé nehetnaté. Barvené příznaky na listech lépe patrny za tepla a sucha, spíše v létě a k podzimu. Plody nestejně zrají. Při zrání má červený podklad tmavé skvrny, na plodech propadlé kroužky a křivky (po setření voskového povlaku modré) – odtud název švestkové neštovice. Pod takovými místy je dužnina ztvrdlá, nechutná. Později zrající plody jsou bez propadlin, ale jejich slupka je nestejnoměrně zbarvena, převládá světlejší odstín. Choroba je úzce příbuzná s bulharskou nebezpečnou virosou šarkou – příbuzná, ne-li totožná s americkou line pattern – Prunus virus 7 neboli švestkovými neštovicemi (Plum pox). V Bulharsku, kde byla poprvé popsána (ATANASOV 1935), jí nejvíce trpí Küstendilská švestka. U odolných odrůd jsou žlutavé skvrny na listech, plody jsou bez příznaků. U meruněk jsou příznaky na listech jen velmi slabé, plody nejsou deformovány, ale na slupce jsou skvrny a na peckách kroužky. Šarka jako nebezpečná choroba je známa též z Jugoslavie, Kanady, Francie. Jak v Bulharsku, tak v Jugoslavii proti ní radikálně bojují; ve vegetační době jsou stromy označeny, v době vegetačního klidu odstraněny. V Bulharsku byla tato virosa přenesena též na švestku, myrobalán, mandloň, broskvoň. V přírodě ji přenáší mšice Brachycaudus helichrysi Kltb.

    V rostlině je virus inaktivován teplem 65 °C působícím po 10 min. Poněvadž se mosaiky a vůbec virové choroby švestek stoprocentně šíří odkopky, třeba v boji zvlášť dbát o bezvadný zdravotní stav matečných stromů, onemocnělé stromy ihned vykácet, hubit intensivně hmyz. Stejně třeba dbát i o zdravotní stav podnoží. Kdysi uváděná „degenerace švestek z odkopků“ měla možná zčásti i původ virový.

 

    Mosaika švestek typu úzkopáskové mosaiky má zřejmě několik kmenů. Někdy její společný výskyt s naší mosaikou typu šarky nasvědčuje, že jde o komplexní virosu.

    Na listech, které u některých odrůd jsou „kožovité“, jsou klikaté, úzké světlezelené až žluté křivky a kroužky. Při silném výskytu jsou skoro celé listy žlutozelené (sem patří snad i „mramorovaná“ mosaika). U některých sliv jsou světlé proužky kolem žilek a na žilkách, hlavně na střední žilce, časté jsou též jasně zbarvené kroužky. U rané Vodňanské pološvestky jsou žlutookrové tečky a skvrny v průměru až několika mm, listy kožovatějí a hnědnou. To svědčí o komplexu s okrovou kroužkovitostí (viz dále). U plodů buď nejsou žádné příznaky, nebo plody zůstávají menší, nedozrávají, ale tvrdnou nebo ke stopce scvrkávají. Nedozrálé plody zůstávají viset na stromě přes dobu zralosti, jsou bez cukru a kyselin mají nadměrně mnoho. Tyto různé stavy mohou být buď následkem různých kmenů virů, nebo komplexů virů nebo i různé reakce odrůd. Ochuravějí-li zejména mladé stromy, je značně snížena plodnost nebo není žádná. Náchylnost k moniliose plodů je zřejmě zvýšena, dřevo je křehké a lámavé. Zdá se, že tato mosaika je u nás více rozšířena než mosaika typu šarka; byla zjištěna i ve výši 550 m n. m. Její příznaky jsou nejpatrnější ve slunném září. Není posléze jisto, nepatří-li do komplexu těchto ochuravění i virosy zjistitelné u slivoní až v říjnu, při opadu listů, jež mají tmavší kroužky a křivky, jaké se nevyskytují u zdravých stromů. Takové stromy nemají příznaky na plodech. Jako u jiných viros, tak i u úzkopáskové mosaiky příznaky silně kolísají podle let. V některém roce je strom silně nemocný, v jiném se příznaky neprojeví a plodnost netrpí. Podobně jako mosaika typu šarka i jako okrová kroužkovitost šíří v sadě i tato virosa, třeba dosti pomalu. Po silných „mšicových“ a „puklicových“ letech je její šíření rychlejší. To svědčí o existenci živočišného přenašeče. V Bulharsku zjistili, že je jím mšice Brachycaudus helichrysi Kltb., mohla by jím být i puklice švestková ve svých larválních stadiích. Naše virosa s těmito příznaky je úzce příbuzná, ne-li totožná s bulharskou úzkopáskovou mosaikou (Prunus virus 7a). V Bulharsku ji přenesli na švestku, myrobalán, broskvoň, mandloň, ne však na meruňku, třešeň, višeň, mahalebku, trnku. U nás je též na trnce. Semenem virus přenosný není. Mechanicky, šťávou se podle pokusů u dřevin přenést nedá. Při roubování je inkubační doba 8 – 14 měsíců. Ve stromcích apod. je virus inaktivován teplotou 62 °C za 10 min. Úzkopásková mosaika se vyskytuje současně i u stromů nemocných šarkou a zakrslostí. Tato mosaika i jiné virosy švestek a sliv činí stromy citlivějšími vůči vlivům zimních mrazů.

 

    Virové panašování a zmlazování je u nás známo dosud jen ve středních Čechách. U mirabelek se dá roubem přenést na žilienku a na myrobalán (ČERNÍK, DOSTÁLEK, ústní sdělení 1954). Stromy nasazují málo květů, všechen květ opadává. Listy menší, často asymetrické a zvlněné, s nepravidelným zoubkováním. Zejména rašící listy mají běložluté, podélné skvrny a úsečky, které se později barvou od ostatní plochy čepele málo odlišují. Tyto příznaky jsou zvláště zřetelné u listů druhé mízy, kde jsou také listy větší než listy první mízy. Po druhé míze nebo při ní raší též normálně spící puky, vyrůstají postranní větévky, takže strom nabývá metlicovitého tvaru. Konce větévek přes zimu zasychají.

    Podezřelé z viros jsou u nás i další, dosud jen řídce pozorované zjevy:

 

    Zastavení růstu a metlovitou mladých švestek byly pozorovány v několika školkách středních Čech a na Moravě a připisovány původně sání třásněnek nebo roztočů z čeledi Eriophyidae, sajících na povrchu listů. Listy jsou na koncích větévek růžicovitě (rosetovitě) nahloučeny, konec větévky zasychá. Při druhé míze vyraší v abnormálním počtu spící pupeny. U různých odrůd je různá náchylnost. Tato významná choroba se studuje.

 

    Okrová kroužkovitost a skvrnitost listů sliv byla nalezena na několika slivoních v Praze a podobné ochuravění, okrová tečkovitost a skvrnitost sliv a švestek zjištěna v Polabské nížině a v jižních Čechách. Listy silnější, světlejší, k řapíku často rovně, silně sbíhavé, jakoby „kožovité“, nápadně lesklé, se světlými, okrově žlutými tečkami, skvrnami a kroužky se zeleným středem. Kroužky jsou až 3 mm v průměru, skvrny někdy splývají, takže většina ploch listu je žlutě okrová. Ve světlých skvrnách jsou časté hnědé tečky, buňky a skupiny buněk s plasmolysovaným obsahem. Mladé stromky jsou zcela neplodné. Starší stromy prosychají, mají nepatrný počet nedozrávajících a skoro bez výjimky moniliose propadajících plodů. Je možné, že choroba je působena virem příbuzným s oním, který v Bulharsku vyvolává chlorosu a kroužkovitost třešní, švestek, slivoní a jiných druhů z rodu Prunus. Vedlejším, až k podzimu se objevujícím příznakem je na rubu vystouplá žilnatina, anastomosy často nahnědlé až načervenalé, žilky I. a II. řádu místy odumírající, u některých listů i hnědnutí a odumírání čepelí od krajů a dírkovitost.

    Úzkopáskovou mosaiku podobnou naší znají též v Německu kde podle ústního sdělení fytopatologického ústavu v Aschersleben jsou dříve uvedené příznaky u švestek a broskvoní; na plodech však příznaky nejsou žádné. Jde tu zřejmě o jiný kmen viru.

 

    Tečková mosaika zelených renklód je význačná zvlněnými, nestejnoměrně zelenými mladými listy druhé mízy a světlejšími skvrnkami, více méně okrouhlými, nejvýše 2 mm v průměru na listech z druhé mízy. Švestka domácí je jejím bezpříznakým nosičem; nebo se uvedené příznaky na ní objeví teprve při naroubování – věc je ve studiu. Zjištěna ve středních a jižních Čechách.

 

    Metlovitost a vínové zabarvení listů slivoní jsme pozorovali na jihovýchodě Evropyf u sliv severoamerického původu. Již začátkem září se listy vínově červeně zabarvují a předčasně opadávají. Někdy větévky holé, listy na vrcholech růžicovitě nahloučeny, spící pupeny raší, strom metlovatí, některé větve prosychají. Nadměrné rašení spících pupenů zjištěno též u podnoží (myrobalánů).

    U švestky „vengerky“ (Prunus domestica L.) zjištěna tamže nestejnoměrná zeleň listů, růžicovité nahloučení listů na koncích větví, jejich předčasný opad a prosychání větévek.

    Slívy některých odrůd byly tam postiženy chorobným zjevem, pravděpodobně příbuzným s „vrbovitostí“ neboli zakrslostí švestek (prune dwarf). Stromy silně prosychaly a jejich úrodnost klesala. Prosychání bylo přičítáno mrazům, spíše však šlo o větší citlivost proti mrazům následkem virosního onemocnění. Listy úzké, křehké, s drsnou horní stranou, mírně chlorotické nebo mosaikové, silně asymetrické, se záhyby na okrajích a nepravidelným zoubkováním, na rubu některých listů část žilek odumírala. Z Ameriky známá zakrslost slivoní napadá kromě slivoní třešně, višně, broskvoně a meruňky. Dá se přenést i na okurku. Škodí jen u slivoní. Listy jsou u stromů ochuravěných tímto virem malé, úzké, deformované, někdy „mramorované“. Růst se zastavuje, rostlina nadměrně kvete, ale přináší málo plodů. Podobná nemoc je známa na více místech též ve Švýcarsku. U nás – výzkum viros je v počátcích – jsme podobné příznaky ještě nezjistili.

    Zvláštní pozornosti zasluhují virosy myrobalánu, dosud ještě, žel, hojně užívaného jako podnož pro švestky, slivoně, mirabelky, meruňky a broskvoně. Obraz příznaků je zde velmi pestrý a je třeba jej podrobně analyzovat. Určitě je na myrobalánu u nás častá jak úzkopásková mosaika, tak mosaika typu šarka. Není vyloučeno, že všeobecně špatný zdravotní stav myrobalánů byl též jednou z příčin menší úrodnosti a menší životnosti, resp. plodnosti stromů štěpených na myrobalán. Při tom je jistě častým zjevem, že i podle odrůd šlechtěnce bývají příznaky ochravění na myrobalánové podnoži a na šlechtěnci různé. Na myrobalánu jde při virosách o žlutozelené tečky, křivky, kroužky, skvrny, někdy provázející žilky. Listy bývají zkadeřené, asymetrické, v konečné polovině zaškrcené, redukované až čárkovité. Růst bývá velmi zpomalený, nadměrně bohatě raší postranní puky, vzhled je metlovitý. Odstranění zřejmě nemocných myrobalánů ve školce nepotlačuje, je velmi pravděpodobné, že i sousední stromky, příznaky nejevící, jsou již skrytě choré. Virosní myrobalánové i jiné podnože (úzkopásková mosaika žilienky má anthokyanisovaný, nafialovělý pásek) se podle příkazu odstraňují; pochybujeme však, že se to děje dokonale. Podle zkušeností předávají i skrytě (latentně) choré podnože virosu různým šlechtěncům různě silně. Příznaky se mohou objevit (např. u slivoní, raných švestek) až také po několika letech nebo se neprojeví vůbec. Náchylnost myrobalánu k virosám je dalším důvodem k jeho vyřazení jakožto podnože. Tam, kde se jako podnož udrží (je vhodnou podnoží pro mirabelky a pro švestky na kamenitých a písčitých půdách), musí být bezpodmínečně bez virových chorob. Jednou z cest k tomu je každoroční opakovaný postřik proti savému hmyzu a dokonalý výběr zdravých matečných stromů, poněvadž u viros myrobalánu není vyloučen ani přenos viros na potomstvo semenem.